ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4336.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4336/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. P. , b) F. L. , c) Z. L. , d) K. V. , e) R. L. , f) M. Ř. , a g) I. H., zastoupených Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 500, proti žalované M. Š. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 25 C 138/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. března 2009, č. j. 23 Co 468/2008-188, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Rudoleckého.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí ve specifikaci - včetně jednotlivých podílů a osob - ve výroku rozsudku soudu prvního stupně níže uvedené (s výjimkou nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 448, u nichž šlo o určení vlastnictví nemovitostí ve společném jmění manželů). Uvedli, že nemovitosti nabyli do svého vlastnictví, resp. spoluvlastnictví, popř. společného jmění manželů, na základě nabývacích titulů, jež v žalobě podrobně specifikovali [žalobce a) je získal darovací smlouvou z 12. 11. 1969 a dohodou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z 8. 4. 2002 a 9. 4. 2002, žalobce b) kupní smlouvou z 29. 11. 1984 a dohodou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z 8. 4. 2002 a 9. 4. 2002, a dále děděním, žalobkyně c) kupní smlouvou z 29. 11. 1984 a dohodou o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z 8. 4. 2002 a z 9. 4. 2002 a žalobci d) a e) děděním. Zesnulá M. P. nabyla vlastnictví k nemovitostem darovací smlouvou z 12. 11. 1969, dále dohodou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z 8. 4. 2002 a z 9. 4. 2002 a děděním. Skutečnost, že žalobkyně f) a g) jsou dědičkami po zesnulé M. P. pak vyplývá z příslušného usnesení o schválení dědické dohody z 12. 7. 2006].
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. března 2008, č. j. 25 C 138/2007-137, výrokem pod bodem I. určil, „že vlastníkem jedné ideální poloviny st. p. č. 10/2, st. p. č. 207, p. č. 196 a budovy bez čp/če stojící na st. p. č. 10/2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 437 pro Katastrální území P., obec O. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště v Pardubicích, je žalobce 1) M. P. když druhá ideální polovina těchto nemovitostí tvoří dědictví po M. P., zemřelé, posledně bytem P., O.“, výrokem pod bodem II. určil, „že spoluvlastníky p. č. 151/4 zapsané na listu vlastnictví č. 159 pro Katastrální území P., obec O. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště v Pardubicích, je žalobce 1) M. P., který je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny této nemovitosti, žalobce 5) R. L., který je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny této nemovitosti, žalobkyně 4) K. V., která je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny této nemovitosti, když poslední ideální čtvrtina této nemovitosti tvoří dědictví po M. P., zemřelé, posledně bytem P., O.“, výrokem pod bodem III. určil, „že vlastníkem jedné ideální čtvrtiny p. č. 181 zapsané na listu vlastnictví č. 424 pro Katastrální území P., obec O. nad Labem u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště v Pardubicích, je žalobce 1) M. P., když další ideální tři čtvrtiny této nemovitosti tvoří dědictví po M. P., zemřelé, posledně bytem P., O.“, výrokem pod bodem IV. určil, „že spoluvlastníky p. č. 151/6 a p. č. 194/1, obě zapsané na listu vlastnictví č. 423 pro Katastrální území P., obec O. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště v Pardubicích, je žalobce 1) M. P., který je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny těchto nemovitostí, žalobce 2) F. L., který je vlastníkem jedné ideální poloviny těchto nemovitostí, když poslední jedna ideální čtvrtina těchto nemovitostí tvoří dědictví po M. P., nar. 27. 9. 1947 a zemřelé 29. 7. 2004, posledně bytem P., O.“, výrokem pod bodem V. určil, „že spoluvlastníky st. p. č. 10/1 a budovy čp. 1 stojící na st. p. č. 10/1, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 265 pro Katastrální území P., obec O. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště v Pardubicích je žalobce 2) F. L. a žalobkyně 3) Z. L., kteří jsou ve společném jmění manželů vlastníky jedné ideální poloviny těchto nemovitostí, žalobce 1) M. P. je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny těchto nemovitostí, když poslední ideální čtvrtina těchto nemovitostí tvoří dědictví po M. P., zemřelé, posledně bytem P., O.“, výrokem pod bodem VI. určil, „že vlastníky p. č. 194/2, p. č. 197, st. p. č. 10/3 a budovy na st. p. č. 10/3, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 448 pro Katastrální území P., obec O. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště v Pardubicích jsou ve společném jmění manželů žalobci 2) F. L. a 3) Z. L.“, a výrokem pod body VII. a VIII. rozhodl o nákladech řízení.
Vedle údajů plynoucích z uvedené žaloby soud prvního stupně zjistil, že Okresní soud v Pardubicích v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 326/92 zamítl žalobu, jíž se nynější žalovaná domáhala určení neplatnosti darovací smlouvy učiněné ve formě notářského zápisu ze dne 12. listopadu 1969, registrované u Státního notářství v Pardubicích pod sp. zn. R I 486/71, kterou M. L. (narozená 25. 5. 1919) darovala dceři M. P. a jejímu manželovi M. P. (žalobce a/) polovinu nemovitostí, tj. rodinného domu s hospodářskou částí čp. 1 v P. se stavební parcelou č. 10 a zahradami par. č. 196, 197 a 194/2 a dále polovinu zemědělských pozemků par. č. 180/1, 195, 194/1 a 180/2 a že tentýž soud v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 140/2000 zamítl žalobu, kterou se žalovaná domáhala určení, že je spoluvlastnicí ve výroku specifikovaných nemovitostí.
Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že otec žalované, M. B., daroval v letech 1968 - 1969 svůj podíl na nemovitostech v rozsahu 3/8 svojí sestře, M. L. Ačkoliv darovací smlouva o tomto daru „nebyla dohledána“, vzal soud její existenci za prokázanou, když ji připustila i žalovaná. Pokud v pozdějších letech došlo k převodu vlastnictví předmětných nemovitostí na žalobce na základě jimi uváděných právních titulů, byli všichni „v dobré víře ohledně daných nemovitostí, protože pro tuto domněnku svědčí i ta skutečnost, že zde byl nabývací titul - a to smlouva, kterou převedl otec žalované M. B. svůj podíl 3/8 na předmětných nemovitostech na svou sestru M. L., roz. B., matku tchýni a babičku žalobců“. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §132 odst. 1, 2 a §134 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) a §132a obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991; dále vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 22 Cdo 1483/2000 a 22 Cdo 1398/2000. Uzavřel, že z důkazů, jež provedl, vyplývá: „1) že zde existuje či spíše existovala smlouva o převodu vlastnického 3/8 podílu k předmětným nemovitostem z M. B. na M. L., kterou mezi nimi došlo k vypořádání, když M. L. poskytla M. B. část peněz na úhradu jeho dluhu 60.000,- Kč a on na ni za to převedl svůj podíl na nemovitostech, 2) že zde v případě neexistence smlouvy o převodu shora svědčilo žalobcům vydržení dle §134 obč. zák.“
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. března 2009, č. j. 23 Co 468/2008-188, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalobní požadavky na určení“, jak je soud prvního stupně ve svém výroku specifikoval, „se zamítají“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně, kromě konstatování, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neztotožnil. Za základní považoval otázku, zda M. L., rozená B., skutečně získala v 50. letech minulého století smlouvou uzavřenou s M. B. vlastnictví 3/8 předmětných nemovitostí, když tuto smlouvu, jako stěžejní důkaz, žalobci nedoložili. S jejich názorem, opírajícím se o tezi vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. ÚS 528/02, že nelze trvat na tom, aby existence převodu vlastnictví nemovitostí uskutečněného před desítkami let byla doložena pouze příslušnou listinou, odvolací soud souhlasí, přesto však má za to, že žalobci musí unést procesní povinnost tvrzení k existenci právní skutečnosti mající za následek převod vlastnického práva. Tuto povinnost nelze splnit pouhým obecným poukazem, že taková skutečnost „jistě nastala“, aniž by byla alespoň v základních rysech popsána. Pouhá subjektivní představa k právním poměrům ke sporným nemovitostem, jak ji žalobci v daném případě předestřeli, podle odvolacího soudu, odkazujícího na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 417/98, nepostačuje. Nešlo přehlédnout, že i sám soud prvního stupně, konstatující, že „nějaká listina“ o převodu nemovitostí existovala, nakonec spoluvlastnictví žalobců dovodil z titulu vydržení vlastnického práva M. L., potažmo žalobci, v jimi předestřené verzi. Analýzou institutu vydržení vlastnického práva a jeho zákonných znaků a požadavků v průběhu jeho vývoje v našem právním řádu v aplikaci na daný případ – i s přihlédnutím k tvrzenému vydržení vlastnického práva odvozovaného z darovací smlouvy ze dne 12. listopadu 1969 uzavřené mezi M. L. a M. a M. P. a z kupní smlouvy uzavřené dne 29. listopadu 1984 mezi M. L. a F. a Z. L. - dospěl odvolací soud, i s odkazem na platnou judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1193/92, 22 Cdo 1398/2000, 3 Cdon 395/96, 22 Cdo 1843/2004, 22 Cdo 1568/2004, 22 Cdo 1659/2005) k závěru, že k vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem nemohlo dojít. Odvolací soud neopomenul věc posoudit i z hlediska závěrů vyplývajících z řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 326/92, v níž žalovaná, tehdy žalobkyně, bez ohledu na to, zda v tomto řízení byla úspěšná či nikoliv, zpochybňovala proti M. L., M. a M. P. platnost darovací smlouvy ze dne 12. listopadu 1969 pro porušení předkupního práva a domáhala se i přistoupení F. a Z. L. do řízení po zjištění existence kupní smlouvy ze dne 29. listopadu 1984. Svým tvrzením v této věci, že její otec až do své smrti neztratil spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem, zjevně zpochybnila spoluvlastnické právo žalobců a poskytla tak relevantní důvody k závěru, že přesvědčení žalobců o oprávněnosti držby bylo objektivně narušeno před uplynutím desetileté vydržecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž namítali, že odvolací soud na daný případ k otázce vydržení vlastnického práva z hlediska trvání dobré víry, k otázce důsledků plynutí času na vlastnické vztahy a k procesní povinnosti stran aplikoval nesprávnou judikaturu. V této souvislosti odkázali na závěry pléna Ústavního soudu, jak byly publikovány pod č. 477/2005 Sb. a na důsledky „plynutí času“ s faktickými účinky; namítli, že po účastníkovi řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní tak, „jak je obecně chápáno v dnešní podobě dle občanského soudního řádu“. Odmítli závěry odvolacího soudu ve vztahu k neschopnosti žalobců přesně definovat kupní smlouvu, kterou došlo k převodu vlastnického práva k 3/8 podílu na nemovitostech z pana M. B. na paní M. L.; pokud odvolací soud požadoval bližší specifikaci této smlouvy, pak vybočil z rámce spravedlivého procesu, kterýžto závěr plně podporuje nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/02. Namítali, že odvolací soud neposkytl „ochranu vlastnického práva, které – existuje-li – není vykonáváno již cca 50 let, a které bylo zapomenuto přinejmenším 20 let – od úmrtí M. B. do roku podání žaloby žalovanou“. Odvolacímu soudu vytýkali to, jak posoudil u paní M. L., resp. žalobců, vydržení vlastnictví podílu 3/8 nemovitostí, když nerespektoval smlouvu z 50. let 20. století, přičemž neuvážil ani to, že vydržení vlastnického práva bylo možno odvíjet i od kupní smlouvy ze dne 29. listopadu 1984. Dovolatelé nesouhlasili ani s tím, jak odvolací soud posoudil účinky výzvy učiněné žalovanou prostřednictvím žaloby podané v roce 1992 na dobrou víru žalobců. Odkázali na §130 obč. zák. s tím, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, přičemž je zřejmé, že výzva žalované nebyla způsobilá přerušit jejich dobrou víru o oprávněnosti držby nemovitostí. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry, k nimž dospěl odvolací soud. V jednotlivostech odmítla dovolací argumentaci žalobců. Navrhla, aby dovolání žalobců dovolací soud odmítl, popř. zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Pokud se žalobci dovolávají stanoviska Ústavního soudu publikovaného jako Sdělení pod č. 477/2005 Sb., lze mít za to, že na daný spor není dobře použitelné, a to nejenom proto, že se týká restituční problematiky, ale i proto, že se týkalo právních skutečností majících základ v individuálních či normativních aktech veřejné správy, které již s ohledem na značně vzdálenou dobu, kdy k nim mělo dojít, nelze dobře dohledat. Takovéto veřejnoprávní akty jsou v dochovaných pramenech (např. v pozemkových knihách) zmíněny či označeny, ale nelze je již opatřit a zjistit tak jejich obsah či právní povahu. V těchto případech se pak zpravidla uplatňuje princip tzv. presumpce správnosti rozhodnutí. V posuzované věci však jde o existenci soukromoprávní smlouvy o převodu nemovitostí (jejich spoluvlastnických podílů) náležejících M. B. na M. L., přičemž tento právní titul je pouze tvrzen, a to bez jakéhokoliv bližšího obsahového i formálního upřesnění; jeho existence není ani v žádném úředním dokumentu zmíněna. Za této situace jsou úvahy odvolacího soudu o důkazní povinnosti žalobců a neprůkaznosti existence sporné převodní smlouvy, jež by mohla se zřetelem ke všem okolnostem vyvolat dobrou víru M. L., že se stala výlučnou vlastnicí sporných nemovitostí, správné a přesvědčivé a dovolací soud na ně může zcela odkázat.
K námitce dovolatelů, že odvolací soud poskytl ochranu vlastnickému právu žalované, ač není vykonáváno zhruba padesát let, lze pouze uvést, že ochranu vlastnického práva lze sice vlastníku výjimečně odepřít, ale nelze ho konstituovat bez opory v zákonné úpravě, např. jen na základě ustanovení o dobrých mravech (§3 odst. 1 obč. zák.). Má-li být vlastnické právo nabyto vydržením, musí být splněny zákonné předpoklady uvedené v příslušných ustanoveních některého z občanských zákoníků upravujících institut držby a vydržení. Odvolací soud také dospěl ke správnému posouzení v tom směru, že z hlediska možného právního titulu oprávněné držby není relevantní darovací smlouva ze dne 20. listopadu 1969, ale až kupní smlouva ze dne 29. listopadu 1984, uzavřená mezi M. L. a F. a Z. L. Právní posouzení zániku dobré víry žalobců před rokem 1994, tedy před uplynutím potřebné vydržecí doby, je správné a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Tak např. v r ozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor “) pod pořadovým č. C 4243, Nejvyšší soud uvedl, že n ení podstatné, zda vlastník věci informující „domnělého vlastníka“ o skutečném (právním) vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části).
Jestliže tedy žalovaná podala dne 5. října 1992 žalobu, v níž zpochybňovala platnost darovací smlouvy ze dne 20. listopadu 1969, o které se žalovaní dozvěděli před uplynutím potřebné vydržecí doby, pak nemohli být v dobré víře, že je jejich držba oprávněná.
Dovolací soud nad rámec dovolacího přezkumu poznamenává, že otázka existence sporné převodní smlouvy, kterou měl M. B. převést na svou sestru M. L. předmětných nemovitostí, je otázkou skutkovou, přičemž důvodem dovolání podle §241a odst. 3 o. s. ř. by se mohl zabývat pouze v případě, kdyby byl žalobci v dovolání uplatněn, což se však nestalo.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Dovolací soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2 o. s. ř., zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a činí celkem včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % částku 12.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2012
JUDr. František Balák
předseda senátu