ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.174.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 174/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně D.V.PRAHA s.r.o. , se sídlem v Praze 4, V Lužích 735/6, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 25732650, zastoupené JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1294/52, proti žalované Allianz pojišťovna, a.s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47115971, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1) Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, PSČ 110 01, identifikační číslo osoby 47116617, 2) Ing. L. S., CSc., správce konkursní podstaty úpadce MASOSPOL a.s. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Libušská 319, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45274738, o zaplacení částky 40,460.916,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 154/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2011, č. j. 23 Co 191/2011-496, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. října 2010, č. j. 41 C 154/2008-465, zamítl žalobu o zaplacení částky 40,460.916,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. až IV. výroku).
Žalobkyně se žalobou domáhala shora uvedené částky jako pojistného plnění na základě pojistné smlouvy č. 400003921 uzavřené dne 21. května 1999 mezi žalobkyní a žalovanou (dále jen „pojistná smlouva“).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmět pojištění byl v pojistné smlouvě vymezen jako „soubor věcí nemovitých staveb dle přiloženého seznamu“ v hodnotě 100,000.000,- Kč. Součástí pojistné smlouvy však žádný seznam staveb, které měly být předmětem pojištění, nebyl. Tento seznam ani nikdy neexistoval. Místem pojištění byl areál bývalého Masokombinátu na adrese Libušská 319, Praha 4, Písnice. Smlouva byla uzavřena mimo jiné pro případ požáru (spoluúčast pojištěného v tomto případě činila 100.000,- Kč), pojistné bylo sjednáno ve výši 130.770,- Kč za rok s tím, že počátek pojištění byl sjednán dnem 24. května 1999. K uzavření pojistné smlouvy s žalobkyní došlo na základě poptávky obchodního zástupce Allianz pojišťovny pana M. Š. Zástupce žalované uzavíral smlouvu s tím, že předmětem pojištění jsou vybrané budovy a haly na plánku, který byl součástí nabídky pojištění pro žalobkyni. Na situačním plánku jsou haly označované účastníky hala B5 a hala B6 a rovněž i prostor mezi těmito halami označený jako „nová hala“, přilehlé menší stavby a zpevněné plochy. Jednatel žalobkyně naopak uzavíral smlouvu s tím, že předmětem pojištění je pouze tzv. „nová hala“, kterou žalobkyně vybudovala, a další stavební úpravy, tedy investice žalobkyně v areálu provedené. Vlastníkem nemovitostí v areálu včetně hal B5 a B6, které byly pronajaty předchůdci žalobkyně a posléze žalobkyni na základě nájemní smlouvy ze dne 26. června 1998, byla v době škodné události společnost Masospol, a.s.
Poměrně rozsáhlé dokazování vedl soud prvního stupně k prokázání otázek, zda-li zastřešení provedené mezi halami B5 a B6 je samostatnou funkční věcí a v případě, že by došlo k jejímu oddělení od těchto hal, nedošlo by k jejímu znehodnocení. Nakonec vzal za prokázané, že rekonstrukce hal B5 a B6, která byla i pod tímto označením příslušným stavebním úřadem povolena a zkolaudována jako přístavba stávajících objektů, není samostatnou stavbou, která by mohla existovat nezávisle na halách B5 a B6, je s těmito halami konstrukčně propojena a zejména ze statického hlediska na nich závislá.
Odkazuje na ustanovení §37 odst. 1, §118 odst. 1, §120 odst. 1 a §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že podané žalobě nelze vyhovět.
Uvedl, že v předmětné pojistné smlouvě je naprosto nejednoznačně vymezen předmět pojištění, když je zde uvedeno, že předmětem pojištění je soubor věcí nemovitých - stavby dle přiloženého seznamu, avšak žádný seznam součástí pojistné smlouvy není (ani nikdy neexistoval). Při uzavírání pojistné smlouvy mezi smluvními stranami nebylo souladu o tom, co by mělo být předmětem pojištění a nedošlo tak ke shodnému projevu vůle účastníků smlouvy k uzavření pojistné smlouvy co do předmětu pojištění. Smlouva je v tomto ohledu natolik neurčitá, že z ní není žádným způsobem zjistitelné, co mělo být předmětem pojištění. Jelikož je pojistná smlouva absolutně neurčitá ve vymezení předmětu pojištění, tedy v jedné z podstatných náležitostí pojistné smlouvy, dospěl soud prvního stupně k závěru, že je pojistná smlouva absolutně neplatná pro svoji neurčitost ve smyslu ustanovení §37 obč. zák. Na základě této neplatné pojistné smlouvy tudíž nemá žalobkyně nárok na poskytnutí pojistného plnění.
Dále soud prvního stupně v řízení zkoumal, zda-li žalobkyně nemá právo na náhradu škody, která jí měla být způsobena tím, že žalovaná zavinila neplatnost pojistné smlouvy. Pro posouzení této otázky považoval za důležité zjištění, zda-li zastřešení prostoru mezi halami B5 a B6 je samostatnou stavbou, tedy věcí, která může být ve smyslu ustanovení §118 obč. zák. předmětem občanskoprávních vztahů. Dospěl k závěru, že toto zastřešení samostatnou věcí není, že žalobkyně není vlastníkem této přístavby, neboť tato je jakožto přírůstek ve smyslu ustanovení §135a obč. zák. ve vlastnictví vlastníka původních hal B5 a B6, tedy společnosti Masospol, a.s. Vzniklá hmotná škoda na této přístavbě je pak škodou, která se projevila v majetkové sféře vlastníka staveb (tedy společnosti Masospol, a.s.). Žalobkyni tudíž žádná škoda nevznikla, neboť nebyl poškozen její majetek.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho názorem, že pojistná smlouva je absolutně neplatná z důvodu její neurčitosti. Souhlasil i s jeho závěry ohledně nároku, který žalobkyně vůči žalované uplatnila z titulu náhrady škody. V této souvislosti upozornil, že se žalobkyně měla a mohla domáhat plnění na pronajímateli – vedlejšímu účastníkovi Masospol a.s. v likvidaci, kterému bylo přiznáno pojistné plnění i za žalobkyní pronajaté prostory, které byly při požáru zničeny. I z tohoto pohledu dovodil, že ani žaloba na náhradu škody ve vztahu k žalované opodstatněná není.
Proti výrokové části I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil právní otázku absolutní neplatnosti pojistné smlouvy z důvodu nesrozumitelnosti a neurčitosti právního úkonu dle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., otázku odpovědnosti za škodu žalované z důvodu vymezeného v ustanovení §42 obč. zák. ve spojení s ustanovením §420 obč. zák., resp. podle ustanovení §420 obč. zák. z jiného důvodu a konečně i otázku přípustnosti žaloby na plnění z pojištění dovolatelce dle ustanovení 797 odst. 1 obč. zák.
Upozorňuje, že soud prvního stupně vzal za prokázané, že oba účastníci pojistné smlouvy byli zajedno, že předmětem pojištění je „nová hala“, o jejíž pojištění v tomto sporu jde. Podle jejího názoru je závěr soudu prvního stupně, že strany nevěděly, co je předmětem pojištění (a proto je smlouva neurčitá a nesrozumitelná), v rozporu s jeho vlastními skutkovými zjištěními. Případné nepřesnosti, zda a co bylo kromě „nové haly“ dále pojištěno, nemohou být důvodem pro vyslovení absolutní neplatnosti pojistné smlouvy. Podle jejího mínění smluvní strany ani třetí osoby neměly ohledně předmětu pojištění nejasnosti. Zdůrazňuje navíc fakt, že podle předmětné pojistné smlouvy bylo nakonec za škodu vzniklou na „nové hale“ ze strany žalované plněno (i když jinému subjektu), což je důkazem o tom, že žalovaná nemohla mít o tomto předmětu pojištění pochyb. Nesouhlasí s tím, že by důvodem neurčitosti pojistné smlouvy mohla být skutečnost, že v ní není provedena identifikace staveb podle parcelních čísel, katastrálním územím atd. Odkazujíc na nálezy ústavního soudu (ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. ÚS 625/03, ze dne 24. července 2007, sp. zn. ÚS 557/05) považuje závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy v daném případě za nepřípustný formalismus.
Dovolatelka považuje za pochybení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), když se řádně nezabýval též jejím požadavkem na náhradu škody. Odvolací soud posuzoval skutková tvrzení především z pohledu právního titulu plnění z pojištění, ale už se dostatečně nezabýval možností vyhovět jí z titulu náhrady škody. O případné potřebě doplnění tvrzení či důkazů dovolatelku nepoučil. Namítá, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení postupu dle ustanovení §120 o. s. ř., případně dle ustanovení §118a o. s. ř., a odvolací soud nesjednal nápravu. Za chybný považuje názor odvolacího soudu, že žaloba na náhradu škody nemůže být opodstatněná vůči jednomu subjektu (žalované) jen proto, že by měla dovolatelka zároveň stejný nárok na plnění z jiného titulu vůči dalšímu subjektu (2. vedlejšímu účastníkovi).
Dále vznesla k posouzení otázku, zda za situace, kdy dovolatelka byla v pojistné smlouvě označena jako pojištěný a škoda vznikla na jejím majetku, nemělo být na projednávanou věc aplikováno ustanovení §797 odst. 1 obč. zák.
Konečně dovolatelka namítá, že nebyly provedeny navržené důkazy, které se týkaly posouzení otázky, zda šlo o samostatnou stavbu, a to notářským zápisem ze dne 1. října 2010 a výpisem z katastru nemovitostí ze dne 6. října 2010, tak jak žalobkyně navrhovala ve svém podání ze dne 13. října 2010. Dále má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné zejména pro nedostatečné odůvodnění, které je velmi kusé, ne vždy zcela srozumitelné.
V závěru navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se dle předkládací zprávy a obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolateka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil právní otázku absolutní neplatnosti pojistné smlouvy z důvodu nesrozumitelnosti a neurčitosti právního úkonu dle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., kdy „oba účastníci pojistné smlouvy byli zajedno, že předmětem pojištění je „nová hala“, o jejíž pojištění v tomto sporu jde“, nepředkládá tím otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Soudy při právním posouzení vyšly ze skutkového zjištění, jímž je dovolací soud vázán, že předmět pojištění byl v pojistné smlouvě vymezen jako „soubor věcí nemovitých staveb dle přiloženého seznamu“ v hodnotě 100,000.000,- Kč. Součástí pojistné smlouvy však žádný seznam staveb, které měly být předmětem pojištění, nebyl. Tento seznam ani nikdy neexistoval.
Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo vskutku projeveno (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněného pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 1757/2006).
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný - a tím neurčitý - je jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2, 3 obč. zák. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán; není postačující, že smluvním stranám je jasné, co je předmětem smlouvy. Požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, ročník 1998, č. 7, rozsudek ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněný v tomtéž časopisu, ročník 2008, č. 18). I když zákon pro smlouvu nevyžaduje písemnou formu, byla-li však taková smlouva písemně sjednána, musí být dodržen požadavek určitosti předmětu nájmu (musí v ní být dostatečně určitě konkretizována pronajatá věc). Přitom ani v tomto případě není vyloučeno, aby předmět nájmu byl identifikován odkazem na listinu, která je přílohou smlouvy či její součástí. Není-li požadavek určitosti předmětu smlouvy dodržen, stíhá písemný právní úkon (ač tato forma nebyla stanovena zákonem, ale byla sjednána) sankce absolutní neplatnosti podle §37 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 5139).
Od uvedených závěrů, platících i pro mezi účastníky uzavíranou písemnou pojistnou smlouvu, nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika dovolatelky s právním posouzením odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku žalobkyně na náhradu škody podle ustanovení §42 obč. zák. Určujícím pro závěr odvolacího soudu, který se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně, o nedůvodnosti nároku žalobkyně na náhradu škody přitom bylo, že žalobkyni škoda nevznikla.
Nadto dovolací soud poukazuje na to, že již v rozsudku ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, dovodil, že při posuzování odpovědnosti za škodu podle ustanovení §42 obč. zák. nelze brát v úvahu jen jednání jedné ze smluvních stran, nýbrž je třeba zvažovat míru účasti obou smluvních stran na způsobení neplatnosti smlouvy, protože pouze za součinnosti obou smluvních stran může dojít k uzavření - byť neplatné – smlouvy. Vznikne-li jedné ze smluvních stran škoda v důsledku absolutní neplatnosti dvoustranné smlouvy, je třeba posuzovat porušení povinností při jejím uzavření na obou smluvních stranách. Protiprávní úkon je totiž předpokladem jak odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 a násl. obč. zák. , tak spoluúčasti žalobce na vzniku škody podle §441 obč. zák. V projednávané věci přitom pojistná smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná pro neurčité vymezení předmětu plnění, který (oba) účastníci na základě své dohody měli vymezit, ale nevymezili v samostatném seznamu.
Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky o možné aplikaci ustanovení §797 obč. zák. ve znění účinném ke dni uzavření pojistné smlouvy. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen, což platí i o aplikaci ustanovení §797 obč. zák.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o. s. ř., případně s ustanovením §118a o. s. ř., a odvolací soud nesjednal nápravu, a dále že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Tyto námitky jsou podřaditelné pod dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu. Dovolatelka v rámci této námitky žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl, avšak žalované žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu