ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.325.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 325/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce J. F., bytem v P. 4, K. K. 42, zastoupeného JUDr. Jindřichem Budilem, advokátem se sídlem ve Voticích, Pražská 146, proti žalovaným: 1) J. P. , bytem ve V. H. 321, a 2) L. M. , bytem v T., Ž. č. p. 84, zastoupeným Mgr. Janem Hraško, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční 123, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 64/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8. října 2009, č. j. 29 Co 779/2008-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným náklady dovolacího řízení ve výši 8.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných Mgr. Jana Hrašky.
Odůvodnění:
Krajský soud jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“) ze dne 6. června 2008, č. j. 10 C 64/2007-196, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 1492/6 v k. ú a obci T.. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nenabyl vlastnické právo k uvedenému pozemku vydržením podle §134 odst. 1 občanského zákonku (dále obč. zák.), neboť nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemek patří podle kupní smlouvy, kterou uzavřel 2. 12. 1993 se společností AVIA a. s. Ve smlouvě je totiž výslovně uvedeno, že „předmětem převodu je rekreační objekt č. p. 104 v T. se zastavěnou plochou číslo parcely 489 o výměře 1556 m2, zapsaných na LV č. u Katastrálního úřadu v Jablonci nad Nisou pro obec a kat. území T. (čl. I.), jak jsou tyto nemovitosti popsány ve znaleckém posudku soudního znalce Ing. Z. B. z 18. 9. 1993 (čl. II.), a že kupující potvrzuje, že si nemovitosti prohlédl a seznámil se znaleckým posudkem (čl. IV.)“.
Dovolání, které žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal, není podle §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena jen v případě, že dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 5042.
Vady řízení jsou důvodem pro připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen v případě, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu.
Dovolatel procesní otázku zásadního významu nevymezuje. K namítaným vadám dovolací soud dodává:
a) Důvodem zamítnutí žaloby byl nedostatek aktivní věcné legitimace, tj. že žalobce vlastnické právo k pozemku nevydržel. Pak nebylo třeba, aby se soud zabýval věcnou legitimaci žalovaných. Nebylo namístě přerušení tohoto řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 32/2008.
b) Bezvýznamné jsou úvahy dovolatele, že České republice, která není účastnicí řízení, ale mohla by se jí stát po „změně, kdy by vystupovala na straně žalovaných“, bylo odepřeno se k věci vyjádřit. Účastníky řízení na straně žalované jsou ty osoby, proti kterým žalobce podal žalobu (§90 o. s. ř ). To platí také opačně – žalobcem může být jen ten, kdo žalobu podal. Jestliže žalobu nepodala i manželka žalobce, nemohla se stát účastnicí řízení (podle žalobce pozemek nabyli do společného jmění manželů).
c) Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobcem namítaná vada řízení, která má spočívat v tom, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval vyloučený soudce. Jde tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., kterou lze napadat jen žalobou pro zmatečnost.
d) K námitce žalobce, že nebyly provedeny jím navržené důkazy o tom, že jednal také o koupi předmětného pozemku, lze uvést, že soud není povinen provést důkazy, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které nejsou významné pro posouzení uplatňovaného nároku. Podle §120 odst. 1 o. s. ř. je to soud, který rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede. Pro posouzení dobré víry žalobce byl rozhodující obsah kupní smlouvy z 2. 12. 1993, ve které bylo výslovně uvedeno, které nemovitosti jsou předmětem koupě a že si žalobce jako kupující převáděné nemovitosti prohlédl. To zdůraznil v odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud. Nepřímo tak z rozhodnutí vyplývá, proč další žalobcem navržené důkazy nebyly provedeny. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není nepřezkoumatelné.
Výtky žalobce, že ve smlouvě z 9. 12. 1993 není slovní spojení „že předmětem převodu je objekt čp. 104 a jedna parcela č. 489, na které objekt stojí“, a úvahy o tom, co je obsahem této smlouvy, jsou polemikou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jak již uvedeno, uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odstr. 3 o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládá. Slovně vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze podle §35 odst. 2 obč. zák vykládat podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/200, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod č. C 1108).
Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je vždy individuální; proto také dovolací soud opakovaně konstatoval, že v dovolacím řízení lze přezkoumat otázku existence dobré víry držitele, zda mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru rozhodnutí pod č. C 1068). Dovolací soud neshledal, že by posouzení věci odvolacím soudem po právní stránce bylo zjevně nepřiměřené. Dovolatel také nesprávně poukazuje na omluvitelnost omylu, že mu předmětný pozemek patří, s argumentem, že mu kupní smlouvou z 2. 12. 1993 prodávala nemovitosti Česká republika; prodávajícím byla totiž společnost AVIA a. s. Podle této smlouvy bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo k těm nemovitostem, které byly předmětem převodu. Nelze tedy dovodit, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou a nemá po právní stránce zásadní význam.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalobce dovoláním výslovně napadl (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č 4/2003).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věta první a 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 6.500,- Kč [ §1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/200 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. – srov. čl. II této vyhlášky]. Žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 7.100,- Kč. Žalovaným rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 1420,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 8.520,- Kč.
Dovolací soud proto žalobci uložil, aby nahradil žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení 8.520,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. října 2012
JUD. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu