ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1597.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1597/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců 1) Ing. Bc. J. M. , 2) RNDr. Y. M. , obou zastoupených JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 13, proti žalovaným a) O. F. , b) J. F. , oběma zastoupeným Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o obnovení přívodu elektrického proudu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 239/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2010, č. j. 15 Co 288/2009-165, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalovaným k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 6 570,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných Mgr. Lubomíra Procházky.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen ,,soud prvního stupně“) v předcházejícím řízení uložil žalovaným rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 49 C 239/2004-64, povinnost strpět vklad věcného břemene do katastru nemovitostí spočívajícího v kabelovém vedení zatěžujícím pozemky ve vlastnictví žalovaných parc. č. 4031/1 (správně 4043/1) a 4043/5 a rekreační chatu ev. č. 339, nacházející se na pozemku parc. č. 4043/5, to vše v katastrálním území L., a dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni strpět a nepřerušovat přívod elektrického proudu do chaty žalobců ev. č. 410, nacházející se na pozemku parc. č. 4043/5 v katastrálním území L. (dále jen ,,předmětná chata“). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. října 2006, č. j. 15 Co 431/2005-77, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně nerozhodl o změně návrhu žalobců, neodstranil neurčitost jejich návrhu, porušil zásadu přímosti a ústnosti řízení a některé jeho skutkové závěry neměly oporu v provedeném dokazování.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. února 2009, č. j. 49 C 239/2003-147, uložil žalovaným povinnost obnovit přívod elektrického proudu do předmětné chaty, který byl přerušen žalovanými, s odůvodněním, že žalobci vydržením nabyli „právo na průchod elektrického proudu přiváděného elektrovodním do předmětné charty zařízením zabudovaným do nemovitosti žalovaných „(výrok I. rozsudku). Výrokem II. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci mají ve společném jmění manželů předmětnou chatu a dále pozemky parc. č. 4043/3, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 4043/2, zahrada, a parc. č. 4043/4, zahrada, to vše v katastrálním území L. Žalovaní pak mají ve společném jmění manželů rekreační chatu ev. č. 339 nacházející se na pozemku parc. č. 4043/5 a pozemky parc. č. 4043/5, zastavěná plocha a nádvoří, a parc. č. 4043/1, zahrada, to vše v katastrálním území L. Původní vlastníci uvedených nemovitostí na základě vzájemné ústní dohody v roce 1983 vybudovali společnými náklady, které uhradili každý z jedné poloviny, pro své chaty (nyní ve vlastnictví žalobců a žalovaných) přívod a rozvod elektrické energie do chaty, kterou nyní vlastní žalovaní. Zde byl instalován hlavní a podružný elektroměr a následně byl přiveden elektrický proud přiveden do chaty, která je nyní ve vlastnictví žalobců. Toto elektrické zařízení užívali vlastníci obou chat bez problémů nepřetržitě 17 let, tedy až do roku 2000. Soud prvního stupně dovodil, že původní ani pozdější vlastníci předmětné chaty neměli žádný důvod pochybovat o tom, že jim právo užívat elektrickou přípojku náleží. S odkazem na ustanovení §129 a §134 obč. zák. soud prvního stupně uzavřel, že žalobci jsou vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo přívodu elektrické energie k jejich chatě náleží, a došlo tak k vydržení právo odpovídajícího věcnému břemenu.
Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 7. prosince 2010, č. j. 15 Co 288/2009-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh, aby žalovaným byla uložena povinnost obnovit přívod elektrického proudu do předmětné chaty ve vlastnictví žalobců (výrok I. rozsudku). Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci ani jejich právní předchůdci při zachování náležité opatrnosti nemohli být v dobré víře, že vykonávali právo odpovídající věcnému břemeni spočívající v oprávnění k nepřetržitému přívodu elektrické energie z elektrické přípojky umístěné v chatě žalovaných. K tomuto přesvědčení nepostačovalo ujištění předchozího majitele předmětné chaty, že je zde elektrická energie, bez toho, že by bylo zřízeno samostatné odběrné místo, případně existovala písemná dohoda spoluvlastníků elektrické přípojky. Uvedl, že žalobci se nemohou dovolávat dobré víry i z toho důvodu, že již jejich právnímu předchůdci byl žalovanými přerušen přívod elektrické energie do předmětné chaty. Ze samotné skutečnosti, že po určitou dobu docházelo k tzv. „přepouštění elektrického proudu“ z chaty žalovaných do předmětné chaty žalobců, nelze dovodit, že byly splněny zákonné podmínky ke vzniku věcného břemene.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (,,o. s. ř.“), v němž uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že celá elektrická přípojka musí mít svého vlastníka, případně spoluvlastníky, a že za ni nelze považovat pouze jeden bod v chatě žalovaných. Jde o elektrické vedení, které odbočuje od zařízení pro veřejný rozvod elektřiny k odběrateli a slouží k připojení odběrných zařízení. Elektrická přípojka podle jejich názoru sice slouží k připojení jedné nemovitosti, ale na základě souhlasu vlastníka přípojky a provozovatele příslušné distribuční soustavy lze k jedné přípojce připojit i více nemovitostí. Poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 4420/2009, ze kterého vyplývá, že elektrická přípojka je samostatnou věcí a jejím vlastníkem může být i osoba, která není vlastníkem pozemku, na kterém je umístěna. Dovolatelé mají za to, že elektrická přípojka je liniovou stavbou, která se stala příslušenstvím obou rekreačních chat a spolu s převodem chat byla převedena na nové majitele. Žalobci se tak stali spoluvlastníky elektrické přípojky, která tvoří příslušenství obou rekreačních chat. S ohledem na konstantní judikaturu dovolacího soudu jsou pak toho názoru, že takové příslušenství nemusí být ve smlouvě ani konkretizováno, postačí vyjádření, že se nemovitosti převádějí se všemi součástmi a příslušenstvím, tak jak to bylo uvedeno v kupní smlouvě ze dne 16. května 2001, na základě které získali žalobci předmětnou chatu. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu. Tvrzení žalobců, že jsou spoluvlastníky elektrické přípojky a že spoluvlastnictví na ně přešlo s převodem chaty jako její příslušenství, považují za nepřípustné uplatnění nových důkazů a skutečností v dovolacím řízení. Žalovaní jsou toho názoru, že dovolatelé neprokázali, že jejich právní předchůdci zřídili elektrickou přípojku společným nákladem a neprokázali vznik nebo existenci jakéhokoliv elektrického vedení přes nemovitosti žalovaných do chaty žalobců. Žalovaní mají rovněž za to, že se žalobcům nepodařila prokázat žádná skutečnost, na základě které by mohly být nemovitosti žalovaných dlouhodobě využívány k přívodu elektrické energie do předmětné chaty ve vlastnictví dovolatelů. Dovolatelé nemohli být navíc v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem, že jim náleží právo užívat přípojku elektrického proudu. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody (s výjimkou důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobci nevydrželi právo odpovídající věcnému břemenu spočívající v oprávnění k nepřetržitému přívodu elektrické energie z elektrické přípojky umístěné v chatě žalovaných.
Tento závěr je správný.
Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží“.
Dále v něm mimo jiné uvedl, že „cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni“.
Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím) a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Oprávněná držba práva odpovídajícího věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), která má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1654). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně následně přihlásil v usnesení ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4728/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz.
V dané věci není nic, co by mohlo zakládat dobrou víru žalobců, že jim z objektivního hlediska svědčí právo odpovídající věcnému břemenu, a dovolatelé v dovolání nic takového ani netvrdí, neboť žádným způsobem nepolemizují se závěrem odvolacího soudu, že na jejich straně nejsou splněny podmínky pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Namítají toliko, že jim svědčí právo „k nepřetržitému přívodu elektrické energie z elektrické přípojky umístěné v chatě žalovaných“ z titulu spoluvlastnictví elektrické přípojky.
Touto skutečností se však dovolacího soud nemohl zabývat, neboť ji dovolatelé nepřípustně uplatnili až v dovolacím řízení.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Žalobci v žalobě ze dne 28. července 2003 jednoznačně formulovali svůj žalobní nárok jako nárok opírající se výhradně o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu s tím, že i součástí žalobního petitu je formulace, podle níž „právo bezúplatného přívodu elektrického proudu žalobci nabyli jako právo z věcného břemene vydržením“. V návaznosti na závazný právní závěr vyslovený v předchozím rušícím rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně usnesením ze dne 15. května 2007, č. j. 49 C 239/2003-81, vyzval mimo jiné žalobce, aby uvedli potřebná skutková tvrzení, o která opírají svůj nárok.
V podání ze dne 31. května 2007 žalobci opětovně výslovně uvedli, že „jsou přesvědčení, že právo přijímat do své chaty elektrický proud procházející rozvodným zařízením uloženým také v nemovitostech žalovaných nabyli vydržením“, což promítli i do formulace žalobního petitu, v němž se také domáhají deklarace toho, že toto právo nabyli vydržením. Obdobně u jednání soudu prvního stupně konaného dne 27. listopadu 2007 zástupce žalobců výslovně opakovaně uvedl, že „právo žalobců vzniklo, bylo vydrženo“, a argumentoval okolnostmi pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. V nedatovaném podání na č. l. 109 spisu žalobci opětovně výslovně uvádějí, že zřizovatelé chat nabyli právo „přívodu proudu pořízením společným nákladem“ a žalobci nabyli toto právo vydržením. Shodné stanovisko opírající se o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu pak žalobci uplatnili i v podání ze dne 20. října 2008.
Zatímco tvrzení o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu vychází z vědomí o existenci cizí věci (v daném případě elektrické přípojky), kterou je oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu oprávněn užívat jako věc cizí, dovolací tvrzení o spoluvlastnictví uvedené elektrické přípojky naopak z povahy věci vychází z přesvědčení o tom, že se jedná o věc, která dovolatelům náleží z titulu spoluvlastnického práva, jehož součástí je mimo jiné právo věc užívat (§123 obč. zák.). Jedná se tak o zcela odlišná tvrzení; jestliže proto dovolatelé v dovolacím řízení naznačují, že jejich právo „bezúplatného přívodu elektrického proudu“ jim svědčí jakožto podílovým spoluvlastníkům elektrické přípojky, jedná se o tvrzení v dovolacím řízení nepřípustné.
Tím, že dovolatelé směřovali dovolání výslovně do všech výroků rozsudku odvolacího soud, napadli i výrok o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobci uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 4 875,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §7 písm. f), (po snížení ve smyslu §18 odst. 1 vyhlášky o 50 % a zvýšení o 30 % za zastupování více osob podle §19a vyhlášky)], přičemž žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč (300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření každého z žalovaných k dovolání žalobců) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5 475,- Kč. Žalovaným dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % v částce 1 095,- Kč ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř., a celkové náklady dovolacího řízení tak na straně žalovaných činí 6 570,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobcům povinnost, aby společně a nerozdílně nahradili žalovaným k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 6 570,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných Mgr. Lubomíra Procházky (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu