ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1179.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1179/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce Unex, a. s., se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, IČ 45 19 20 49, zast. JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti žalovanému Femax, a. s., se sídlem v Praze 6, V sadech 15/4, IČ 25 36 44 21, zast. Mgr. Petrem Čubíkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, 28. října 463/3, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 30/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, č. j. 8 Cmo 75/2010-459, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3. 360,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a to k rukám JUDr. Dušana Dvořáka.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně zrušil rozhodčí nález ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. F/2003/102, o zaplacení 45.196,67 EUR s přísl. a 123.676,20 EUR, vydaný rozhodcem JUDr. L. L., Ph.D. a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č. j. 8 Cmo 75/2010-459 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce se žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v ust. §31 písm. b), e) a f) zák. č. 216/1994 Sb. (dále jen „ZRŘ“), přičemž žalobce neplatnost rozhodčí doložky namítl včas.
Podle dodatku č. 3 měl spory ze smlouvy o zřízení konsignačního skladu ze dne 30. 6. 2000 rozhodovat rozhodce (rozhodci) jmenovaní správcem seznamu ze seznamu vedeného Společností pro rozhodčí řízení, a. s. (dále jen „Společnost“), a to podle jednacího řádu vydaného touto společností, vč. výše a způsobu úhrady rozhodčího poplatku taktéž upraveného touto společností v jí vydaných pravidlech.
Odvolací soud při posuzování platnosti rozhodčí doložky vyšel z ust. §2 odst. 1, §7 odst. 1, §13 odst. 1, 2 a §19 odst. 1 a 2 ZRŘ a dospěl k závěru, že si strany v rozhodčí doložce nezvolily rozhodce ad hoc, Společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a proto není oprávněna vydávat statuty a řády, které by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení a stanovovaly závazným způsobem pravidla o nákladech řízení a odměňování rozhodců, popř. vést seznamy rozhodců.
S ohledem na to odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná podle §39 obč. zák., a proto byl dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ust. §31 písm. b) ZRŘ, tj. pro neplatnost rozhodčí doložky.
Dovoláním ze dne 1. 12. 2010 žalovaný napadl shora uvedený rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, neboť soudy rozhodují v předmětné právní otázce rozdílně; dále dovolatel namítl, že řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel za zásadní právní stránku označil to, zda
- může osobu rozhodce jmenovat (vybrat) podle §7 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb. právnická osoba, pokud je takový způsob jmenování rozhodce dohodnut mezi stranami v rozhodčí doložce
- výrok rozhodnutí, kterým se zrušuje rozhodčí nález, musí obsahovat odkaz na konkrétní zákonný důvod dle §31 písm. a) až g) zák. č. 216/1994 Sb., podle kterého se rozhodčí nález zrušuje.
V podrobnostech dovolatel v odůvodnění dovolání zejména uvedl, že Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2227/2007-210, jímž zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího neshledal neplatnost rozhodčí doložky, přestože žalobce její neplatnost namítal.
Dále dovolatel namítl, že odvolací soud fakticky změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, protože soud prvního stupně zrušil rozhodčí nález z důvodů dle ust. §31 písm. e) a f) ZRŘ, přičemž odvolací soud tak učinil z důvodu dle ust. §31 písm. b) ZRŘ, ačkoli jako soud apelační měl zkoumat správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolatel se dále domnívá, že výrok rozhodnutí soudu by měl obsahovat i zákonný důvod, pro nějž byl rozhodčí nález zrušen, neboť s jednotlivými důvody pro zrušení nálezu jsou spojeny rozdílné procesní důsledky.
Dovolatel taktéž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o nemožnosti právnické osoby jmenovat osobu rozhodce, popř. sjednat způsob vedení rozhodčího řízení. Je přesvědčen, že sjednaný způsob jmenování rozhodce byl v posuzované věci platný a odkazuje na ust. §7 odst. 1 ZRŘ. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, 23 Cdo 5129/2007, 32 Odo 2282/2008 atd., popř. odkazuje na rozhodnutí Ústavního sodu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08 a event. názory publikované v odborných časopisech.
Závěrem dovolatel zastává názor, že předmětná rozhodčí doložka je platná, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rovněž i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 18. 2. 2010 k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že není splněna podmínka zásadního právního významu proto, aby dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 3 o. s. ř.
Dále žalobce podrobně rozvedl svoje stanovisko k náležitostem výroku rozhodnutí s odkazem zejména na ust. §155 a 157 o. s. ř. a je toho názoru, že citace zákonných ustanovení není povinnou náležitostí ani žaloby, ani výroku rozsudku. Taktéž byl odvolací soud oprávněn rozhodčí nález zrušit i podle ust. §31 písm. b) ZRŘ, tedy z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, neboť i tento důvod byl v žalobě namítán.
Žalobce poté neplatnost rozhodčí doložky odůvodňuje s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, a vzhledem k tomu nemohlo dojít k legálnímu rozhodčímu řízení a ani k platnému vydání rozhodčího nálezu. Uvedený judikát pak pokládá za určující pro posouzení věci, a to na rozdíl od judikátů uváděných dovolatelem.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, in eventum zamítl a rozhodl v jeho prospěch o nákladech dovolacího řízení.
V podání ze dne 14. 3. 2011 se k vyjádření žalobce vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 496/2008 a další rozhodnutí dovozuje naléhavost právního zájmu dovolatele na vyřešení této otázky s ohledem na roztříštěnost judikatury a domnívá se, že dosud nebyl Nejvyšším soudem zaujat závazný názor, a proto je třeba se dovoláním zabývat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas, oprávněnou osobou, žalovaná je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání sepsáno, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a proto přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána, neboť soud prvního stupně nebyl ve svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu (předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno dovolacím soudem).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl v posuzované věci k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání není proto přípustné.
Strany si podle ust. §2 odst. 1 ZRŘ, v rozhodném znění, mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodnout jeden nebo více rozhodců a nebo stálý rozhodčí soud.
Podle ust. §13 odst. 1 a 2 ZRŘ stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona. Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců.
Podle §31 písm. b) ZRŘ soud na návrh kterékoli strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.
V daném případě se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. F/2003/102 o zaplacení 45.196,67 EUR s přísl. a 123.676,20 EUR podle ust. §31 písm. b), c) a f) ZRŘ.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je neplatná a z tohoto důvodu zrušil rozhodčí nález a teprve poté odkázal na ust. §31 písm. e) a f) ZRŘ, což nebrání odvolacímu soudu znovu posoudit platnost rozhodčí doložky podle ust. §31 písm. b) ZRŘ a z tohoto hlediska jde o potvrzující rozhodnutí.
Ze skutkových zjištění, která nebyla dovoláním zpochybněna vyplývá, že v dodatku č. 3 ze dne 15. 1. 2003 ke smlouvě o zřízení konsignačního skladu ze dne 30. 6. 2000 byla sjednána rozhodčí doložka, podle níž veškeré spory z této smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení „jedním rozhodcem (třemi rozhodci), jmenovaným správcem seznamu ze seznamu rozhodců, vedeném Společností podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti“. Výše a způsob „úhrady rozhodčího poplatku jsou upraveny v pravidlech o nákladech rozhodčího řízení“.
V posuzovaném případě je zřejmé, že si strany nezvolily rozhodce ad hoc a že Společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§13 ZRŘ) s oprávněním vydávat statuty a řády.
Určení rozhodce strany ponechaly na Společnosti, resp. na jí určené osobě, správci seznamu, a to ze seznamu vedeného Společností podle pravidel jí stanovených, přičemž průběh rozhodčího řízení se měl řídit jednacím řádem Společnosti včetně jí stanovených pravidel o nákladech řízení.
Nejvyšší soud s ohledem na nejednotnou rozhodovací praxi soudů rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 zaujal mj. názor, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona. Vykonává-li právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem takové činnosti, které spadají podle zákona do působnosti stálých rozhodčích soudů (§13 ZRŘ), jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu.
Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že závěry vyplývající z uvedeného rozhodnutí velkého senátu dopadají na posuzovanou věc a rozhodující senát neshledává žádný důvod, aby se od těchto závěrů odchýlil (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu z 24. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2023/2011).
Pokud námitky dovolatele lze podřadit pod důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř., nelze k nim, je-li přípustnost dovolání zvažována podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlížet. Dovolací soud pokládá za vhodné dodat, že ve výroku rozhodnutí nemusí být uveden důvod (příslušné právní ustanovení), na jehož základě byl rozhodčí nález zrušen, avšak tento důvod musí vyplývat z odůvodnění rozhodnutí.
Přípustnost dovolání, pokud dovolání směřuje proti výroku o nákladech odvolacího řízení, nelze dovodit z ust. §238, §238a a §239 o. s. ř.
Nejvyšší soud vzhledem k uvedenému konstatoval, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, a proto není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a nezbývá než jej odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci celkem 3.360,- Kč vč. DPH (§8, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění před účinností vyhl. č. 64/2012 Sb., §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný rozhodnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu