ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2003.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2003/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Městská část Praha - Lipence , Praha 5, se sídlem K Obci 47, PSČ 155 31, zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se sídlem 128 00 Praha 2, Svobodova 7, proti žalované EKOSPOL a. s., se sídlem Dukelských hrdinů 747/19, Praha 7, IČ 63999854, PSČ 170 00, o zaplacení 924.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 288/2003 o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2012, č. j. 11 Co 342/2007 – 240, takto
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2012, č.j. 11 Co 342/2007 – 240, se v části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla uložena žalované povinnost zaplatit částku 819.000,- Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích II. a III., kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušuje věc se vrací se v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 3. května 2007, č.j. 10 C 288/2003-95, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 924 000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 15.10.2003 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně má ve smyslu §380 obchodního zákoníku právo na náhradu škody ve výši požadované žalobou, spočívající v nákladech jí vynaložených na dokončení díla jiným subjektem. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, č.j. 11 Co 342/2007-113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, neboť na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně učinil právní závěr, že se v dané věci jednalo o vadné plnění a žalobkyně mohla za použití §564 obchodního zákoníku uplatnit některý z nároků z titulu odpovědnosti za vady podle §436 obchodního zákoníku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. 10. 2008, č. j. 32 Cdo 2679/2008-125, zamítl. Došel k závěru, že řízení netrpělo vadami uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písmo a) a b) a §229 odst. 3 občanského soudního řádu v tehdejším znění ( dále jen “o. s. ř.”) a není naplněn uplatněný dovolacídůvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť neshledal ani pochybení v právním závěru odvolacího soudu, že v daném případě nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu. Pokud žalobkyně tvrdila, že jí vznikla škoda tím, že dokončení díla zaplatila dvakrát, a to žalované a poté dalšímu subjektu, který dílo dokončil, neshledal jeho námitku důvodnou, protože odvolací soud správně dovodil, že tento nárok nelze vůči zhotoviteli díla požadovat z titulu práva z odpovědnosti za škodu, ale z titulu odpovědnosti za vady. Závěr odvolacího soudu je tedy v souladu s §440 odst. 2 obch. zák., podle něhož uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle §436 a §437 obchodního zákoníku, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu, a je i v souladu s dosavadní judikaturou.
Ústavní soud nálezem ze dne 12. května 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.10.2008, č.j. 32 Cdo 2679/2008-125, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č.j. 11 Co 342/2007-113. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 11 Co 342/2007-139, potvrdil výrokem I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. května 2007, č. j. 10 C 288/2003-95 ve výroku I. o věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 924.000,- Kč s příslušenstvím, a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání a na základě tohoto dovolání Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20. září 2010, č.j. 23 Cdo 2510/2010-170, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 11 Co 342/2007-139, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že námitka dovolatele o porušení zásady neúplné apelace odvolacím soudem, spočívající v provedení nového důkazu dopisem žalobkyně ze dne 29.6.2001 až v odvolacím řízení, není opodstatněná. Dovolací soud poukázal na to, že důkaz byl proveden již soudem I. stupně a odvolací soud pouze tento důkaz zopakoval a na základě stejných skutkových zjištění dospěl při hodnocení uvedeného důkazu pouze k jinému skutkovému závěru a jinému právnímu názoru než soud I. stupně. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že uvedeným dopisem žalobkyně odstoupila od smlouvy a vznikl jí nárok na bezdůvodné obohacení, čímž přijal odlišný právní názor při posouzení uplatněného nároku oproti právnímu názoru, k němuž dospěl soud I. stupně, který dovodil, že žalobkyně má nárok na zaplacení uplatněné částky z titulu náhrady škody. Dovolatelce však dovolací soud přisvědčil, že je oprávněná její námitka týkající se nedostatku poskytnutí potřebného poučení ve smyslu ust. §118a o. s. ř. V této souvislosti provedl výklad ust. §118a o. s. ř. v návaznosti na ust. §213b a §213 o. s. ř. Dovodil, že právní závěr odvolacího soudu byl překvapivý, jestliže odvolací soud účastníkům nezpřístupnil před rozhodnutím možnost jiného právního názoru a neposkytl jim poučení podle §118a ve spojení s ust. §213b odst. 1 o. s. ř. Uzavřel, že za této situace bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž pak při přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud nesprávně aplikoval ust. §136 o. s. ř. při stanovení výše obohacení žalované po zániku smlouvy odstoupením od smlouvy. V této souvislosti provedl rozbor ust. §136 o. s. ř. a vytkl odvolacímu soudu, že důvod nepoměrných obtíží ve smyslu §136 o. s. ř. a nepřiměřenost nákladů v dané věci neodůvodnil a nesprávně dovodil, že výše bezdůvodného obohacení odpovídá hodnotě plnění, která odpovídá částce, kterou žalobkyně zaplatila třetímu subjektu za dokončení té části díla, kterou nedokončila žalovaná. Proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ve smyslu §243b odst. 3 o.s.ř.
Odvolací soud, vázán právním názorem soudu dovolacího, poskytl žalované potřebné poučení podle §118a o. s. ř. v tom směru, že dopis ze dne 29. 6. 2001 považuje za platné odstoupení od smlouvy a že nárok uplatněný žalobkyní lze posoudit jako nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení žalované. Vzhledem k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu o způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení pak odvolací soud, v souladu se zásadou procesní ekonomiky a ust. §211 v návaznosti na ust. §99 odst. 1 o. s. ř. vyzval účastníky k dohodě o výši plnění. Účastníci si za tím účelem vyžádali odročení jednání a lhůtu k mimosoudnímu vyřízení věci, avšak k uzavření smíru mezi nimi nedošlo. Odvolací soud proto řízení doplnil znaleckým posudkem z oboru stavebnictví - vodohospodářská výstavba. Úkolem znalce bylo stanovit cenu dostavby biologické čistírny odpadních vod tak, aby tato čistírna splňovala kapacitu 2500 EO podle schválené dokumentace. Ze znaleckého posudku vzal odvolací soud za prokázáno, že při stanovení ceny dostavby biologické čistírny odpadních vod by se cena za tyto práce mohla pohybovat v rozmezí 740 000,- až 783 500,- Kč. Po vyjádření stran odvolací soud předvolal znalce ke stvrzení závěrů znaleckého posudku. Z jeho výslechu vzal za prokázáno, že dmychadlo Kubíček 30288, nebylo nezbytnou součástí dostrojení druhé linky. Podle projektové dokumentace byla plánována dvě dmychadla a ta již byla v činnosti ve stávající čistírně. Instalace třetího dmychadla bývá u čistíren této kapacity obvyklá, jedná se o záložní dmychadlo, které zabezpečuje funkčnost čističky v případě, že dojde k poruše jednoho z čerpadel, která jsou v provozu. I bez tohoto třetího dmychadla je však čistírna o kapacitě 2500 EO funkční a splňuje podmínky pro kolaudaci.
Poté odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak nikoli v plné výši žalované částky. Již ve svém rozsudku ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 11 Co 342/2007-139, odvolací soud dovodil, že žalobkyně doplatila celou cenu díla až dne 23.11.2000 a teprve poté vznikla žalované povinnost dílo dokončit. K tomu ji žalobkyně vyzvala dopisem ze dne 24.5.2001. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná odmítla dílo dokončit, pokud jí nebude za dokončení díla znovu zaplaceno a nebude uzavřena nová smlouva. Na to reagovala žalobkyně dopisem ze dne 29. 6. 2001, který odvolací soud vyložil jako odstoupení od části závazku ve smyslu §347 odst. 1 obch. zák., přičemž tento projev vůle hodnotil ve smyslu §266 odst. 1 obch. zák. podle úmyslu jednající osoby. Uzavřel, že odstoupení od smlouvy bylo platným právním úkonem, učiněným v souladu s §346 odst. 2 obch. zák., podle něhož, prohlásí-li strana, jež je v prodlení, že svůj závazek nesplní, může druhá strana od smlouvy odstoupit bez poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění nebo před jejím uplynutím. Odvolací soud s odkazem na §351 odst. 1 a 2 obch. zák. uvedl, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy a že strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502 obch. zák. Pokud žalobkyně zaplatila žalované cenu za celé dílo, které žalovaná nedokončila, obohatila se žalovaná o částku, která odpovídá hodnotě plnění, které žalovaná neposkytla, přestože za něj dostala zaplaceno. Ohledně výše bezdůvodného obohacení se pak odvolací soud zcela ztotožňuje s argumenty, které vznesla žalobkyně. Není sporu o tom, že předmětem smlouvy bylo vybudování čistírny odpadních vod o kapacitě 2500 EO. Vystrojením pouze jedné linky biologického stupně znamenalo, že čistírna bude mít po dokončení kapacitu poloviční, tedy 1250 EO. I sám znalec v textu znaleckého posudku konstatoval, že čistírny odpadních vod patří mezi stavby, u nichž se předpokládá jejich dlouhodobá funkce, a z tohoto pohledu je zpravidla postupováno i při jejich realizaci, kdy se stavební objekty čistírny odpadních vod postaví v plném rozsahu již v první fázi realizace, zatímco jejich vystrojení technologickým zařízením se provádí postupně v závislosti na skutečném vývoji produkce odpadních vod. Tímto způsobem se rozloží potřebné investice do delšího časového období a současně se i uspoří provozní prostředky na nutnou údržbu v té době ještě nepotřebného technologického zařízení. To byl nepochybně i skutkový stav souzené věci, ovšem ve chvíli, kdy byla žalovaná vyzvána k doplnění, resp. finalizaci dohodnutého (a již zaplaceného) díla, tuto svou smluvní povinnost začala podmiňovat uzavřením nové smlouvy a zaplacením nového díla, směřujícího k dokončení díla původně objednaného. Takové jednání, jednoznačně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nemůže požívat jakékoli zákonné ochrany. Vývody žalované o tom, že bezdůvodné obohacení na její straně může být maximálně ve výši ceny nedodělané práce v cenových relacích roku 1995, odporuje dobrým mravům. Odvolací soud zdůrazňuje, že univerzálním smyslem právního řádu je vést právnické a fyzické osoby k odpovědnosti za svá jednání. Je to tedy žalovaná, kdo musí nést odpovědnost za své jednání, když nesplnila své smluvní povinnosti. Nebylo sporu o tom (a bylo prokázáno), že žalobkyně žalovanou marně ke splnění smluvních povinností vyzývala. Není sporu o tom, že za situace, kdy bylo zřejmé, že žalovaná své smluvní povinnosti nehodlá dobrovolně splnit, musela žalobkyně najít jiného smluvního partnera, který de facto provedl plnění, jež měla provést bez dalšího žalovaná. Je zřejmé, že všechny tyto události se děly v konkrétních (a nikoli nepřiměřených) časových termínech a že tedy cena, kterou byla žalobkyně nucena vynaložit v důsledku toho, že byla pro jednání žalované nucena odstoupit od smlouvy, byla v důsledku narůstající inflace vyšší než cena, za kterou by bylo možno dílo dokončit (což bylo povinností žalované) v řádném termínu. Tato skutečnost rozhodně nemůže jít k tíži žalobkyně. Žalovaná měla povinnost dílo dokončit dle původní smlouvy, za což jí bylo již dříve zaplaceno. Byla to žalovaná, která smlouvu porušila a dílo nedokončila a na úkor žalobkyně se bezdůvodně obohatila, když neprovedla dílo, za které jí bylo dříve zaplaceno. Že cena zaplacená za finalizaci tohoto díla novému smluvnímu partnerovi v době nutně (a v důsledku neplnění povinností žalovanou) pozdější, tedy navýšená o inflační doložku, byla přiměřená a odpovídá smluvní ceně Incotexu v r. 1995, bylo prokázáno znaleckým posudkem. Odvolací soud tedy uzavírá, že žalovaná se obohatila ve výši ceny, kterou žalobkyně zaplatila novému subjektu za dokončení díla, když bylo znaleckým posudkem prokázáno, že tato cena byla přiměřená. Žaloba však není důvodná v plné výši. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že projektová dokumentace, podle které došlo k výstavbě čističky, zahrnovala dvě dmychadla. Třetí bylo objednáno až v rámci objednávky dostrojení druhé linky čističky, tedy nad rámec původní projektové dokumentace. Z tohoto skutkového závěru zřetelně vyplývá, že tato dodávka nebyla součástí smlouvy. Ze znaleckého posudku vzal soud za prokázáno, že cena dmychadla byla cca 100.000,- Kč. V této výši je tudíž žaloba nedůvodná. Výše bezdůvodného obohacení žalovaného tedy spočívá v ceně vystrojení druhé linky čistírny odpadních vod ve výši 780.000,- Kč + 5 % DPH, tedy celkem 819.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že dovolání je přípustné , a to primárně dle ust. §237 odst. 1 písmo b) o. s. ř. a dále sekundárně dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvody dovolání spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) spatřuje žalovaná v tom, že v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6.4.2006, č.j. 10 C 288/2003 - 63, kterým byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25.10.2006, č.j. 11 Co 313/2006 - 74 s tím, že věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně byl však následně veden právním názorem Městského soudu v Praze, což výslovně potvrdil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 11.11.2009, č.j. 11 Co 342/2007139, v němž konstatoval, že se soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným ve zrušovacím usnesení ze dne 25.10.2006, č.j. 11 Co 313/2006 -74 tak, že pokud by šlo o náhradu škody, není nárok podle ust. §397 a 398 obch. zák. promlčen, zabýval dalšími podmínkami vzniku práva na náhradu škody v požadované výši a následně svým rozsudkem ze dne 3.5.2007, č.j. 10 C 288/2003 - 95 rozhodl tak, že žalobě vyhověl. Podle žalované je tedy zřejmé, že se soud prvního stupně po zrušení jeho předchozího rozhodnutí byl vázán právním závěrem odvolacího soudu a ve věci samé poté rozhodl znovu zcela jinak (v neprospěch žalované).
Bez ohledu na výše uvedené má dovolatelka za to, že dovolání proti napadenému rozsudku je přípustné rovněž dle ust. §237 odst. 1 písmeno c) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem bylo zčásti potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a přitom tento napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost i důvodnost dovolání opírá dovolatelka o následující argumenty:
a) odvolací soud v napadeném rozsudku provádí výklad projevu vůle účastníka řízení (žalobkyně), ačkoliv z výslovného vyjádření tohoto účastníka řízení není pochyb o tom, co tento účastník řízení svým projevem vůle zamýšlel. Navíc odvolací soud v napadeném rozsudku dochází k závěru, že úmysl účastníka řízení byl ve skutečnosti úmyslem přesně opačným, než jaký tento účastník řízení celou dobu deklaroval, přičemž odvolacím soudem provedený výklad projevu vůle jednoznačně svědčí ve prospěch právě tohoto účastníka řízení. V daném případě se jednalo o dopis žalobkyně ze dne 29.6.2001, který odvolací soud v napadeném rozsudku vyložil jako částečné odstoupení od smlouvy o dílo, a to s odkazem na ust. §266 odst. 1 obch. zák., podle kterého se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby. Podle názoru dovolatelky byl ovšem postup odvolacího soudu v rozporu se zákonem, neboť odvolací soud přistoupil k výkladu projevu vůle účastníka řízení za situace, kdy o tomto projevu vůle neměla ani jedna ze stran žádné pochybnosti, ba dokonce byly obě strany ohledně tohoto projevu vůle ve shodě. Navíc odvolací soud postupoval podle dovolatelky nezákonně, neboť vyložil projev vůle účastníka řízení zcela v rozporu s úmyslem, který tento účastník řízení výslovně deklaroval, a tedy v rozporu s ust. §266 odst. 1 obch. zák. Posouzení, zda je takový postup odvolacího soudu správný a zákonný, je přitom podle dovolatelky otázkou zásadní jak v rovině obecné, tak i v rovině konkrétní projednávané věci. Dovolatelka k tomu dodává, že podle jejího názoru otázka v tomto smyslu dosud judikaturou dovolacího soudu nebyla řešena.
b) Odvolací soud v napadeném rozsudku činí závěr, že žalovaná se bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně ve výši ceny, kterou žalobkyně zaplatila novému subjektu za dokončení díla (dodávku a montáž druhé linky čistírny odpadních vod) poté, co před tím žalobkyně podle výkladu odvolacího soudu částečně odstoupila od smlouvy o dílo uzavřené s žalovanou. Na dokončení díla přitom uzavřela žalobkyně s novým subjektem zvláštní smlouvu o dílo.
Odvolací soud podle dovolatelky nevzal v potaz, že bezdůvodné obohacení žalované mohlo v případě, že by žaloba byla oprávněná představovat pouze plnění, které žalobkyně za dodávku a montáž druhé linky čistírny odpadních vod poskytla žalované a nikoli novému subjektu, kterého si žalobkyně na dostrojení druhé linky čistírny odpadních vod smluvně najala v roce 2001. Případný nárok žalobkyně mohl podle dovolatelky odpovídat maximálně slevě z ceny díla. Sleva by představovala rozdíl mezi hodnotou, kterou by mělo dílo bez vady, a hodnotou, kterou má dílo převzaté. Případná sleva však nekoresponduje s částkou, kterou odvolací soud žalobkyni přiznal. Dovolatelka dále zdůrazňuje, že žalobkyně nikdy nepožadovala částku, kterou zaplatila žalované za tu část díla, kterou žalovaná podle žalobkyně neprovedla. Pokud tedy odvolací soud přiznal žalobkyni nárok na zaplacení plnění, které žalovaná neposkytla, ačkoli za něj dostala zaplaceno, pochybil, protože žalobkyni přiznal něco, čeho se žalobkyně nikdy nedomáhala. Podle dovolatelky tedy odvolací soud postupoval v rozporu se zákonem, neboť žalobkyni jako bezdůvodné obohacení přiznal plnění, které však v žádném případě bezdůvodným obohacením být nemůže. Odvolací soud tak podle dovolatelky rozhodl o tom, co nikdy nebylo předmětem žaloby a co žalobkyně v žalobě nepožadovala, přičemž nedošlo v průběhu řízení ke změně žaloby. Dovolatelka zde kromě přípustnosti dovolání spatřuje i její důvodnost, neboť se domnívá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka k tomu dodává, že podle jejího názoru odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V souvislosti s námitkou nesprávnosti přisouzení bezdůvodného obohacení namítá dovolatelka i to, že výše částky bezdůvodného obohacení může odpovídat maximálně slevě z částky, která byla jako cena díla sjednána ve smlouvě o dílo z 23. 11. 1993. Odvolací soud měl vycházet z cen roku 1993 a sleva by v tomto případě nemohla činit více než 510 000,- Kč. Dovolatelka rovněž polemizuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, když uvádí, že tato výše bezdůvodného obohacení by byla v rozporu s dobrými mravy, protože se domnívá, že žalované nelze klást k tíži, že žalobkyně zaplatila třetí osobě za dostrojení čistírny odpadních vod až v roce 2001, ačkoliv dílo jako úplné převzala již 16. 12. 1996. Z téhož důvodu odmítá i argumentaci odvolacího soudu o tom, že žalovaná postupovala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
c) Odvolací soud v napadeném rozsudku vychází z důkazu, který odvolací soud provedl ve sporném řízení v rámci systému neúplné apelace výhradně k prokázání skutečnosti, kterou účastník řízení (žalobkyně) před soudem prvního stupně (ani před soudem odvolacím) nikdy netvrdila, ba dokonce, ohledně které účastník řízení (žalobkyně) výslovně prohlásila (ve shodě s žalovanou), že k ní nikdy nedošlo (tudíž prokazovaná skutečnost byla mezi stranami nesporná). V daném případě odvolací soud v řízení vedeném na základě odvolání žalované provedl důkaz dopisem žalobce ze dne 29.6.2001, přičemž na základě provedení tohoto důkazu posoudil zmíněný dopis jako odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo ze dne 23.11.1993 (od části závazku), z čehož následně odvolací soud dovodil právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalované ve výši přiznané napadeným rozsudkem. Podle dovolatelky sice odvolací soud může v odvolacím řízení opětovně provést důkaz, který již byl proveden před soudem prvního stupně, takový postup odvolacího soudu je však v rozporu se zákonem, pokud tak odvolací soud činí výhradně za účelem prokázání skutečnosti, kterou žalobkyně nikdy netvrdila, ba dokonce, ohledně které žalobkyně výslovně prohlásila (ve shodě se žalovanou), že k ní nikdy nedošlo. Navíc je podle dovolatelky zcela v rozporu se zákonem, pokud odvolací soud k takové netvrzené (a přitom pro věc podstatné) skutečnosti přihlíží, a prakticky tak supluje žalobkyni při plnění její povinnosti tvrzení. Posouzení, zda je takový postup odvolacího soudu správný a zákonný, je přitom podle dovolatelky otázkou zásadní jak v rovině obecné, tak i v rovině konkrétní projednávané věci. Dovolatelka k tomu dodává, že podle jejího názoru otázka v tomto smyslu dosud judikaturou dovolacího soudu nebyla řešena. Tento postup odvolacího soudu považuje dovolatelka za porušení rovnosti účastníků řízení a zvýhodnění žalobkyně, která podle názoru dovolatelky nedostála své povinnosti tvrzení. Odvolací soud tak podle názoru dovolatelky porušil její právo na spravedlivý proces. Odvolací soud tak podle názoru dovolatelky zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
d) Podle názoru dovolatelky pominul dovolací soud její námitku, že právo žalobkyně odstoupit od smlouvy o dílo v době, kdy k odstoupení podle odvolacího soudu došlo (29. 6. 2001) bylo již promlčeno. Podle názoru dovolatelky mohla žalobkyně odstoupit od smlouvy již po předání díla protokolem ze dne 16. 12. 1996, její právo na odstoupení se proto promlčelo nejpozději dne 16. 12. 2000. Pokud by odvolací soud námitku promlčení vznesenou žalovanou zohlednil, musel by konstatovat, že žalobkyně od smlouvy neodstoupila, a právo na vydání bezdůvodného obohacení by jí nevzniklo. Kromě toho namítá dovolateka, že i promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání případného bezdůvodného obohacení běžela od 16. 12. 1996, a právo je tudíž též promlčeno. V uvedené skutečnosti spatřuje dovolatelka vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně uvádí, že napadený rozsudek byl založen na nesprávném právním posouzení věci.
V závěru dovolání polemizuje dovolatelka se všemi rozhodnutími, které soudy vydaly následně po nálezu Ústavního soudu ze dne 12. května 2009, sp. zn. I ÚS 343/09. Tvrdí, že odvolací soud měl jen řádně odůvodnit své rozhodnutí uvedené v rozsudku ze dne 28. 11. 2007, č. j. 11 Co 342/2007-113, a setrvat na stanovisku, podle něhož uspokojení, které lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad díla, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Podle dovolatelky žalobkyně o neúplném plnění měla vědomost od samého počátku, tj. od 16. 12. 1996, dílo však převzala jako úplné bez požadavku na další plnění. Žalovaná měla vůči žalobkyni k datu převzetí díla pohledávky ve výši 808 420,- Kč z titulu úroku z prodlení za opožděné platby a ve výši 9.884.844,- Kč z titulu nezaplacení fakturovaných plateb. Podle dovolatelky se žalobkyně převzetím a zaplacením díla jako úplného spokojila s částečným neplněním, když ani po převzetí díla nevyzvala žalobce k plnění chybějící části díla. Dovolatelka se domnívá, že se v tomto případě změnil obsah závazku tak, jak to odpovídá právům žalobkyně z odpovědnosti za vady. Žalobkyně mohla proto požadovat odstranění vad (dostrojení chybějící kapacity) nebo přiměřenou slevu z ceny, popř. mohla od smlouvy odstoupit. Ani jeden z těchto nároků však žalobkyně neuplatnila. Pokud tedy zaplatila cenu díla celou, potom mohla požadovat maximálně její vrácení do výše uplatněné slevy. Dále upozorňuje dovolatelka, že obchodní zákoník nedovoluje, aby si žalobkyně bez dohody s žalovanou sama nechala odstranit vady díla. Takový postup je možný, jen pokud se na tom strany dohodnou nebo pokud oprávněný uplatní slevu z ceny nebo od smlouvy odstoupí. Dovolatelka zdůrazňuje, že žalobkyně nemá nárok na náhradu škody vzniklou v důsledku platby třetí osobě, neboť neprokázala vznik této škody ani její výši. Nemá ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná se na úkor žalobkyně neobohatila. Rozsudek odvolacího soudu považuje za nesprávný, neboť je založen na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Na základě výše uvedených námitek navrhuje dovolatelka, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2012, č. j. 11 Co 342/2007-140, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala vyjádření žalobkyně. Uvádí v něm, že z dopisu ze dne 29. 6. 2001 jasně vyplývá, že žalovaná přes opakované výzvy chybějící technologii nedodala, proto byla žalobkyně nucena objednat si zařízení od jiného dodavatele. Je tedy jasně vyjádřen její úmysl nepokračovat dále ve smluvním vztahu s žalovanou, i když žádný právní úkon pojmenovaný výslovně “odstoupení od smlouvy” vůči žalované učiněn nebyl. Vzhledem k tomu, že důkaz dopisem ze dne 29. 6. 2001 byl proveden již před soudem 1. stupně a odvolacím soudem byl pouze zopakován, ovšem s právním závěrem odlišným od soudu 1. stupně, je žalobkyně přesvědčena o tom, že k jejímu zvýhodnění nedošlo a obsah dopisu byl jako odstoupení od smlouvy interpretován správně. Žalobkyně splnila svoji povinnost vylíčit skutkový děj, provádět jeho právní hodnocení jí nepřísluší.
K tvrzenému promlčení uvádí žalobkyně, že v prosinci 1996 byla předána pouze první část čistírny, žalobkyně proto neměla důvod odstupovat od smlouvy. Žalované vznikla povinnost dílo dokončit až v okamžiku, když žalobkyně doplatila celou cenu díla, tj. dne 23. 11. 2000. K dokončení byla vyzvána dopisem ze dne 24. 5. 2001, k odstoupení od smlouvy došlo 29. 6. 2001. Právo na odstoupení proto nemohlo být promlčeno.
K výši částky bezdůvodného obohacení uvádí žalobkyně, že odvolací soud provedl důkaz znaleckým posudkem, který prokázal, že cena zaplacená novému dodavateli byla přiměřená a odpovídá ceně, kterou by zaplatila i žalovaná svému subdodavateli. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná se obohatila ve výši ceny, kterou žalobkyně zaplatila novému subjektu za dokončení díla, domnívá se žalobkyně, že soud rozhodl právě o tom, čeho se jako žalobkyně domáhala.
K závěrům Ústavního soudu upozorňuje žalobkyně, že v projednávaném případě šlo o částečné plnění, protože byla předána první linka čistírny. Nejednalo se proto o plnění vadné.
S ohledem na uvedené skutečnosti navrhuje žalobkyně, aby dovolání byla jako zcela nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem bylo sice změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, ale ve prospěch žalované.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. května 2007, č. j. 10 C 288/2003-95, rozhodl ve věci samé ohledně částky 924 000 Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 15. 10. 2003 do zaplacení jinak, než ve svém dřívějším zamítavém výroku rozsudku proto, že byl vázán právním názorem ohledně promlčení nároku uplatněného z titulu náhrady škody, vyjádřeném v usnesení Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 25. 10. 2006, č. j. 11 Co 313/2006-74, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání je přípustné podle výše citovaného ustanovení ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ohledně částky 819.000,- Kč.
Dovolací soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem uplatněným ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je namítáno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka uvádí tento důvod ve vztahu k výkladu projevu vůle žalobkyně v dopise ze dne 29. 6. 2001, který odvolací soud v napadeném rozsudku vyložil jako částečné odstoupení od smlouvy o dílo, a to s odkazem na ust. §266 odst. 1 obch. zák. Uvádí, že úmysl žalobkyně byl právě opačný, tedy ve vztahu s žalovanou setrvat. K této námitce dovolatelky nezbývá dovolacímu soudu, než vyslovit závěr, že dovolatelka zkresluje skutečnosti, které byly v průběhu řízení zjištěny. Nejméně ze dvou podání žalobkyně (podání z 1. 3. 2011, č. l. 178, podání z 12. 4. 2011, č. l. 187) vyplývá, že žalobkyně jasně konstatovala, že obsahem dopisu ze dne 29. 6. 2001 bylo jednoznačné vyjádření vůle žalobkyně nepokračovat ve smluvním vztahu založeném smlouvou o dílo z roku 1993, nýbrž zajistit si zbývající plnění pomocí jiného dodavatele. Tato skutečnost musela být dovolatelce známa, neboť odvolací soud ji se zněním vyjádření žalobkyně seznámil (viz protokol o jednání ze dne 2. 3. 2011, č. l. 177 a dále protokol o jednání ze dne 13. 4. 2011, č. l. 189). Odvolací soud tedy postupoval přesně podle ust. §266 odst. 1 ObchZ, když předmětný dopis vyložil jako odstoupení od smlouvy, neboť úmysl žalobkyně byl zřejmý a byl žalované znám. Námitka, kterou dovolatelka uplatňuje v dovolání, není proto důvodná a nemůže dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. založit.
Dalším dovolacím důvodem, který dovolatelka uplatňuje, je nesprávné právní posouzení výše bezdůvodného obohacení, které vzniklo dovolatelce po odstoupení žalované od smlouvy. Dovolatelka zde polemizuje se závěry odvolacího soudu a vyslovuje názor, že případný nárok žalobkyně mohl odpovídat maximálně slevě z ceny díla. Sleva by představovala rozdíl mezi hodnotou, kterou by mělo dílo bez vady, a hodnotou, kterou má dílo převzaté. Tato námitka dovolatelky zcela přehlíží skutečnost, že výsledkem předchozího průběhu řízení byl na jisto postavený závěr, že plnění převzaté žalobkyní 16. 12. 1996 nebylo plněním vadným, ale částečným. Není proto možno posuzovat nároky žalobkyně jako nároky z odpovědnosti za vady, a sleva proto nepřichází v úvahu. Dovolatelka dále zdůrazňuje, že žalobkyně nikdy nepožadovala částku, kterou zaplatila žalované za tu část díla, kterou žalovaná podle žalobkyně neprovedla. Pokud tedy odvolací soud přiznal žalobkyni nárok na zaplacení plnění, které žalovaná neposkytla, ačkoli za něj dostala zaplaceno, pochybil, protože žalobkyni přiznal něco, čeho se žalobkyně nikdy nedomáhala. Ani tato námitka dovolatelky není důvodná. Již v žalobě ze dne 14. 10. 2003 bylo jasně vyjádřeno, že žalobkyně požaduje po žalované zaplacení částky 924.000,- Kč. Žalobkyně vylíčila v žalobě skutkové okolnosti případu, které se po celou dobu řízení nezměnily. Pokud se měnila jejich právní kvalifikace, je nutno zdůraznit, že je věcí soudu, který posuzuje danou věc, aby vyslovil svůj právní názor a podřadil skutková zjištění příslušné právní normě. Pokud jde o určení výše bezdůvodného obohacení, odvolací soud byl vázán právním názorem soudu dovolacího vyjádřeném v jeho rozhodnutí ze dne 20. září 2010 č. j. 23 Cdo 2510/2010-170, podle něhož může soud určit výši nároků podle své úvahy jen tehdy, jestliže výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Nepoměrné obtíže mohou být dány nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku, které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku. Odvolací soud s ohledem na názor Nejvyššího soudu postupoval tak, že určil s pomocí znaleckého posudku cenu dostavby biologické čistírny odpadních vod směřující ke splnění projektované kapacity 2500 EO podle schválené dokumentace. V situaci, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovanou obsahovala pouze ujednání o celkové ceně čistírny, nebyl vypracován rozpočet, z něhož by byly patrny ceny jednotlivých komponentů čistírny a ani faktury žalované neobsahovaly rozpis prací, z něhož by bylo možno dovodit přesnou částku představující cenu neprovedeného dovybavení čistírny, neměl odvolací soud jinou možnost. Vzhledem k tomu, že na danou situaci je nutno aplikovat §544 odst. 1 ObchZ, bylo nutno zjistit, v čem spočívá obohacení objednatelky výstavbou čistírny odpadních vod a co je tedy povinna zhotovitelce uhradit, neboť závazek zanikl z důvodu, za který objednatelka neodpovídá. Jestliže tedy odvolací soud ze znaleckého posudku zjistil, že cena neprovedených prací činí 819.000,- Kč (s odečtením ceny náhradního dmychadla), mohl vyslovit závěr, že žalovaná je povina tuto částku vrátit žalobkyni, protože uvedená částka nepředstavuje obohacení objednatelky, která činností zhotovitelky získala čistírnu odpadních vod vybavenou jednou linkou biologického stupně o kapacitě 1250 EO. Zbylé vybavení zhotovitelka nedodala, objednatelka se proto o ně nemohla obohatit, a zhotovitelka je povinna toto plnění objednatelce vydat. Částka, kterou je zhotovitelka povinna takto vrátit je tedy objektivně obohacením na její straně, neboť účastníci jsou povinni vrátit si poskytnuté plnění ze zrušené smlouvy ve smslu ust. §351 odst. 2 obch. zák.
Pokud jde o námitku dovolatelky k provedení důkazu dopisem ze dne 29. 6. 2001, upozorňuje dovolací soud, že tato námitka byla již předmětem dovolání dovolatelky ze dne 11. 11. 2009 a tato námitka nebyla dovolacím soudem v jeho rozhodnutí ze dne 20. září 2010 č. j. 23 Cdo 2510/2010-170 posouzena jako oprávněná.
Dovolání žalované je však důvodné, pokud jde o námitku promlčení. Dovolatelka namítá promlčení nároku na odstoupení od smlouvy a promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Zatímco se odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 9. ledna 2012 v souladu s ust. §394 odst. 1 obch. zák. vypořádal s promlčením nároku na vydání bezdůvodného obohacení (vypořádání vzájemných práv účastníků z titulu odstoupení od smlouvy), nezabýval se otázkou, zda není promlčen nárok na odstoupení od smlouvy ve smyslu ust. §391 odst. 2 obch. zák., , i když obě námitky promlčení byly vzneseny již v podání ze dne 15. 3. 2011, kterým žalovaná doplňovala svoje odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 3. 5. 2007 č. j. 10 C 288/2003-95 (č. l. 182). Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení správný, neboť posouzení otázky promlčení dovolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné. Pokud jde o závěrečné námitky dovolatelky vycházející z názoru, že bylo plněno vadně, je nutno znovu opakovat, že plnění žalované nebylo vadné, nýbrž částečné. Nepřichází proto v úvahu ani náhrada škody spočívající v nákladech, které by žalobkyně byla nucena vynaložit, aby kompenzovala vadné plnění. Tyto námitky dovolatelky směřují k řešení otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nespočívá, a nemohou proto založit řádný dovolací důvod.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na to, že shledal výše uvedenou námitku dovolatelky důvodnou, rozsudek odvolacího souduv napadeném rozsahu zrušil (§243b odst. 2 , část věty za středníkem, o. s. ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu