ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2250.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2250/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) A. O., bytem v B., b) E. Š. , bytem v B., c) J. Š. , bytem v B., d) Č. Š., bytem v B., a e) H. Š. , bytem v B., všech zastoupených JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, identifikační číslo osoby: 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 125/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 14 Co 221/2009-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 37 C 125/2007-44, zamítl žalobu na určení, že „vlastníky pozemků v k. ú. Č., okr. B., zapsaných na LV u Katastrálního úřadu B. jsou žalobci, a to žalobkyně a) v podílu odpovídajícímu 34,83% z výměry pozemků, žalobci b) a c) v podílu odpovídajícímu 34,57% z výměry pozemků a žalobci d) a e) v podílu odpovídajícímu 30,60% z výměry pozemků.“ Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek Městského soudu v Brně ve věci samé potvrdil, a to rozsudkem shora označeným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť mají za nesprávný závěr odvolacího soudu, „že jim nevzniklo právo osobního užívání pozemků a že za tohoto stavu nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že užívají sporné pozemky z titulu osobního užívání pozemku, což vylučovalo vydržení vlastnického práva k pozemkům.“
Dovolání není přípustné.
V dané věci se řešení sporu odvíjí od otázky, zda žalobci byli přede dnem 1. 1. 1992 v dobré víře, že jim náleží právo osobního užívání pozemků pod byty, jež koupili v osmdesátých letech minulého století. To uznávají i žalobci.
Úvahu nalézacích soudů o tom, zda držitel věci byl se zřetelem k okolnostem v dobré víře, že mu věc, případně právo náleží, však lze v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku zpochybnit jen v případě, že je neúplná nebo zjevně nepřiměřená [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod č. C 1068 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“)].
Podrobně a precizně zdůvodněná úvaha nalézacích soudů, že dobrá víra se zřetelem ke všem okolnostem v daném případě dána nebyla, zjevně nepřiměřená není. Úvaha přitom správně vychází z rozhodovací praxe, od níž není důvodu se odchýlit. Zde lze zvláště připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterých se oprávněnost držby posuzuje objektivně a může být založena zásadně jen titulem, na jehož základě by držiteli obecně mohlo vzniknout vlastnické právo (aplikováno na daný případ – právo osobního užívání pozemku). Např. rozsudek ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (publikovaný v Souboru pod č. C 1067): „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Vedle toho je třeba připomenout rozsudek ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný v Souboru pod č. C 1481), podle nějž „právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný.“
Ostatně v dovolání sami žalobci svou dobrou víru, že jim svědčilo právo osobního užívání pozemků, zpochybňují: „Všichni žalobci si po celou dobu toto znění vykládají tak, že se na základě těchto smluvních ustanovení stali řádnými uživateli ve smyslu tehdy platné úpravy a že žalobcům nejpozději dnem 7. 9. 1988, tedy dnem, kdy došlo k převodu posledního bytu do osobního vlastnictví, jim vzniklo i právo na zřízení práva osobního užívání pozemků a bylo tedy na tehdejším úřadu, tedy příslušného ObNV, s žalobci takovou smlouvu uzavřít, a tedy nelze to, že se tak nestalo, jim dávat k tíži.“ Uvádějí-li žalobci, že byli přesvědčeni o „právu na zřízení práva“, nikoliv však o tom, že „právo na zřízení práva“ bylo realizováno, potvrzují to, k čemu dospěly nalézací soudy. Z představy o právu na uzavření smlouvy (případně na jiný úkon), nelze dovozovat představu o uzavření smlouvy.
Žalobci brojí i proti výroku o náhradě nákladů řízení; proti němu je však dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Protože dovolání je nepřípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobcům právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu