ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.842.2010.1
22Cdo 842/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. C. , zastoupené JUDr. Ivetou Golasovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Náměstí Jiřího z Lobkovic 2234/5, proti žalovaným: 1) Katastrálnímu úřadu pro Plzeňský kraj , katastrální pracoviště Plzeň – město , se sídlem v Plzni, Radobyčická 12, 2) Obci Losiné , se sídlem v Nezvěsticích, Losiná 11, identifikační číslo osoby 00256871, zastoupené JUDr. Václavem Nohovcem, advokátem se sídlem v Plzni, Náměstí T. G. Masaryka 25, a 3) Č. V. , zastoupenému JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň–jih pod sp. zn. 9 C 127/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2008, č. j. 12 Co 600/2007-146, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2008, č. j. 12 Co 600/2007–146, a rozsudek Okresního soudu Plzeň–jih ze dne 15. června 2007, č. j. 9 C 127/2005–103, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň – jih k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. června 2007, č. j. 9 C 127/2005-103, zamítl žalobu o určení, že „vlastníky pozemku p. č. 61/1 o výměře 469 m², tj. neodděleného, zahrnujícího v dnešním označení po obnově operátu p. č. 61/1 o výměře 224 m ² a p. č. 61/2 o v ýměře 245 m² v obci L. k. ú. L. u P., byli J. L., nar., zemřelý 13. 12. 1971 a A. L., nar., zemřelá 20. 6. 1987, rodiče žalobkyně, hospodařící na gruntu č. p. 79 v L.“, dále zamítl návrh žalobkyně na určení, že „námitka vznesená v řízení o odstranění stavby, vedeném u Městského úřadu S. P. pod č. j. Výst/2285/05, jež navazuje na č. j. Výst/3170a/03, že Č. V., bytem L. č. p. 45 není vlastníkem pozemku č. p. 61/2 v obci L., k. ú. L. u Plzně je důvodná a vlastníkem tohoto pozemku je druhá žalovaná“ a konečně zamítl i žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle druhé žalované s uzavřením kupní smlouvy se žalobkyní na prodej pozemku parc. č. 61/2 v obci L. u P. o výměře 245 m² ve výroku I. rozsudku dále specifikované (výrok I. rozsudku). Výroky II. až IV. rozsudku rozhodl o nákladech řízení.
O žalobě žalobkyně rozhodoval soud prvního stupně za situace, kdy se tato primárně domáhala určení vlastnického práva svých rodičů a in eventum , toliko pro případ zamítnutí této části žaloby, se domáhala následného určení a nahrazení projevu vůle.
Soud prvního stupně především dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném primárním určení vlastnictví k předmětným nemovitostem svých právních předchůdců naléhavý právní zájem. Tento nelze podle názoru soudu prvního stupně shledat v tom, že pokud byli její rodiče vlastníky nemovitosti a v katastru nemovitostí je nyní jako vlastník zapsán třetí žalovaný, nelze změny zápisu dosáhnout jinak než prostřednictvím určovací žaloby. Zpětný zápis vlastnického práva právních předchůdců žalobkyně do katastru nemovitostí možný není. Určení vlastnického práva těchto právních předchůdců by nemohlo bez dalšího postavit právní vztah účastníků ke spornému pozemku najisto, jelikož ani případná existence vlastnického práva rodičů žalobkyně ke sporné nemovitosti není sama o sobě způsobilá zpochybnit vlastnické právo třetího žalovaného. Jestliže pak žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení neodůvodnila jinými skutečnostmi, na takovém určení naléhavý právní zájem nemá.
Domáhala-li se žalobkyně pod bodem A) eventuálního petitu určení, že námitka vznesená ve stavebním řízení stran neexistence vlastnického práva třetího žalovaného je důvodná, návrh zamítl pro nedostatek pravomoci soudu, protože soud je oprávněn v civilním řízení rozhodovat toliko o občanskoprávních nárocích. Ohledně návrhu žalobkyně na určení, že vlastníkem sporného pozemku je druhá žalovaná, dospěl k závěru, že žalobkyně na tomto určení naléhavý právní zájem rovněž nemá, když nemá jiný zájem než ekonomický, protože usiluje o to, aby jí byl druhou žalovanou pozemek prodán na základě kupní smlouvy navrhované pod bodem B) eventuálního petitu. Také domáhala-li se žalobkyně pod bodem B) eventuálního petitu nahrazení projevu vůle druhého žalovaného s uzavřením kupní smlouvy se žalobkyní o prodeji předmětného pozemku, také tento návrh žalobkyně soud prvního stupně zamítl se závěrem, že soud není oprávněn svým rozhodnutím zasahovat do vlastnického práva druhého žalovaného – obce - při dispozici s pozemkem, kterou prováděl ve své samostatné působnosti. Z uvedených důvodů žalobě v celém rozsahu nevyhověl.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 12 Co 600/2007–146, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. – IV. rozsudku).
Odvolací soud především ve vztahu k primárnímu petitu uzavřel, že žalobkyně „v žalobě ani v průběhu řízení netvrdila a neprokazovala naléhavý právní zájem na určení“ a již z tohoto důvodu bylo namístě zamítnutí primárního petitu. Současně však zdůraznil, že soud prvního stupně právem žalobkyni vyzval, aby naléhavý právní zájem na požadovaném určení prokázala, a již z toho důvodu mohl soud prvního stupně žalobu, vyjma posledního nároku, zamítnout. Navíc, byla-li žalobkyně přesvědčena, že sporné pozemky patřily jejím rodičům, nepochybně by tuto skutečnost uplatnila již v řízení dědickém, což se nestalo.
Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že i kdyby bylo dokonce správné její tvrzení, že její rodiče za účinnosti obecného zákoníku občanského vydrželi vlastnické právo k pozemku, který je předmětem sporu, nebyli zapsáni jako jeho vlastníci v pozemkové knize a druhé žalované nic nebránilo v tom, aby se třetím žalovaným uzavřela směnnou smlouvu z roku 1988, která se pro třetího žalovaného stala domnělým titulem oprávněné držby. Třetí žalovaný byl od registrace směnné smlouvy v dobré víře, že mu sporné pozemky patří a po dobu více než 10 let pozemky řádně užíval. Žalobkyně nenavrhla žádný důkaz o tom, že třetí žalovaný věděl, že směnná smlouva je pro neurčitost neplatným právní úkonem, zejména když byla sepsána státní notářkou a žalovaný nemá právnické vzdělání. Jestliže žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení, soud prvního stupně nepochybil, jestliže žalobu v této části zamítl. Také zamítnutí nároku žalobkyně na uložení povinnosti druhé žalované uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu označil odvolací soud za správné, neboť druhá žalovaná není vlastníkem sporných pozemků a nelze ji uložit povinnost uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu ani na základě pouhého faktu, že se žalobkyně přihlásila jako zájemce o koupi, když takový požadavek nemá oporu v zákoně. Z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu.
Především namítala, že ve vztahu k primárnímu petitu nalézací soudy dospěly k nesprávnému závěru, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem. Zdůraznila, že se touto částí návrhu domáhala určení, že její rodiče byli ke dni své smrti vlastníky pozemků uvedených v žalobním návrhu, přičemž na takovém určení má – jak vyplývá s ustálené judikatury dovolacího soudu (v dovolání citované) – naléhavý právní zájem. S podrobnou argumentací se také vyjádřila k závěru odvolacího soudu, že třetí žalovaný nemohl být oprávněným držitelem, přičemž v daném směru vytýkala odvolacímu soudu jak nesprávné právní posouzení věci, tak také existující vady řízení.
V dovolání se dále podrobně vyjádřila k důvodům, na kterých nalézací soudy založily zamítnutí žaloby v části týkající se eventuálního petitu, a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, se zabýval nejprve posouzením přípustnosti dovolání.
Žalobkyně v žalobě uplatnila své nároky formou tzv. eventuálního petitu s tím, že o eventuálním petitu má být nalézacími soudy rozhodováno až poté, pokud by soudy nevyhověly petitu primárnímu.
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou shodná potud, že žalobu žalobkyně v části týkající se primárního petitu zamítly. V procesní rovině z uvedeného vyplývá, že v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání vztahující se k primárnímu petitu by nemohla rozhodnutí nalézacích soudů obstát ani v části eventuálního petitu, neboť o něm soudy měly rozhodovat až tehdy, pokud by nebylo možné primárnímu petitu vyhovět.
Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se primárního petitu je založeno na právním závěru, podle kterého je možné určovací žalobu podle §80 písm. c) o. s. ř. bez dalšího zamítnout pro nesplnění základního předpokladu, jímž je existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jestliže žalobce naléhavý právní zájem v průběhu řízení netvrdí a ani neprokazuje. Protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí věci podstatné a z tohoto pohledu naznačená otázka naléhavého právního zájmu nebyla v judikatuře dovolacího soudu implicitně a ve všech souvislostech vyřešena, je napadené rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je tudíž přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle §118a odst. 1 – 3 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Dovolací soud vychází ze závěrů odborné literatury a judikatury potud, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože se jedná o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit ve smyslu §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Pokud soud zamítne určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž by žalobce o uvedené procesní povinnosti poučil, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soud řád I., §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 528, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 2564/2009, uveřejněný tamtéž).
Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že je procesní povinností žalobce tvrdit a prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na jím požadovaném určení. V případě nesplnění těchto procesních povinností musí soud postupovat podle §118a o. s. ř. a nikoliv bez dalšího žalobu zamítnout. Jestliže odvolací soud vyšel z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí týkající se posouzení naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu by v této části ovšem neobstálo ani z dalších důvodů, neboť zčásti je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a zčásti je v okolnostech rozhodných pro posouzení naléhavého právního zájmu nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění.
Odvolací soud ve svém důsledku potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně pro nedostatek tvrzeného a tím spíše prokazovaného naléhavého právního zájmu. Jak vyplývá z výše uvedených závěrů odborné literatury a judikatury, procesním předpokladem pro zamítnutí určovací žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu je poučení, kterého se ve smyslu §118a o. s. ř. dostalo žalobci. Z obsahu spisu se však podává, že ani v řízení před soudem prvního stupně ani v průběhu řízení odvolacího soudy žalobkyni žádné poučení ve smyslu tohoto zákonného ustanovení neposkytly, řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které odvolací soud musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Odvolací soud poukázal na – z jeho pohledu – správný procesní postup soudu prvního stupně, který vyzval žalobkyni (nikoliv však postupem podle §118a o. s. ř., ale pouze v souvislosti se změnou žaloby, kterou učinila žalobkyně v průběhu řízení a na základě které uplatnila i určovací nárok obsažený v primárním petitu), aby prokázala naléhavý právní zájem na určení, že její rodiče byli vlastníky sporných pozemků.
Odvolací soud přehlédl, že na výzvu soudu prvního stupně žalobkyně reagovala a uvedla skutečnosti, z nichž existenci naléhavého právního zájmu dovozovala. Soud prvního stupně – na rozdíl od soudu odvolacího – primární petit nezamítl proto, že by žalobkyně netvrdila a neprokazovala naléhavý právní zájem, ale proto, že v jí tvrzených skutečnostech naléhavý právní zájem neshledal.
Jestliže pak odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v průběhu řízení netvrdila ani neprokazovala naléhavý právní zájem na určení obsaženém v žalobním petitu, přičemž se žádným způsobem nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, že skutečnosti týkající se naléhavého právního zájmu žalobkyně tvrdila, ale naléhavý právní zájem jimi neprokázala, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud totiž závěrem, že žalobkyně skutečnosti týkající se naléhavého právního zájmu vůbec netvrdila, vyjadřuje závěr, že v rovině posouzení naléhavého právního zájmu neměl k přezkumu žádné tvrzené skutečnosti. Z toho vyplývá, že z povahy věci ani nemohl přezkoumat závěry soudu prvního stupně, který vyšel z toho, že žalobkyně skutečnosti – z jejího pohledu – zakládající naléhavý právní zájem tvrdila.
Nicméně soudy obou stupňů pochybily již při posouzení toho, čeho se primárním petitem žalobkyně domáhala, když vyšly z toho, že se domáhala obecného určení, že rodiče žalobkyně byli vlastníky předmětného pozemku.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat obecné náležitosti podání uvedené v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. a mimo jiné z ní musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1, větu druhou, o. s. ř.).
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o. s. ř., aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není) - (srovnej například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003).
Podle názoru dovolacího soudu žalobkyně uplatnila v řízení primárním petitem požadavek na určení, že rodiče žalobkyně byli vlastníky předmětného pozemku ke dni jejich smrti . Byť žalobkyně v návrhu rozsudku slovní spojení „ke dni jejich smrti“ výslovně neuvedla, je zřejmé, že požadavek na takové určení uplatnila, což vyplývá mimo jiné z toho, že již v návrhu rozsudku uvedla, že se domáhá určení vlastnického práva svých rodičů zemřelých v uvedené konkrétní dny. Z obsahu jejích podání uplatněných v průběhu řízení se podává, že vlastnické právo svých rodičů žalobkyně dovozuje z vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského, přičemž se domáhá, aby stávající právní poměry účastníků reflektovaly uvedený právní stav, založený vydržením a existencí vlastnického práva rodičů žalobkyně ke dni jejich smrti.
Tuto skutečnost pak žalobkyně v dovolání potvrzuje, když výslovně uvádí, že se primárním petitem domáhala určení, že její rodiče byli ke dni smrti vlastníky předmětného pozemku.
Ze všech tvrzení žalobkyně ostatně vyplývá, že vycházela při formulaci primárního petitu ze skutečnosti, že její právní předchůdci byli vlastníky sporných nemovitostí od okamžiku tvrzeného vydržení až do okamžiku své smrti. Tento závěr pak zcela jednoznačně naznačuje, že důvodem, pro nějž se žalobkyně domáhá určení vlastnictví svých právních předchůdců k předmětným pozemkům, je vytvoření právního základu, na základě něhož by jako dědička uvedených právních předchůdců mohla v budoucnu dosáhnout změny zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům ve svůj prospěch.
Na takovém určení pak žalobkyně má – v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu – naléhavý právní zájem, neboť dědic má naléhavý právní zájem na určení podle §80 písm. c) o. s. ř., že určitá věc byla ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím (k tomu srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2954 a č. 3130 a taktéž důvody usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2007, sp. zn. 30 Cdo 3436/2006, uveřejněného na webových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz ).
Má-li dědic naléhavý právní zájem na určení vlastnictví zůstavitele k věci v případě, že věc nebyla dosud předmětem projednání dědictví (o této skutečnosti se ostatně zmiňuje v odůvodnění svého rozsudku sám odvolací soud), nelze jinak než učinit závěr, že postup nalézacích soudů byl ve vztahu k posouzení otázky naléhavého právního zájmu ve vztahu k primárnímu petitu nesprávný.
S ohledem na uvedené je proto nadbytečné se v této fázi řízení zabývat přezkumem zbývající části rozsudku odvolacího soudu ohledně eventuálních žalobních nároků žalobkyně.
Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že polemika dovolatelky s rozhodnutími nalézacích soudů vydanými ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 145/2006, která byla zahájena později, než nyní projednávaná věc, a kde se soudy zabývaly překážkou litispendence ve vztahu k tomuto řízení, je irelevantní s ohledem na to, že s touto otázkou se již dovolací soud vypořádal ve svém dřívějším usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1974/2008, na něž nyní v podrobnostech odkazuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je tento soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu