ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2022.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2022/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně PAREA,s.r.o. , se sídlem Vyškov, Brněnská 445, PSČ 682 01, identifikační číslo osoby 26241714, zastoupené JUDr. Josefem Vítem, advokátem se sídlem Vyškov, Kostelní 146/3, proti žalovanému Ing. Z. H. , bytem Vyškov – Dědice, Sídliště Osvobození 650/34, PSČ 682 01, identifikační číslo osoby 72515562, zastoupenému JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem Vyškov, Dědická 14, o zaplacení 1 386 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 103/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2010, č. j. 1 Cmo 195/2010-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. prosince 2010, č. j. 1 Cmo 195/2010-69, výrokem I. potvrdil rozsudek pro uznání Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2010, č.j. 11 Cm 103/2009-30, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 1 386 350 Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku a náklady řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné, neboť byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalovanému byla doručena dne 7.10.2009 výzva podle §114b odst. 1 o. s. ř. společně s žalobou, jejím doplněním a platebním rozkazem s tím, že pro případ, že proti platebnímu rozkazu podá odpor, aby se ve věci ve stanovené lhůtě vyjádřil a ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalovaný soudu dne 19.10.2009 doručil odpor proti platebnímu rozkazu a dne 20.10.2009 počala běžet třicetidenní lhůta k podání vyjádření ve věci samé ve smyslu §114b odst. 2 o. s. ř., která marně uplynula dnem 20.11.2009, protože žalovaný se do konce stanovené lhůty ve smyslu doručené výzvy písemně nevyjádřil. V podaném odporu pouze sdělil, že „uvedené skutečnosti se nezakládají na pravdě, firma Parea si nárokuje nepodložené zisky a že je třeba věci uvést na pravou míru“. Podle odvolacího soudu vyšel soud prvního stupně správně z toho, že neurčité vyjádření nepředstavuje konkrétní a srozumitelné vylíčení rozhodujících skutečností o věci samé, z něhož by se dalo zjistit na jakých skutečnostech staví žalovaný svoji obranu proti žalobě. Žalovaný tedy podle závěru obou soudů nesplnil povinnost vyjádřit se k předmětu sporu podle §114b odst. 1 o. s. ř., proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť podle §114b odst. 5 o. s. ř. nastala zákonná fikce o uznání uplatněného nároku z titulu nezaplacení nájemného za pronajaté movité věci a soud prvního stupně správně podle §153a o. s. ř. rozhodl rozsudkem pro uznání.
Odvolací soud neuznal námitku žalovaného, že nemohlo dojít ke vzniku právní fikce uznání závazku, jestliže výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydal asistent soudce a nikoliv předseda senátu. Odvolací soud odkázal na §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění novely provedené zákonem č. 183/2009 Sb. (dále jen „zákon o vyšších soudních úřednících“), podle něhož vyšší soudní úředník může provádět úkony soudu prvního stupně v občanském soudním řízení ve věcech řízení o vydání platebního rozkazu, a v těchto případech i rozhodování o opožděně podaných odporech, o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, popřípadě návrhu na vydání platebního rozkazu, o zrušení platebního rozkazu, který nelze doručit, řízení o vydání elektronického platebního rozkazu, a v těchto případech i rozhodování o opožděně podaných odporech proti elektronickému platebnímu rozkazu, o zrušení elektronického platebního rozkazu, o zastavení řízení po zpětvzetí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, řízení o vydání evropského platebního rozkazu, a v těchto případech i rozhodování o opožděně podaných odporech proti evropskému platebnímu rozkazu, o zrušení evropského platebního rozkazu, o zastavení řízení po zpětvzetí návrhu na vydání evropského platebního rozkazu, a rozhodování dle §114b odst. 1 občanského soudního řádu, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, evropským platebním rozkazem nebo elektronickým platebním rozkazem. Dále zamítnutí námitky odvolací soud odůvodnil odkazem na §36a odst. 5 zákona č. 6/2000 Sb., o soudech a soudcích, který stanoví, že asistent soudce je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, opírajíc je co do přípustnosti o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a je založeno na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu označil žalovaný otázku, zda výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. je oprávněn vydat pouze předseda senátu či je oprávněn ji vydat i asistent soudce, jak dovodil odvolací soud, tedy zda výzva byla vydána v souladu s §114b odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, byla-li vydána asistentem soudce, a zda nastala zákonná fikce o uznání uplatněného nároku podle zákona, jestliže z podaného odporu zcela jasně plyne, že nárok žalovaný neuznal.
Dovolatel má za to, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání jsou naplněny jen tehdy, je-li žalovaný neaktivní, nečinný a kdy pouze podá proti platebnímu rozkazu odpor nemající žádný text o důvodech vedoucí žalovaného k takovému úkonu. Pokud však účastník sdělí soudu, že nárok uplatněný žalobou neuznává, jako to bylo i v jeho případě, nemohou podle dovolatele nastat podmínky pro to, aby byl tvrdě sankciován pro zcela formální použití zákona. Vydání rozsudku pro uznání považuje v daném případě za nemravné a má za to, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu.
Dovolatel na základě výše uvedeného navrhl zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., bylo-li v dané věci soudem prvního stupně rozhodnuto jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem položené otázky zásadního významu zásadně právně významným neshledal.
Odvolací soud správně aplikoval §36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích, podle něhož je asistent soudce oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky, kdy na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků. Jestliže odvolacím soudem poukazované ustanovení §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 121/2008 Sb. umožňuje, aby vyšší soudní úředník prováděl úkony soudu prvního stupně v občanském soudním řízení ve věcech řízení o vydání platebního rozkazu a rozhodování dle §114b odst. 1 občanského soudního řádu, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, je nepochybné, že výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. mohl vydat i asistent soudce, neboť se ve smyslu §36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích se jednalo o přiměřené použití zvláštního právního předpisu pro vyšší soudní úředníky, týkající se oprávnění na rozhodovací činnosti soudu.
Jestliže dovolatel namítá, že nebyly dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání za situace, kdy žalovaný podal odpor proti platebnímu rozkazu a soudu sdělil, že žalobou uplatněný nárok neuznává, je třeba v tomto směru odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu v podobě rozhodnutí ze dne 19.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněném pod č. 37 v sešitě č. 3 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura, podle jehož závěru žalovaný nezabrání fikci uznání ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. podáním, které obsahuje pouze údaj o tom, že s žalobou nesouhlasí a nepovažuje ji za důvodnou. Tím žalovaný nesplní výzvu k vylíčení rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a tato skutečnost má za následek fikci uznání závazku.
Dovolání žalovaného proto Nejvyšší soud neshledal podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. září 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu