ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1384.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1384/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. Č., a b) K. Č. , zastoupených JUDr. Miloslavem Novákem, advokátem se sídlem v Teplicích, J. Suka 2504, proti žalovanému Městu Hrob, se sídlem Hrob, U radnice 234, zastoupenému JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 5, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C 152/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. července 2009, č. j. 11 Co 244/2008-97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Petra Prágla.
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“),.).
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. října 2007, č. j. 21 C 152/2006-70, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky pozemkové parc. č. 414/47 v katastrálním území V., zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Teplice, na LV č. 10001, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. července 2009, č. j. 11 Co 244/2008-97, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ohledně výše nákladů, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uvádějí, že je podávají z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Přípustnost dovolání by připadala do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není, neboť řeší otázku dobré víry žalobců v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Šlo o posouzení oprávněnosti držby žalobců, kteří se spolu s nabytým pozemkem chopili i držby pozemku, který jim nepatřil, přičemž poměr výměry nabytého a pouze drženého pozemku byl přibližně 2:1.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, uveřejněném pod č. C 631 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, že „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, C 1068 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Posouzení otázky, zda s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalovaného patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. Navíc posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní. V dané věci vyšly soudy z individuálních okolností případu a jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené.
Podle konstantní judikatury omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem. Je vždy třeba, aby tu byly okolnosti, které svědčí pro objektivní dobrou víru držitele; čím menší je poměr mezi pozemkem skutečně nabytým a pozemkem drženým, tím více je třeba klást důraz na okolnosti způsobilé objektivně vyvolat omluvitelný omyl ohledně výměry držených pozemků. „Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko. Každý případ je třeba posoudit individuálně. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2733, vyslovil právní názor, že „příkladem, kdy z hlediska dobré víry nelze absolutizovat hodnocení poměru výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke kterému mělo být vlastnické právo vydrženo, je situace, kdy sporný pozemek ve výměře v převodní smlouvě neuvedené byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele“. V dané věci však nebyly zjištěny výjimečné okolnosti, které by úvahu o nedostatku dobré víry zásadně zpochybnily.
Lze souhlasit s dovolatelem, že právní předpis neukládá povinnost ověřit rozlohu nabývaných pozemků; nicméně dovolací soud již dříve konstatoval: „Kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, publikovaný v informačním systému ASPI). Je též třeba upozornit, že výměru pozemků mohli žalobci při zachování obvyklé opatrnosti znát již ze smlouvy z roku 1978, kterou uzavřeli s J. M.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a úspěšný žalovaný má vůči nim právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalovanému vznikly náklady, které představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu za daň z přidané hodnoty 1.060,- Kč podle §137 odst. 4 o. s. ř., celkem tedy 6.360,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, je žalovaný oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu