ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.746.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 746/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) J. B., b) A. B., a c) Z. B., zastoupených advokátem, proti žalované PS t. s. r. o., o odstranění stavby a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 377/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. května 2005, č. j. 6 Co 988/2005-120, ve znění opravného usnesení ze dne 13. prosince 2006, č. j. 6 Co 988/2005-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud žalované uložil povinnost odstranit z jejich pozemku zemědělskou usedlost v jejím vlastnictví a zaplatit jim částku odpovídající bezdůvodnému obohacení, jehož žalovaná dosahuje užíváním pozemku. Stavba žalobcům brání řádnému hospodářskému využití pozemku, jehož jsou spoluvlastníky, a žalovaná odmítá uzavření nájemní smlouvy.
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 8 C 377/2002-93, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, „aby žalovaný byl povinen odstranit stavbu – zemědělskou usedlost bez čísla popisného, postavenou na pozemku parcelní číslo St. 29/2 v katastrálním území Z., obec V., okres P. a tento pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobcům“, výrokem pod bodem II. uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci J. B. 6 431,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení ročně z částky 3 060,- Kč od 16. 3. 2002 do zaplacení a s 3% úrokem z prodlení ročně z částky 3 371,- Kč od 31. 12. 2004 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku“, dále „zaplatit žalobci A. B. 3 215,50 Kč s 6,5% úrokem z prodlení ročně z částky 1 530,- Kč od 16. 3. 2002 do zaplacení a s 3% úrokem z prodlení ročně z částky 1 685,50 Kč od 31. 12. 2004 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku“, a „zaplatit žalobci Z. B. 3 215,50 Kč s 6,5% úrokem z prodlení ročně z částky 1 530,- Kč od 16. 3. 2002 do zaplacení a s 3% úrokem z prodlení ročně z částky 1 685,50 Kč od 31. 12. 2004 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení, výrokem pod bodem IV. uložil žalobcům povinnost zaplatit České republice 600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem pod bodem V. rozhodl, že se žalobcům vrací přeplatek zálohy na náklady dokazování 1 000,- Kč.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku č. St. 29/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1358 m², a to na základě rozhodnutí pozemkového úřadu. Žalovaná, původně pod obchodní firmou C H., s. r. o. H., je podle výpisu z katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice zemědělské usedlosti bez čísla popisného postavené na uvedené parcele, kterou do vlastnictví nabyla kupní smlouvou. Stavba uvedeného objektu byla povolena rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v P. z 15. 11. 1977. Obvyklá výše nájemného zmíněného pozemku podle znaleckého posudku činí 7,50 Kč za jeden metr čtvereční. Jednání účastníků o uzavření smlouvy o nájmu pozemku žalovanou nebylo úspěšné. Soud konstatoval, že nejsou podmínky pro uložení povinnosti žalované odstranit stavbu, neboť nejde o stavbu neoprávněnou, a žalovaná ji získala legálním způsobem. Uzavřel, že vlastnictví žalované ke stavbě požívá stejné právní ochrany jako vlastnictví žalobců k pozemku. Žalobci požadované peněžité plnění přiznal podle §451 občanského zákoníku („ObčZ“).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 26. května 2005, č. j. 6 Co 988/2005-120, ve znění opravného usnesení ze dne 13. prosince 2006, č. j. 6 Co 988/2005-172, potvrdil „rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I., o zamítnutí žaloby a ve výroku v odstavci III., o nákladech řízení“, dále rozhodl, že „ve výroku v odstavci IV. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žalobcům povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Písku společně a nerozdílně 600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku neukládá“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud nepřijal námitku žalobců, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný. Konstatoval, že se žalobci domáhali ochrany vlastnického práva podle §126 odst. 1 ObčZ, avšak v daném případě jde o konkurenci dvou rovnocenných vlastnických práv. Řešení tohoto střetu použitím §126 ObčZ brání to, že zásah do vlastnictví žalobců k pozemku stavbou nelze považovat za protiprávní, neboť právní předchůdce žalované měl k jejímu postavení řádný právní důvod. Nezohlednil námitku žalobců, že žalovaná nabyla stavbu do vlastnictví s vědomím, že k užívání zastavěného pozemku nemá žádný právní důvod. S ohledem na to uvedl, že nemůže obstát jejich odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2261/2001 a 2 Cdon 240/97, která řeší případy zřízení staveb na pozemku, který byl stavebník oprávněn užívat pouze dočasně; v daném případě však stavebník stavěl na základě časově neomezeného práva. Stavebník – právní předchůdce žalované – byl vlastníkem pozemku a proto byl oprávněn stavbu zřídit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Namítají, že odvolací soud vyšel ze skutkového závěru o vlastnictví původního vlastníka stavby k zastavěnému pozemku, ačkoliv to nebylo součástí tvrzení žádného z účastníků a ani předmětem dokazování. Přípustnost dovolání „spočívající v po právní stránce zásadním významu rozsudku dovozují žalobci z toho, že závěr odvolacího soudu, podle kterého bez ohledu na to, že žalovanému v daném případě zjevně nesvědčí a nikdy nesvědčilo jakékoliv v dobré víře nabyté právo k pozemku zastavěnému stavbou, požívá jeho vlastnické právo ke stavbě rovnocenné ochrany jako vlastnické právo žalobců k pozemku zastavěnému stavbou, nemá oporu k dostupné judiciální praxi dovolacího soudu a je s ní v rozporu“. Poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 240/97, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 22/01. Podle názoru dovolatelů odvolací soud řešil věc v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelé namítají, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, jak věc po právní stránce posoudil. Za této situace odvolací soud tento rozsudek nezrušil, ale podrobil jej přezkumu a porušil tak zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení. V tomto směru dovolatelé odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 667/2002. Dále uvádějí, že odvolací soud rozhodl na základě právního názoru odlišného od názoru soudu prvního stupně, avšak neposkytl žalobcům poučení ve smyslu §118a OSŘ a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K tomu poukazují na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 618/2004. K závěru odvolacího soudu, že v okamžiku vzniku stavby byl stavebník vlastníkem zastavěného pozemku, kterážto okolnost nebyla v rámci provedeného dokazování zjišťována, odkazují na §157 odst. 2 OSŘ. V souvislosti s uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že „s ohledem na časově neomezený právní titul původního vlastníka stavby k jím zastavěnému pozemku svědčí žalovanému právo mít na tomto pozemku zřízenou stavbu bez ohledu na předchozí zánik vlastnictví původního vlastníka stavby k jím zastavěnému pozemku a bez ohledu na to, že žalovanému coby vlastníkovi stavby nikdy nesvědčila dobrá víra ohledně existence jakéhokoliv jeho oprávnění k tomu, aby měl na pozemku žalovaných zřízenou stavbu“. Uzavírají, že závěr odvolacího soudu, poskytující ochranu vlastnickému právu žalované ke stavbě, vychází z nesprávného výkladu §126 ObčZ. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci nebylo učiněno zjištění, že šlo o stavbu, postavenou na základě časově omezeného práva k pozemku. Proto na tento případ nelze použít rozhodnutí dovolacího soudu, týkající se případů, kdy právo mít na cizím pozemku stavbu bylo od počátku časově omezené (viz R 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozhodnutí, na která odkazuje dovolatel). Obdobnou věc řeší rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 1992, sp. zn. 3 Cdo 45/92, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/1993. Ve věci, kterou tento rozsudek vrchního soudu řešil, šlo o stavbu postavenou na základě časově neomezeného práva k pozemku, které později zaniklo; vrchní soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že tu dochází ke konkurenci dvou relativně samostatných a nezávislých režimů vlastnictví - žalobcova vlastnictví k pozemkům a vlastnictví žalovaného ke stavbám na těchto pozemcích stojícím. Tomu, aby tento střet byl vyřešen za použití ustanovení §126 ObčZ, brání skutečnost, že zásah do vlastnictví (právních předchůdců) žalobce nebyl zásahem neoprávněným; žalovanému ke zbudování staveb svědčil způsobilý právní důvod. Posouzení věci podle ustanovení §135c ObčZ o neoprávněné stavbě však rovněž není možné. Rovná ochrana všech forem vlastnictví, zavedená do našeho právního řádu ústavním zákonem č. 100/1990 Sb. a znovu proklamovaná Listinou základních práv a svobod, neumožňuje na posuzovanou věc nahlížet tak, že by žalobce jako vlastník pozemků měl více práv, a jako by se žalované družstvo, které je vlastníkem staveb na těchto pozemcích stojících, muselo podřídit panujícímu vlastnictví k půdě. Na podkladě těchto úvah nelze než dospět k závěru, že právní řád neposkytuje žalobci žádné hmotněprávní oprávnění k tomu, aby se proti žalovanému úspěšně domohl vyklizení svých pozemků. Samotný průkaz žalobcova vlastnického práva nepostačuje k vyhovění návrhu za situace, kdy žalovanému přísluší právo, používající ve vzájemném poměru stejné ochrany. K tomu je třeba dodat, že v případě převodu věci na základě smlouvy na nabyvatele přechází též veškerá práva spojená s předmětem této sukcese (nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2003, sp. zn. I. ÚS 272/02).
Ze zmíněného rozsudku Vrchního soudu v Praze, s jehož závěry v tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje, vyplývá závěr, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, nelze se v zásadě domáhat vyklizení této stavby podle §126 odst. 1 ObčZ, a to ani proti jeho právnímu nástupci. Rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto právním názorem v souladu a tak tu není nic, co by z daného rozsudku činilo rozhodnutí po právní stránce zásadní.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu