ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.995.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 995/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. J. V. , bytem v R., zastoupené JUDr. Jaroslavou Nuckollsovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti žalovanému Ing. R. V. , bytem v R., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 54/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 2009, č. j. 24 Co 113/2009-672, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. dubna 2008, č. j. 4 C 54/2002-618, vypořádal společné jmění účastníků (dále jen „SJM“), jež zaniklo rozvodem 15. 2. 2001. V rámci vypořádání uložil žalovanému, aby žalobkyni na vyrovnání podílů zaplatil tzv. vypořádací podíl ve výši 541.874,50 Kč. V této částce zohlednil mimo jiné zjištění, že účastníci měli ke dni zániku SJM společné prostředky na třech bankovních účtech a jednom účtu stavebního spoření a dále že žalovaný vybral z účtu u Investiční a poštovní banky („IPB“) ještě za trvání manželství, v období od 1. 12. 1999 do 5. 4. 2000, společné prostředky v celkové výši 950.270,64 Kč. Soud prvního stupně přitom zjistil, že žalovaný z peněz získaných výběrem mimo jiné zaplatil žalobkyni 535.000,- Kč z titulu smlouvy o dílčím vypořádání SJM z 6. 4. 2001, a to jako náhradu za nemovitosti, jejichž výlučným vlastníkem se na základě smlouvy stal. Soud vypořádal peníze vybrané z účtu i v rozsahu uvedené částky (tak, že vypořádací podíl žalobkyně zvýšil o polovinu její výše), neboť byl názoru, že ze společných peněz nebylo možné náhradu zaplatit.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. října 2009, č. j. 24 Co 113/2009-672, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil, pokud se týče výše vypořádacího podílu, jinak jej potvrdil. Vypořádací podíl vyčíslil na 258.846,40 Kč. Odvolací soud se sice ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nikoliv však s jeho právním názorem o nemožnosti zaplatit 535.000,- Kč podle smlouvy z 6. 4. 2001 ze společných prostředků. Považoval totiž za rozhodující, že podle smlouvy byly vypořádány jednak nemovitosti (ty připadly žalovanému), jednak část společných peněz (ta připadla žalobkyni), přičemž strany prohlásily, že z titulu tohoto dílčího vypořádání vůči sobě nemají žádná další práva. Proto peníze vybrané žalovaným z účtu v rozsahu částky 535.000,- Kč nevypořádal, a v důsledku toho o polovinu částky snížil vypořádací podíl určený soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku o výši vypořádacího podílu, podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a jež označila za důvodné odkazem na §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. „Zde zejména dovolatelka odkazuje na skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkových zjištění obsažených ve spise, závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, neboť soud vzal za zjištěné skutečnosti, které z obsahu spisu nevyplývají. Dle názoru dovolatelky jsou zjištění, která jsou součástí spisu, ke kterým však odvolací soud nepřihlédl, zjištěními pro rozhodnutí právně významnými.“ Výslovně uvedla, že nemá námitky proti právnímu závěru soudu, že to, co bylo vypořádáno smlouvou, již vypořádat nelze, avšak domnívá se, že smlouvou nebyly vypořádány prostředky na účtu u IPB, nýbrž prostředky jiné. Žalobkyně má totiž za to, že nebylo prokázáno, že by žalovaný zaplatil vypořádací podíl z prostředků uložených na účtu u IPB. Z toho podle ní vyplývá, že žalovaný měl k dispozici další prostředky, o kterých žalobkyni nebylo známo, z jakých zdrojů pocházejí a na jakých účtech jsou uložené. Žalovaný přitom svá tvrzení o způsobu vyplacení 535.000,- Kč měnil. Při jednání dne 16. 11. 2005 uvedl, že vypořádací podíl vyplatil z peněz uložených na účtech, které zrušil v roce 1999 proto, že došlo ke „krachu“ řady bank. Při jednání dne 12. 7. 2007 tvrdil, že 300.000,- Kč vyplatil z účtu u IPB a zbývající část vyplatila společnost O. ze svého účtu, čímž žalovanému vrátila půjčku, kterou jí předtím poskytl. Ve skutečnosti tomu podle žalobkyně bylo tak, že 300.000,- Kč jí žalovaný zaplatil 6. 4. 2001 v hotovosti a 235.000,- Kč v květnu 2001 na její účet. Žalobkyně se tedy domnívá, že žalovaný disponoval i jinými penězi než těmi uloženými na účtu u IPB a že právě z těchto jiných peněz jí zaplatil 535.000,- Kč, a peníze vybrané z účtu u IPB musí být proto vypořádány, aniž by od nich bylo odečteno 535.000 Kč,- . Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, byv přitom podle §242 odst. 3 první věta o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalobkyně, byť odkazovala na jiné části §241a o. s. ř., odůvodnila dovolání podle §241a odst. 3 o. s. ř. tím, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocení důkazů je věcí soudu, který rozhoduje v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumat jen potud, pokud je v rozporu s pravidly logického myšlení (je zjevně nepřiměřené). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002 (uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Žalobkyně především poukazuje na rozpor mezi přednesy žalovaného a skutkovým zjištěním, že 535.000,- Kč jí žalovaný zaplatil z prostředků vybraných z účtu u IPB. Takový rozpor by se snad mohl podávat z (v tomto směru) poněkud zjednodušeného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ovšem nikoliv ze spisu. V něm jsou totiž zachyceny přednesy žalovaného, které se skutkovým zjištěním korespondují. Žalovaný opakovaně uváděl či alespoň naznačoval, že měl založeno více účtů, avšak zrušil je a prostředky z nich převedl na účet, z něj posléze všechny prostředky vybral a z nich uspokojil žalobkyni (viz zejména čl. 39: „535.000,- Kč jsem žalobkyni vyplatil z peněz, které byly na účtu bývalé IPB“; čl. 308: „na tento účet přišly i peníze z jiných účtů“; čl. 517: „šlo o krátkodobý terminovaný vklad, který byl zrušen už k 10. 11. 1999. Peníze pak byly převedeny na účet; nebo čl. 567: „Nevylučuji, že jsem ostatní příjmy z dividend ESAB uložil na jiné účty a potom jsem tyto účty zrušil a všechno převedl na účet, který zůstal v roce 1999.“). Pokud uvedl i to, že si nepamatuje, ze kterých účtů zaplatil žalobkyni 535.000 Kč, a že peníze zaplatil ze všech účtů (čl. 308), lze to chápat ve smyslu výše uvedeného, nikoliv nutně v rozporu s tím. Podobně, pokud uvedl, že částku 235.000,- Kč vybral z účtu, půjčil společnosti O. a ta ji potom za něj zaplatila žalobkyni. Nalézacím soudům tu nelze vytknout logické pochybení při hodnocení důkazů, a proto nelze ani učinit závěr, že jejich skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování.
Domnívala-li se žalobkyně, že žalovaný měl ještě nějaké jiné prostředky než ty, které vybral z účtu, nebo ty, jež na tento účet převedl z účtů zrušených, anebo ty, jež byly vypořádány jako zůstatky na účtech ke dni zániku SJM, měla v řízení před nalézacími soudy uvést, o jaké prostředky jde. To neučinila. Ostatně ani netvrdila, že by nějaké další existovaly, a v dovolacím řízení to již podle §241a odst. 4 o. s. ř. tvrdit nemůže. Vysvětluje-li, že o prostředcích, s nimiž žalovaný nakládal, neměla přehled, je třeba poukázat na to, že v předchozím řízení měla k jejich zjištění dostatek prostoru – soud prvního stupně provedl rozsáhlé, přibližně 6 let trvající dokazování, při němž vyhověl všem k této otázce označeným důkazům (žalobkyně žádné další nenavrhovala) a objasnil osud prostředků, jejichž existence vyšla najevo (soud prvního stupně prováděl i tzv. vyšetřovací důkazy, tj. důkazy neodůvodněné dostatečně určitým tvrzením). Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně existence dalších prostředků přitom nesla žalobkyně, jelikož „důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, uveřejněný pod C 528 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Uvádí-li žalobkyně po provedeném dokazování, že jí není známo, zda a v jaké výši existovaly další prostředky, je třeba říci, že to tím spíše nemohlo být známo nalézacím soudům. Není tedy zřejmé, jaké pochybení při zjišťování skutkového stavu jim žalobkyně v tomto směru vytýká. Jedinou konkrétní výtku lze dovodit z úvahy, že neprokázal-li žalovaný zaplacení částky 535.000,- Kč z prostředků z účtu č. 134340465, je nutno usoudit, že šlo o prostředky z jiných zdrojů. Tato úvaha je ale nesprávná z důvodů plynoucích z již řečeného. Soudy zjistily, že částka 535.000 Kč byla žalobkyni zaplacena z peněz pocházejících z účtu (nikoliv, že to žalovaný neprokázal); břemeno důkazní zde navíc nesla žalobkyně.
Nalézacím soudům přitom nelze vytknout, že žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazních návrhů nevedly podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Žalobkyně k takovému postupu nezavdala svými přednesy žádný důvod a nalézacím soudům nepříslušelo, aby za ni hledaly způsoby, jakými by mohla dosáhnout zvýšení svého vypořádacího podílu.
Dovolací soud tedy po přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska důvodu uplatněného v dovolání dospěl k závěru, že rozsudek je správný. Dovolací soud přitom nezjistil a ani žalobkyně nenamítala, že by řízení, jež vydání rozsudku předcházelo, trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř. Proto dovolání podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že v dovolacím řízení byl úspěšný žalovaný, kterému žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu