ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1406.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1406/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Mgr. J. M. a b) Z. M. , obou bytem v P., obou zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti žalovaným 1) Ing. J. B. , bytem v P., a 2) E. Š., bytem v P., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o žalobě o určení vlastnického práva k nemovitostem a o vzájemné žalobě o určení vlastnického práva k týmž nemovitostem a o jejich vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 192/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2009, č. j. 53 Co 122/2009-176, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2009, č. j. 53 Co 122/2009-176, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 23 C 192/2005-151, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky domu č. p. 38 a pozemků parc. č. 205 a 206 v P. 4 – L., a na základě vzájemné žaloby uložil žalobcům povinnost nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalobcům a určil, že vlastníky nemovitostí jsou žalovaní, a to každý z jedné ideální poloviny.
Soud prvního stupně vyšel z následujících zjištění: Otec žalovaných, J. B. starší, smlouvou z 16. 1. 1963 daroval nemovitosti státu, který se za to zavázal vypořádat dluhy J. B. vůči peněžním ústavům a zlikvidovat nedoplatky na daních. Stát nemovitosti převedl do správy Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 4 (dále „OPBH“). Smlouvou z 25. 4. 1969 za souhlasu hospodářské komise Obvodního národního výboru v Praze 4 prodal OPBH dům manželům B.; pozemky jim dal do dočasného užívání. Smlouvou z 28. 12. 1984 prodali manželé B. dům žalobcům. Těm pak OPBH smlouvou z 29. 4. 1986 zřídil i právo osobního užívání pozemků. V roce 1970 podali současní žalovaní u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu, kterou se proti státu, OPBH a manželům B. domáhali určení neplatnosti darovací smlouvy z 16. 1. 1963, kupní smlouvy z 25. 4. 1969 a dohody o dočasném užívání pozemků. Řízení skončilo zastavením na základě zpětvzetí žaloby. Dne 29. 1. 1992 podali žalovaní u téhož soudu další žalobu vůči státu, OPBH, manželům B. a nyní již i vůči žalobcům. Toto řízení skončilo určením, že darovací smlouva z 16. 1. 1963 byla absolutně neplatná a J. B. starší byl v den své smrti (25. 1. 1969) vlastníkem nemovitostí, neboť v době uzavření smlouvy byl osobou částečně zbavenou svéprávnosti a k uzavření nebyl vyžádán souhlas jeho opatrovnice, ani nedošlo k dodatečnému schválení smlouvy opatrovnickým soudem. Návrh na určení neplatnosti dalších smluv, jakož i návrh na uložení povinnosti vyklidit nemovitostí byly zamítnuty. V rámci dodatečného projednání dědictví po J. B. starším byla pak usnesením z 28. 2. 2005 schválena dědická dohoda, podle níž se měli žalovaní stát rovnodílnými podílovými spoluvlastníky nemovitostí.
Soud prvního stupně na základě těchto skutkových zjištění učinil závěr, že z důvodu absolutní neplatnosti darovací smlouvy z 16. 1. 1963 se stát nestal vlastníkem nemovitostí, a proto je následně nemohl platně převést na manžele B. a ti je pak nemohli převést na žalobce. Manželé B. nemohli vlastnické právo ke sporným nemovitostem vydržet, neboť žaloba podaná žalovanými v roce 1970 u nich musela vyvolat důvodné pochybnosti o tom, že jim nemovitosti skutečně patří, a jejich držba proto nemohla být oprávněná. Vydržet nemohli ani pozemky, neboť je užívali pouze na základě smlouvy o dočasném užívání. Ani žalobci nenabyli vlastnické právo vydržením, protože v dobré víře byli pouze do doby, než jim byla doručena žaloba z 29. 1. 1992, tedy po dobu kratší deseti let.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně určením, že vlastníky sporných nemovitostí jsou žalobci a zamítnutím vzájemné žaloby.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil. Na tomto základě dospěl k odlišným právním závěrům. Pokud jde vydržení, usoudil, že obsah žaloby z roku 1970 byl způsobilý zpochybnit dobrou víru manželů B., avšak ke ztrátě dobré víry by mohlo skutečně dojít jenom v případě, že by ve věci bylo prováděno dokazování, které by potvrdilo správnost žalobních tvrzení ohledně neplatnosti kupních smluv, a že by bylo žalobě vyhověno. Jestliže se tak nestalo a došlo ke zpětvzetí žaloby, lhostejno z jakých důvodů, a následnému zastavení řízení, manželé B. znovu nabyli dobrou víru, že nemovitosti užívají po právu, a v této dobré víře byli až do roku 1984, kdy dům prodali žalobcům. Vlastnické právo vydrželi podle §135a odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983, a proto ho mohli v roce 1984 platně převést na žalobce. Dále odvolací soud uvedl, že vlastnické právo k pozemkům vydržel stát podle 135a odst. 2 obč. zák. na základě toho, že je manželé B. užívali v dobré víře. Stát pak mohl v roce 1986 pozemky žalobcům platně přidělit do osobního užívání, které se jim na základě novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1991 transformovalo na právo vlastnické. Dále odvolací soud konstatoval, že i když byl dům manželům Beranovým prodán jako dům nerodinný, plnil účel rodinného domku a pouze nepodstatně převyšoval znaky určující charakter rodinného domku, a proto mohl být předmětem vydržení. Odkázal přitom na sdělení hospodářské komise Obvodního národního výboru v Praze 4 z 4. 7. 1969, v němž bylo uvedeno, že podle směrnice ministerstva financí z 2. 4. 1964 mohl stát z národního majetku prodávat též domy, které sice nejsou rodinnými, avšak mohou plnit účel rodinného domku a pouze nepodstatně převyšují znaky určující jeho charakter.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, neboť mají za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o vydržení domu manželi B. a o vydržení pozemků státem. Domnívají se, že pokud již v roce 1970 podali žalobu na určení neplatnosti darovací smlouvy z 16. 1. 1963, ztratili manželé B. dobrou víru s konečnou platností; po zpětvzetí žaloby již k jejímu znovunabytí nemohlo dojít. Se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, ani pokud jde o pozemky. Tvrdí, že dobrou víru manželů B. vylučuje skutečnost, že jim byly dány pouze do dočasného užívání; nemohli mít tudíž za to, že jsou jejich vlastníky. Totéž platí i o žalobcích, jimž bylo posléze zřízeno právo osobního užívání pozemků. Konečně též mají za to, že dům nebyl způsobilý k vydržení, neboť se jednalo o dům nájemní a nikoli o dům rodinný. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uplatnili argumenty proti dovolacím důvodům, a to jak ohledně dobré víry, tak ohledně vydržení pozemků a posouzení charakteru domu. Souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnými osobami, a že je podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné, rozsudek odvolacího soudu přezkoumal, a to podle §242 odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů (pročež se věcí nezabýval z hlediska pravidel o vztahu restitučních a obecných předpisů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/00, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 188/2000). Dovolací soud poté dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §242 odst. 3 druhá věta o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobci ve vyjádření k dovolání upozornili na to, že v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 6. 1997, sp. zn. 23 Co 22/97, vydaném v řízení zahájeném žalobou z 29. 1. 1991, je uvedeno, že jim ke sporným nemovitostem svědčí vlastnické právo. S tímto stanoviskem se podle žalobců ztotožnil i Nejvyšší soud v rozsudku z 30. 3. 2000, sp. zn. 2 Cdon 2017/97. K tomu lze připomenout, že v onom řízení byla zamítnuta žaloba nynějších žalovaných o určení neplatnosti shora uvedených smluv (kromě prvé smlouvy uzavřené J. B. starším) a o vyklizení nemovitostí nynějšími žalobci. Nabízí se proto úvaha, zda zamítavými výroky svého rozsudku Městský soud v Praze závazně nevyřešil otázky, kterou jsou v současném řízení prejudiciální, případně zda současnému řízení nebrání překážka věci pravomocně rozsouzené.
Žalobci ovšem nedoceňují, že rozsudek Městského soudu v Praze byl odůvodněn tím, že v době jeho vydání nebylo dosud dodatečně projednáno dědictví po J. B. starším, pročež „žalobci nemohli mít naléhavý právní zájem na rozhodnutí o neplatnosti… protože na jejich postavení dědiců taková rozhodnutí by sama o sobě nic nezměnila a žádná práva jim nezakládala… To platí i o návrzích, jimiž se žalobci domáhali na žalovaných M. vydání a vyklizení předmětných nemovitostí, takové právo… náleží jen subjektu, jehož vlastnictví je potvrzeno… Proto byla jejich žaloba v této části za daného stavu zcela neopodstatněná, ne-li předčasná.“
Pokud se přesto soud zabýval i vydržením vlastnického práva, šlo o jakési nadbytečné a nezávazné obiter dictum , k němuž Nejvyšší soud v žalobci označeném rozsudku konstatoval, že „nepřísluší soudu ani povinnost a tedy oprávnění provádět prejudicielní hodnocení platnosti takovýchto, později učiněných, smluvních ujednání a ovšemže ani důsledků vyplývajících z případného jiného způsobu nabytí vlastnictví k sporným nemovitostem, např. formou vydržení.“ Proto se Nejvyšší soud těmito otázkami, v dovolání tehdy uplatněnými, nezabýval.
Z uvedeného lze dovodit, že otázky, které jsou řešeny v nynějším řízení, žalobci připomínaný rozsudek Městského soudu v Praze závazně nevyřešil.
K otázce dobré víry:
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zaniká dobrá víra ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [viz např. rozsudek ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, uveřejněný pod C 5472 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), a stejně jako ostatní z dále uvedených rozhodnutí na internetových stránkách www.nsoud.cz]. Není tedy rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, uveřejněný též v Souboru pod C 5472).
K zániku dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval. Podá-li žalobu, je podstatné, zda v ní uplatní ony skutečnosti způsobilé vyvolat pochybnost o oprávněnosti držby. Uplatní-li je, avšak posléze vezme žalobu zpět, záleží na tom, zda zpětvzetím – objektivně nahlíženo – mohou být ony skutečnosti vyvráceny, a pochybnosti o oprávněnosti držby tak být rozptýleny. Pouhý fakt zpětvzetí k tomu ale způsobilý není.
Odvolací soud proto vycházel z nesprávného právního posouzení, měl-li za to, že v důsledku podání žaloby v roce 1970 mohlo ke ztrátě dobré víry manželů B. dojít jedině za předpokladu, že by v řízení bylo pokračováno a žalobě bylo vyhověno.
Dodává se, že pokud §134 odst. 4 obč. zák. stanoví, že pro počátek a trvání vydržecí doby se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby, je třeba při jeho výkladu klást důraz na slovo „přiměřeně“ a zohlednit odlišnosti mezi promlčením a vydržením. Pro vydržení je totiž na rozdíl od promlčení zásadním momentem dobrá víra a tu nelze posoudit pouze na základě toho, zda vlastník „řádně pokračuje“ v řízení proti držiteli či nikoliv (§112 obč. zák.).
K otázce vydržení pozemků:
Podle §135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 platilo, že pokud jde o „pozemek nebo jeho část, který má občan v nepřetržité držbě (§132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v §200.“ Ustanovení §132a odst. 1 obč. zák. v témže znění přitom upravovalo právní následky držby, při které byl držitel v dobré víře, „že mu věc patří“, tj. že je jejím vlastníkem. Z toho vyplývá, že k vydržení vlastnického práva nemohla vést držba jiného práva než vlastnického (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 262/2005).
I v daném případě proto platí, že i kdyby manželé B., resp. po nich žalobci, byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo dočasného užívání pozemků, resp. právo osobního užívání, vzniklo, neměnilo by to nic na tom, že jim musela chybět dobrá víra ve vztahu k vlastnictví a že tato nezbytná podmínka vydržení vlastnického práva nebyla naplněna (stejně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 262/2005).
Stát, jenž v daném případě pozemky zjevně prostřednictvím manželů B. a posléze prostřednictvím žalobců držel, přitom podle §135a odst. 1 a contrario subjektem vydržení být nemohl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 1985/2005). Mohl-li podle §135a odst. 2 nabývat vlastnické právo k pozemkům, muselo se tak dít prostřednictvím oprávněné držby vlastnického práva občanem. Tato skutková podstata v daném případě naplněna nebyla. Není proto správný názor odvolacího soudu, že stát vydržel vlastnické právo k pozemkům, a že mu proto v roce 1986 nic nebránilo ve zřízení práva osobního užívání žalobcům a že toto právo se podle §872 odst. 1 obč. zák. ve znění od 1. 1. 1992 transformovalo na právo vlastnické.
S ohledem na skutkový stav, jak se jeví z rozsudků nalézacích soudů, ovšem nelze neupozornit na závěr, k němuž dospěl velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (uveřejněném též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 72/2006): „Oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku měl k 1. 1. 1992 stejná práva jako osobní uživatel pozemku; proto se jeho právo k uvedenému datu změnilo podle §872 odst. 1 a 2 obč. zák. v právo vlastnické.”
Byla-li tedy kromě žaloby z roku 1970 další skutečností způsobilou vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby až žaloba z 19. 1. 1992, jak se jeví z rozsudků nalézacích soudů, je na místě uvedený závěr aplikovat.
K otázce způsobilosti sporného domu být předmětem vydržení:
Podle §135a odst. 1 obč. zák. ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 mohl občan vydržet věc, která mohla být podle §127 předmětem osobního vlastnictví. Předmětem osobního vlastnictví mohl být též tzv. rodinný domek, jenž byl v §128 definován mimo jiné maximálním počtem pěti obytných místností; větší počet mohl mít, pokud úhrn jejich podlahové plochy nepřesahoval 120 metrů čtverečních.
Jestliže soudy učinily závěr, že sporný dům měl počet obytných místností šest (žalobci to ovšem ve vyjádření k dovolání zpochybnili) s úhrnnou podlahovou plochou 131,86 metrů čtverečních, pak jej nelze považovat za rodinný domek, a tudíž ani za způsobilý předmět osobního vlastnictví a vydržení (srov. Češka Z., Kabát J., Ondřej J., Švestka J. a kol. , Občanský zákoník. Komentář. Díl I., str. 390 a 392: „nesplňuje-li tyto znaky, vztahuje se na něj režim soukromého vlastnictví.”).
Nelze však ponechat bez povšimnutí judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá obecný závěr, že k vydržení věci, kterou do 31. 12. 1991 nebylo možno vydržet, došlo v důsledku zákona č. 509/1991 Sb. dnem 1. 1. 1992 nebo po tomto dni, pokud byly splněny předpoklady vydržení podle §134 obč. zák. ve znění od 1. 1. 1992 (srov. rozsudek ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, uveřejněný též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 50/2000; rozsudek ze dne 18. 1edna 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98; nebo rozsudek ze dne 26. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2570/98). Kdyby proto žalobci měli ke dni 1. 1. 1992 dům v oprávněné držbě, jak se jeví z rozsudků nalézacích soudů, pak by povaha domu byla pro posouzení vydržení bez významu. Nic to však nemění na tom, že předpokladem vydržení je desetiletá oprávněná držba.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil, a podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm bude odvolací soud podle §226 odst. 1 a §243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu