ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4411.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4411/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudů JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce A. C. , bytem v M., zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 13, proti žalovaným: 1) J. B. , 2) L. T. , a 3) Z. D. , všem bytem v M., zastoupeným JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5 a 4) H. S., dříve C., bytem v M., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 355/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2009, č. j. 13 Co 76/2009-38, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) až 3) je žalobce povinen zaplatit žalovaným 1) až 3) jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.880,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Juříčka.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 6 C 355/2007-26, ve znění opravného usnesení ze dne 5. prosince 2008, č. j. 6 C 355/2007-28, pod bodem I. výroku zastavil řízení a pod bodem II. výroku rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se žalobou podanou dne 17. prosince 2007 domáhal určení, že se žalovanou 4) jsou každý z jedné ideální poloviny spoluvlastníky pozemku v k. ú. M., a to na základě kupní smlouvy ze dne 16. června 1995. Ve stejnou dobu však bylo u téhož soudu vedeno pod sp. zn. 8 C 905/1992 řízení o určení vlastnictví k celé řadě nemovitostí, mimo jiné i ke spornému pozemku v k. ú. M., což jim před koupí prodávající zatajil. Nynější žalované 1) až 3) se v něm, coby žalobkyně domáhaly určení, že vlastníky sporného pozemku jsou jejich právní předchůdci. Nynější žalobce současně s nynější žalovanou 4) vstoupili do řízení po uzavření kupní smlouvy v postavení žalovaných. Soud prvního stupně žalobě vyhověl a právní předchůdci tehdejších žalobkyň, nyní žalovaných 1) až 3) tak byli určeni jako spoluvlastníci sporného pozemku. Ostatní žalovaní ve sporu se proti tomuto rozhodnutí odvolali, nynější žalobce však odvolání nepodal a nynější žalovaná 4) ho sice podala, ale opožděně. Odvolací soud následně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vůči žalovaným, kteří podali odvolání včas, zamítl, rozhodnutí soudu prvního stupně ale ve vztahu k nynějšímu žalobci a nynější žalované 4) nabylo právní moci. Tato skutečnost měla za následek, že po proběhlém dědickém řízení byly nynější žalované 1) až 3) zapsány v příslušném katastru nemovitostí jako spoluvlastnice sporného pozemku. Soud prvního stupně v současném řízení konstatoval, že žalobce svojí žalobou požadoval opětovné rozhodnutí o vlastnictví nemovitosti, přičemž jeho jediným novým tvrzením bylo, že se v mezidobí rozvedl se svojí manželkou žalovanou 4) a že v tříleté lhůtě od zániku manželství nedošlo k vypořádání jejich zaniklého SJM; za novou skutečnost označil nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 8 C 905/1992, jež nabylo právní moci, jež vyplynula z dalších rozhodnutí v uvedené věci. Svým žalobním návrhem se tedy domáhal skutečnosti vyplývající z §150 obč. zák. přičemž z jeho žaloby soud shledal zjevným, že této skutečnosti si byl vědom a že se takto snažil „sklidit z cesty“ neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, tedy domáhal se projednání a rozhodnutí věci, o níž bylo již jednou pravomocně rozhodnuto. S odkazem na §159a odst. 1, 4 a 5 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) soud prvního stupně konstatoval, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Uzavřel, že soud může jednat pouze za splnění podmínek daných §103 a násl. o. s. ř., a jestliže v nově zahájeném řízení existuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, nelze její nedostatek odstranit a nově zahájené řízení musí podle §104 odst. 1 o. s. ř. věta první zastavit.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 18. května 2009, č. j. 13 Co 76/2009-38, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně. Odmítl odvolací námitky žalobce odkazujícího na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 445/2006 a uvedl, že důvodem, pro který se žalobce domáhá nového věcného projednání vlastnictví ke spornému pozemku v tomto řízení nejsou jiné skutkové okolnosti než ty, z nichž žalobce dovozoval své vlastnictví již v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 905/1992; žalobce se tak snaží o revizi tohoto pro něj nepříznivého rozhodnutí poté, co se proti němu neodvolal a spornou věc pak odvolací soud posoudil jinak.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jeho přípustnost opřel o §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. K prvnímu dovolacímu důvodu uvedl, že z rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro překážku věci rozsouzené by mělo být zřejmé čeho se žalobce domáhal v předchozím řízení a na jakém skutkovém základu – tj. mělo by obsahovat znění výroku soudu tvořícího tuto překážku, žalobní návrh, který byl učiněn v zastavovaném řízení, skutková tvrzení, o něž byl tento návrh opřen a údaje o účastnících předchozího řízení – tedy údaje ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1141/2007. Jestliže předmětná usnesení tyto údaje, zejména znění výroku soudu, které překážku tvoří, postrádají, pak je zřejmé, že odvolací soud nepostupoval podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., a řízení tak zatížil vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud jde o druhý dovolací důvod
– nesprávné právní posouzení věci, dovolatel znovu jako v odvolání odmítá, že existuje překážka vyjádřená v §159a odst. 5 o. s. ř. a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 445/2006. Připomíná, že ve věci vedené pod sp. zn. 8 C 905/92 bylo skutkovým i právním základem určovací žaloby zpochybnění přídělové listiny původního vlastníka pozemku, zatímco skutkovým a právním základem současné žaloby byl rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 38 Co 721/99. K tomu uvádí, že původní spor vedený pod sp. zn. 8 C 905/92 skončil meritorně pro účastníky řízení v roce 1999; nová skutečnost, o kterou byla opřeně současná žaloba, vznikla v roce 2002, a šlo o spor mezi žalovanými 1) až 3), tedy osobami rozdílnými od žalobce a žalované 4). Jde tedy o novou skutečnost ve smyslu zmíněného judikátu, ta je žalobci „na prospěch“, a proto podle ní podal novou žalobu. V předchozím řízení byla řešena otázka, zda jsou nynější žalovaní vlastníky nemovitosti, kdežto v dalším řízení šlo o určení vlastnictví žalobce, jelikož v katastru nemovitostí jsou nesprávně jako vlastnice zapsány žalované. Nemůže tudíž jít o překážku věci rozhodnuté. Za tristní dovolatel považuje nemožnost napravit rozhodnutí, k němuž došlo následkem procesní chyby - včas nepodaného odvolání bývalou žalobcovou manželkou, a v dalším poukazuje na práva garantovaná Listinou základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak usnesení soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované 1) až 3) ve vyjádření k dovolání namítají účelovost dovolání a navrhují, aby dovolací soud jeho dovolání zamítl.
Žalovaná 4) se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalobce především tvrdí, že odvolací soud nepostupoval podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a tím zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu je třeba uvést, že z hlediska procesní námitky nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí, jímž bylo zastaveno řízení pro překážku věci rozsouzené, není v dané věci až tak podstatné, čeho se žalobce domáhal v předchozím řízení, ale jak a o čem bylo v tomto řízení rozhodnuto. Z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně v této věci – jeho prvního odstavce - je zřejmé, jakého určení se ve vztahu k žalobci a žalované 4) (tehdy obou v postavení žalovaných) žalované 1) až 3) (tehdy v postavení žalobkyň) ve věci sp. zn. 9 C 905/92 u téhož soudu domáhaly i jak konečným rozhodnutím v označené věci rozhodl odvolací soud. I když nejsou výroky soudů obou stupňů v předchozím řízení citovány a popis relevantních okolností není právě sofistikovaný, je z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně v této věci jasné, že v předchozím řízení soud prvního stupně ve sporu mezi týmiž účastníky rozhodnutím ve věci samé vyhověl žalobě žalovaných 1) až 3) na určení vlastnictví ohledně předmětného pozemku tak, že určil, že jejich právní předchůdci byli k určitému datu jeho vlastníky každý jednou polovinou. Z uvedeného odůvodnění se rovněž podává, že rozsudek soudu prvního stupně nabyl ve vztahu k žalobci a žalované 4) právní moci, protože žalobce se proti němu neodvolal vůbec a žalovaná 4) opožděně. Účinky této právní moci se projevily podle odůvodnění usnesení soudu prvního stupně i tím, že na základě následujícího dědického rozhodnutí byly žalované 1) až 3) jako univerzální dědičky zapsány jako spoluvlastnice předmětného pozemku do katastru nemovitostí.
Z uvedených skutečností je patrné, že usnesení soudu prvního stupně lze mít za přezkoumatelné a že z něj vyplývá posouzení jak totožnosti předmětu řízení, tak i totožnosti účastníků řízení jako základních předpokladů zastavení řízení pro překážku věci rozsouzené. Odvolací soud tedy v rozporu s ustanovením §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepostupoval. Z odůvodnění soudu prvního stupně lze také dovodit to, co je lépe vystiženo v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, totiž že soud prvního stupně v předchozím řízení žalobě žalovaných 1) až 3) zprvu vyhověl, když neshledal, že by se kdy vlastníkem stal původně žalovaný právní předchůdce žalobce a žalované 4) K. Š. Jestliže jmenovaný převedl kupní smlouvou předmětný pozemek na žalobce a žalovanou 4), muselo jít (v intencích prvotního právního názoru soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 8 C 905/92) o neplatný převod věci osobou, která nebyla vlastníkem. Proto také tehdejší žalovaní nebyli v předchozím řízení úspěšní. Z tohoto konstatování je jasný i skutkový základ sporných vztahů mezi účastníky dříve i nyní.
Žalobce dále tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle §159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle §159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Podle §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Žalobce v nynějším řízení prosazuje opačný závěr, než učinil soud prvního stupně v pravomocném a nejen pro něj závazném rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. prosince 1998, sp. zn. 8 C 905/92, tedy si chce vymoci rozhodnutí vycházející ze závěru, že spolu se žalovanou 4) nabyli od K. Š. předmětný pozemek řádně a platnou smlouvou. Nynější žalobní nárok žalobce opírá o konečné rozhodnutí ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 905/92 v řízení po zrušení prvého rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci odvolacím soudem, jehož se žalobce a žalovaná 4) již neúčastnili, poněvadž se proti tomuto prvému rozhodnutí včas či vůbec neodvolali. Uvedeným konečným rozhodnutím bylo rozhodnuto ve vztahu k jiným tehdy žalovaným účastníkům řízení a ohledně jiných nemovitostí v neprospěch žalovaných 1) až 3) (tehdy v postavení žalobkyň), a to s právním závěrem, že právní předchůdci žalovaných 1) až 3) se nestali vlastníky všech tehdy sporných nemovitostí. Z tohoto závěru tak logicky vyplývá, že žalované 1) až 3) se nemohly stát vlastníky ani předmětného pozemku a že právní předchůdce žalobce a žalované 4) byl vlastníkem sporného pozemku, který tak mohl platně na ně převést. Ovšem takováto logická dedukce spoluvlastnického práva žalobce ke spornému majetku sama o sobě nijak toto právo neobnovuje či nezakládá, protože o tom, že se vlastníky předmětného pozemku staly žalované 1) až 3) bylo již (byť v rozporu se závěry posledně uvedeného rozhodnutí soudu a tedy možná nesprávně) rozhodnuto pravomocně a závazně (§159 a §159a odst. 1 a 4 o. s. ř.), a to ve vztahu mezi týmiž účastníky.
Z výše uvedeného vyplývá, že existence překážky řízení věci rozsouzené je v tomto sporu dána a že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Podle názoru dovolacího soudu v dané věci žalobce neopírá svůj nárok o jinou skutečnost, než o kterou šlo v předchozím řízení, t. j. o platnost smlouvy, na jejímž základě spolu se žalovanou 4) měli nabýt předmětný pozemek od svého právního předchůdce do vlastnictví. „Nová skutečnost“, že ve sporu žalovaných 1) až 3) s jinými samostatnými účastníky řízení, v němž se řešila prakticky stejná právní otázka, ale ve vztahu k jiným nemovitostem, žalované nakonec podlehly, mohla být v daném sporu pouze podpůrným, ale neúčinným argumentem, obdobným těm, které se uplatňují v řízení o obnovu řízení [§228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Uvedená skutečnost však nepředstavuje jiný právní důvod, než ten, který byl určující již v předchozím sporu mezi týmiž účastníky.
Závěrem lze poznamenat, že se někdy stává, že účastník občanskoprávního řízení ve sporu podlehne, ač by se tak podle práva a skutečného průběhu sporného děje stát nemělo, což může být dáno jak nesprávným rozhodnutím soudu, tak i nesplněním povinnosti účastníka tvrdit a prokazovat relevantní skutečnosti nebo neuplatněním práv ve stanovené lhůtě, jako se tomu zřejmě stalo v dané věci. V právním státě však požadavku právní jistoty odpovídá princip závaznosti soudních rozhodnutí, proti kterým již nelze žádný opravný prostředek uplatnit. Tomuto principu je nutno dát přednost před zákonu neodpovídající nápravě „nespravedlivého“ rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř., dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovanými 1) až 3) vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovaným 1) až 3) vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovaným 1) až 3) představují odměnu za jejich zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §13 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 6.500,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 3 x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % a celkem činí 8.880,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 4) vychází z toho, že žalované 4) náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobci právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalované 1) až 3) podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2012
JUDr. František Balák
předseda senátu