ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4330.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4330/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce R. B. , bytem v M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Koutským, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, proti žalované J. J. , bytem ve Š., zastoupené JUDr. Danou Musalovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Palackého 267, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 75/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. června 2010, č. j. 9 Co 560/2008-209, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. června 2010, č. j. 9 Co 560/2008-209, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2008, č. j. 14 C 75/2007-179, zamítl žalobu na určení, „že žalobce je vlastníkem parcely o výměře 14 m2 – ostatní plochy, jiné plochy, vzniklé oddělením z parcely o výměře 314 m2 – zastavěné plochy a nádvoří, zapsané na listu vlastnictví pro katastrální území K. a obec K. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště L“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedení rozsáhlého dokazování vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu na parcele a parcely o výměře 458 m2 v k. ú. K. Žalovaná je vlastnicí sousedního domu bez č. p./č. e. na pozemku a pozemku v k. ú. K. Sporná parcela o výměře 14 m2, tvořící uličku mezi oběma nemovitostmi, byla vytvořena na žádost žalobce pro účely tohoto soudního sporu geometrickým plánem tak, že byla oddělena z pozemku žalované parc.
Do roku 2005 účastníci mezi sebou vlastnická práva ke spornému pozemku neřešili a vztahy mezi nimi byly dobré. Vzájemné problémy a spor o vlastnictví uličky mezi domy vznikly až v souvislosti s nepovolenými stavebními úpravami domu žalobce; tehdy syn žalované nechal vytýčit hranici mezi pozemky s výsledkem, že tzv. ulička mezi domy náleží k pozemku žalované parc. S vedením hranice žalobce nejprve souhlasil, což stvrdil podpisem, posléze souhlas odvolal s odůvodněním, že předmětným přeměřením byla historická hranice mezi jeho pozemkem a pozemkem žalované posunuta v jeho neprospěch asi o 30 cm.
Soud nejprve zkoumal vlastnické právo žalobce ke spornému pozemku ve smyslu §123 a §132 občanského zákoníku („obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že je vlastníkem předmětné parcely, když nebyla předmětem žádného nabývacího titulu žalobce ani jeho právních předchůdců a byla oddělena z pozemku žalované až geometrickým plánem z roku 2006.
Soud se dále zabýval námitkou vydržení vznesenou žalobcem, který tvrdil, že „uličku“ užíval od doby nabytí vlastnického práva ke svým nemovitostem (1992) až do roku 2005, kdy bylo provedeno vytýčení hranic, v dobré víře, že mu vlastnicky náleží. Z výpovědi svědků dovodil, že „uličku“ mezi domy užívaly obě strany a v dřívější době nebránila jedna strana druhé v jejím užívání. Sama skutečnost přístupu do uličky z jedné či druhé strany plotu či později žalobcem vytvořenými vrátky nesvědčí o vydržení nemovitosti žalobcem a o jeho dobré víře. Z výpovědí účastníků a z listinných důkazů soud uzavřel, že sporná parcela nebyla předmětem žádného z nabývacích titulů žalobce ani v něm nebyla uvedena a sám žalobce jako účastník řízení potvrdil, že se v době nabytí nemovitostí se všemi listinami seznámil a daný stav mu byl znám. Již v té době se mohl dozvědět o skutečnostech, které u něj musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc patří. Své vlastnictví nemohl opřít ani o domnělý právní titul a samotná skutečnost, že měl přístup do uličky, která sloužila zajištění přístupu k domům, není dostatečným důkazem o jeho vlastnickém právu. I když znalec ve znaleckém posudku historickou hranici nemohl jednoznačně určit, je zřejmé, že sporná parc. vždy náležela k pozemku žalované parc. Soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporný pozemek patří.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. června 2010, č. j. 9 Co 560/2008-209, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem parcely o výměře 14 m2 – ostatní plochy, jiné plochy, vzniklé oddělením z parcely č. st. o výměře 314 m2 – zastavěné plochy a nádvoří, zapsané na listu vlastnictví pro katastrální území K. a obec K. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště L. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud rozhodl ve věci na základě skutečností zjištěných v rámci dokazování provedeného soudem prvního stupně (aniž by dokazování zopakoval). Dovodil, že v dané věci nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda žalobce spolu s pozemkem nabyl i úzký pruh vymezený ve sporu jako parc. Geometrický plán z roku 1933 sice obsahuje zákres úzkého pruhu mezi parcelami, ale jak vyplývá ze znaleckého posudku, protože zde není zakreslena slučka (vyznačující, že ohraničená část je součástí určitého pozemku), nelze jednoznačně stanovit, ke kterému pozemku patří. Soud zkoumal, v jakém rozsahu žalobce spornou parcelu užíval a zda byla jeho držba oprávněná. Pro tento účel rozdělil spornou parcelu na tři části. První část tvořila ulička mezi domy účastníků, která evidentně sloužila k přístupu k domům za účelem jejich údržby. Ve střední části až ke zdi žalované zasahovala garáž (nyní zbořená), kterou žalobce nabyl na základě stejných titulů jako dům a parc. Zadní část sporné parcely byla z pozemku žalobce volně přístupná a ze strany žalované ohraničena zdí. Žalobce tedy mohl tuto zadní část držet a volně užívat. Z toho soud dovodil, že žalobce se musel v době nabytí svých nemovitostí v roce 1992 domnívat, hodnoceno z objektivního hlediska, že jeho pozemek sahá až ke zdi žalované a za situace, kdy zeď žalobkyně tvořila s jejím domem přímku, neměl důvod si myslet, že ulička mezi domy má odlišný právní režim, i když ji pravidelně neužíval. V řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná od roku 1992 na žalobci domáhala výkonu svých vlastnických práv. Vytýčení hranic bylo z její iniciativy, resp. jejího syna, provedeno až 2. 11. 2005, tedy až po uplynutí desetileté vydržecí lhůty. Odvolací soud uzavřel, že žalobce prokázal, že sporný pozemek měl v oprávněné nepřetržité držbě po zákonem stanovenou vydržecí dobu, která uplynula dne 29. 1. 2002, a nabyl vlastnictví ke spornému pozemku ve smyslu §134 odst. 1obč. zák. vydržením. Pokud žalobce v roce 2005 nejprve souhlasil s výsledky zaměření, podle kterého sporná parcela byla součástí pozemku žalované, pak se soud spokojil s jeho vysvětlením, že nechtěl vyvolávat sousedské spory a sporný pás nepovažoval za významný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve kterém uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil držbu žalobce, která měla vyústit ve vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku. Poukazuje na to, že samotná držba musí naplňovat dva znaky, a to faktické ovládání věci a vůli držitele nakládat s věcí jako s vlastní. Držba tvrzená žalobcem nenaplňuje ani jeden z těchto znaků. Odvolací soud konstatoval, že vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Z toho však vyplývá, že sporný pozemek tvořený uličkou mezi usedlostmi obou účastníků byl dlouhodobě přístupný žalované a jejím předchůdcům. Hranice mezi pozemky byla vymezena plotem v přední části, zdí domu žalobce a plotem v zadní části. V plotu si žalobce sám teprve v roce 2003 zřídil vrátka a zjednal si tak se souhlasem žalované přístup k provedení stavebních prací na svém domě. Stalo se tak až po uplynutí desetileté vydržecí doby (r. 1992 – 2002). Před tím, pokud chtěl na pozemek vstoupit, musel plot překonávat. Žalobce fakticky ovládal pouze malou část sporného pozemku žalované o délce asi 3,30 m pod garáží (dnes již zbořenou), kterou postavil děd žalobce v padesátých letech s tichým souhlasem právních předchůdců žalované ohledně užívání části pozemku. Žalobce tedy ovládal v plošných mírách necelých 30% sporného pozemku. Žalovaná se domnívá, že v daném případě uchopení se držby části pozemku neznamená, že jsou dány zvláštní okolnosti, které by omlouvaly omyl držitele. Chování žalobce až do roku 2006 nevzbuzovalo pochybnosti o tom, že si je vědom toho, že není vlastníkem sporné části pozemku. Bez námitek v roce 2005 podepsal protokol o vytýčení hranic mezi pozemky účastníků. Problémy začaly až, když se žalobce v roce 2005 pokusil svépomocí posunout plot a zabránit žalované v přístupu do uličky. Žalovaná jeho další jednání považuje za zcela účelové, motivované snahou řešit problémy, které má ve stavebním řízení. Ulička mezi nemovitostmi účastníků vznikla přestavbou domu, kterou provedl otec žalované někdy v letech 1948 až 1950, proto na plánu z roku 1933 nemohla být v dané podobě vůbec zakreslena. Plán byl vyhotoven k oddělení parcely č. 42/2. Z těchto důvodů nemůže být důkazem, ze kterého lze dovodit oprávněnou držbu žalobce. Hranice mezi pozemky byla nesporná a je zachycena na polních náčrtech z let 1908, 1931 a 1937. Vpředu i vzadu byl zděný hraniční pilíř; zadní stojí dodnes a z předního zůstaly základy. Existenci plotu v uličce potvrdili všichni svědkové, kteří byli bez vztahu k účastníkům. Žalovaná napadá správnost znaleckého posudku znalce Ing. G. s tím, že průběh hranice mezi pozemky byl a je jednoznačně určitelný. Dobrou víru žalobce vyvrací i skutečnost, že byl v souvislosti s prováděním oprav žlabů na dešťovou vodu na své nemovitosti v roce 1994 seznámen s hranicí pozemků. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že dovolání považuje za nedůvodné. Plně se ztotožňuje s věcně správným rozhodnutím odvolacího soudu. Podotýká, že ke sporné „uličce“ byl do vzniku sporu volný přístup pouze z jeho pozemku a i v případě že by bylo zaměření provedené v roce 1933 chybné, ale stranami beze zbytku respektované, tak vlastnictví sporného pozemku vydrželi již jeho předchůdci. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že spornou uličku užívaly obě strany (č. l. 182 v.); tuto skutečnost ostatně potvrdil i žalobce, když uvedl, že „do uličky chodil i syn žalované, žalovaná, mohli tam“ (č. l. 176). Odvolací soud ve věci neprováděl dokazování, a měl tedy vyjít ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (§213 o. s. ř., viz např. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Učinil závěr, že žalovaný se uchopil držby sporného pozemku v roce 1992, a tak jej v roce 2002 vydržel; proč považoval právě žalobce za držitele celého tohoto pozemku však blíže nevysvětlil. Odvolací soud rozdělil sporný pozemek z hlediska jeho možného užívání na tři části, přičemž některé podle něj mohl užívat jen žalobce, ovšem i žalovaná mohla užívat uličku mezi domy (str. 5 rozsudku). K tomu lze uvést, že určitý způsob užívání části parcely ještě nevede k závěru, že je celá v držbě uživatele; jednotlivé její části mohou být v držbě různých osob a tak mohou být různé i jejich právní osudy (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, Soubor č. C 5218).
V rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 551, Nejvyšší soud konstatoval: „Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva“. Podobný závěr lze učinit ve vztahu k držbě věci (držbě vlastnického práva). Samotná skutečnost, že někdo užívá cizí pozemek ještě neznamená, že je jeho držitelem.
„Užívá-li někdo pozemek jako držitel, nemůže jeho držbu vyloučit pouhá okolnost, že jiná osoba je v dobré víře, že držitelem je ona sama, a že uživatel (držitel) je jejím detentorem“. „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, Soubor č. C 949). Toto právní panství však nemohou vykonávat dvě či více osob současně (nejde-li o společnou držbu vykonávanou např. spoluvlastníky). Má-li věc v držbě jedna osoba, může se někdo jiný chopit držby až poté, co držba dosavadního držitele zanikne, buď fakticky („corpore“), nebo jasným vyjádřením úmyslu se jí vzdát („animo“), případně kombinací těchto prvků („animo et corpore“). To platí tím spíše, užívá-li věc stále její vlastník; v takovém případě by držba uchopená někým jiným připadala do úvahy jen ve výjimečných případech (např. vlastník převede věc a její držbu na někoho jiného a vymíní si její užívání, nicméně převodní smlouva bude neplatná).
V dané věci tak nebylo možno pominout skutkové zjištění soudu prvního stupně, že sporný pozemek užívaly obě strany sporu; za této situace bylo třeba postavit najisto, která z nich byla držitelkou, přičemž nestačilo zjištění o subjektivní dobré víře jedné ze stran; pokud by totiž druhá ze stran byla vlastníkem pozemku a jako vlastník jej užívala, nemohl by ani jinak omluvitelný omyl druhé strany vést k držbě pozemku a k jeho vydržení.
V případě, že by skutečný průběh hranice mezi pozemky účastníků nebyl zjištěn (jak se podává z rozsudku odvolacího soudu, str. 5 nahoře), šla by tato skutečnost k tíži žalobce, který nese důkazní břemeno; to platí i o případě, že by nebylo možno zjistit, jak byl sporný pozemek užíván a zda tu byly skutečnosti zakládající držbu jedné ze stran. Presumpce dobré víry (§130 odst. 1 obč. zák.) se totiž nevztahuje na držbu samotnou, kterou musí dokázat ten, kdo se jí dovolává.
Odvolací soud uvedl, že nebylo prokázáno, že by se žalovaná od roku 1992 na žalobci domáhala výkonu svých vlastnických práv. Pokud tím měl na mysli to, že žalovaná v té době nebránila žalobci v užívání uličky, pak jde o skutečnost pro posouzení toho, kdo byl držitelem, nevýznamnou; to, že vlastník trpí užívání někým jiným ještě neznamená, že sám není držitelem. Držbou právních předchůdců se dovolací soud, vázán obsahem dovolání, nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud však nemůže přezkoumávat závěry znaleckého posudku, který dovolatelka zpochybňuje; to lze učinit na základě revizního znaleckého posudku (§127 odst. 2 o. s. ř.), v dovolacím řízení se však dokazování neprovádí (§243a odst. 2 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu