ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4681.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4681/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně PP-realit, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Spodní 1, identifikační číslo osoby 48028223, zastoupené Mgr. Martinem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 11, proti žalované REALIS-INVEST, s. r. o. , se sídlem v Ostravě-Porubě, Svojsíkova 1596/2, identifikační číslo osoby 25872478, zastoupené Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o odstranění staveb, eventuálně o jejich přikázání do vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 72/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2009, č. j. 21 Co 165/2009-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám advokátky Mgr. Pavlíny Marešové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Žalobkyně se v řízení domáhala odstranění staveb, které má žalovaná umístěné na jejím pozemku, eventuálně jejich přikázání do svého vlastnictví. Žalobkyně pozemek nabyla na základě kupní smlouvy z roku 1998. Stavby v důsledku vady této smlouvy nenabyla. Proto byly zahrnuty do konkurzní podstaty jejího právního předchůdce a 21. 3. 2007 draženy. Vydražila je žalovaná.
Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. října 2008, č. j. 6 C 72/2008-88, žalobu v celém rozsahu zamítl. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně výše označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu.
Podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým byl s účinností od 1. 7. 2009 změněn občanský soudní řád, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009.
V dané věci by mohlo být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně má za to, že dovolací soud by měl „jasně určit, za jakých okolností a podmínek je vlastník pozemku povinen strpět omezení v důsledku užívání pozemku cizí stavbou“ a „vymezit kritéria, která jsou pro posuzování případů obdobných tomuto relevantní a která nikoliv.“ Tato otázka je však již v judikatuře dovolacího soudu v zásadě vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto řešením v souladu.
Žalobkyní položenou otázkou se zabýval rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 1992, sp. zn. 3 Cdo 45/92 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2/1993), na který posléze navázalo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007 (uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz). V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, nelze se v zásadě domáhat vyklizení této stavby podle §126 odst. 1 obč. zák., a to ani proti jeho právnímu nástupci.“ To platí tím spíše, zřídil-li stavbu ten, kdo byl právě vlastníkem pozemku, k čemuž podle zjištění odvolacího soudu došlo v daném případě.
Z uvedeného vyplývá, že na daný případ nelze analogicky aplikovat §135c odst. 2 obč. zák. upravující vypořádání neoprávněné stavby, jak navrhuje žalobkyně.
Žalobkyně neuvedla v dovolání nic, čím by daný případ podstatně odlišila od případů, na které dopadají shora uvedená rozhodnutí, a čím by snad mohla odůvodnit rozhodnutí rozdílné. Podstatnou odlišností není žalobkyní zdůrazněná skutečnost, že žalovaná při dražbě budov věděla o absenci právního titulu, který by ji opravňoval užívat pozemek žalobkyně. S touto skutečností se již implicite vypořádalo citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, když v něm Nejvyšší soud uvedl, že domáhat se odstranění stavby nelze ani proti právnímu nástupci stavebníka; přitom i v onom případě namítala žalující strana, že „žalovaná nabyla stavbu do vlastnictví s vědomím, že k užívání zastavěného pozemku nemá žádný právní důvod.“ Lze doplnit, že odvolací soud v namítané vědomosti žalované neshledal rozpor s dobrými mravy a že jeho úvaha není zjevně nepřiměřená, tak aby ji bylo možné v řízení o mimořádném opravném prostředku přezkoumat.
Právní závěr odvolacího soudu, že v daném případě nemá žalobkyně právo na odstranění stavby žalované, je v souladu se shora uvedenými rozhodnutími dovolacích soudů. Zcela v souladu s nimi není jen postup, jímž odvolací soud ke svému závěru dospěl. Odvolací soud totiž nesprávně vycházel ze zásadního práva vlastníka pozemku na odstranění. Jak ale řečeno, nesprávné východisko nevedlo k nesprávnému rozhodnutí, a pokud by vedlo, stalo by se tak nutně ve prospěch žalobkyně, jejímuž vlastnickému právu odvolací soud ve svém právním posouzení přikládal větší váhu než vlastnickému právu žalované. Tato nesprávnost tedy nemohla být žalobkyni na újmu, a již proto nemůže založit přípustnost jejího dovolání.
K tvrzení žalobkyně, že žalovaná vlastnictví budov nabyla a vykonává je v úmyslu žalobkyni poškodit, lze dodat, že žalobkyně je v dovolání neodůvodnila. Za projev zlého úmyslu nelze pokládat to, že se žalovaná v jiných řízeních domáhá přístupu ke svým budovám.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání bylo odmítnuto a že žalované v dovolacím řízení vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Ty představuje odměna advokáta za zastoupení v dovolacím řízení, která podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 5.000,- Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.060,- Kč; celkem náklady činí 6.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. června 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu