ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3636.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3636/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce V. Ch., zastoupeného JUDr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti žalované M. Ž., zastoupené Mgr. Danielou Světlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Teplická 270/40, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 220/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 54 Co 524/2008-66 takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Daniely Světlíkové.
Odůvodnění:
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno (§243c odst. 2 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“).
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) z dne 23. června 2008, č. j. 18 C 220/2007-27, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že (původní) žalobkyně M. Ch. (která v průběhu odvolacího řízení dne 5. března 2009 zemřela a v řízení bylo pokračováno se žalobcem jako jejím dědicem) je vlastníkem nemovitostí – domu č. p. 220 na pozemku parc. č. 99, pozemku parc. č. 99, pozemku parc. č. 97 a pozemku parc. č. 100 zapsaných na LV č. 183 pro katastrální území Ú., obec Praha, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Právní závěr odvolacího soudu, že právní předchůdkyně žalobce M. Ch. nebyla oprávněnou držitelkou předmětných nemovitostí ve smyslu §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neboť nemohla být v dobré víře, že jí patří na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1982, která nebyla registrována státním notářstvím, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 9/2003, že „pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se předpokládá, že každý se seznámí se zákonnou úpravou právního úkonu, který hodlá učinit.“ V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1481, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za oprávněného nelze považovat ani držitele, který se uchopil držby nemovitostí na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a které představují odměnu advokátky za její zastoupení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází z článku II. vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky (účinnost nastala 1. 3. 2012), se postupuje podle dosavadních právních předpisů. Výše odměny po snížení podle §14 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky ve spojení s §5 písm. b) činí částku 5.000,- Kč. Žalované dále náleží paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celková výše nákladů činí celkem 5.300,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobci, aby nahradil žalované náklady dovolacího řízení ve výši 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám její zástupkyně (§160 odst. 1 a §149 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. srpna 2012
JUDr. Jiří Spáčil., CSc., v. r.
předseda senátu