ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2327.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2327/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. Arch. E. C., zastoupeného Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Na Příkopě 1047/17, PSČ 110 00, proti žalované HOCHTIEF CZ, a. s., se sídlem Plzeňská 16/3217, Praha 5, IČO 46678468, zastoupené JUDr. Milanem Schwarzem, advokátem se sídlem v Bruntále, Mánesova 6, PSČ 792 01, o určení doby plnění, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 126/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 1 Cmo 108/2010 - 75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 5.160,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované JUDr. Milana Schwarze, advokáta se sídlem v Bruntále, Mánesova č. 6, PSČ 792 01.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 36cm 126/2008 – 49, ve znění opravného usnesení ze dne 15. února 2010, č. j. 36 Cm 126/2008 – 54 určil, že část odměny za dílo podle smlouvy o dílo, uzavřené dne 6.února 2007 mezi účastníky řízení ve znění dodatku č. I, ve výši 550.000,-Kč s 19% DPH je splatná do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že se určuje, že část odměny za dílo podle smlouvy o dílo, uzavřené dne 6.února 2007 mezi účastníky řízení ve znění dodatku č. I, ve výši 250.000,-Kč s 19% DPH je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobce se v předmětné věci domáhal určení doby plnění závazků žalované, jako objednatelky, vyplývajících ze smlouvy o dílo uzavřené dne 6. 2. 2007, jejímž předmětem bylo vypracování architektonického řešení a návrhu stavby označené jako "Polyfunkční centrum v Peci pod Sněžkou". Žalobce ve smlouvě sjednané plnění řádně a včas provedl a žalované tak vznikla povinnost zaplatit za toto dílo dohodnutou cenu. Tuto svou povinnost však žalovaná nesplnila, když žalobci neuhradila část ceny dohodnuté za vypracování projektové dokumentace ve výši Kč 550.000,- s DPH a též část ceny dohodnuté za poskytování projektové součinnosti v průběhu přípravy návrhu na vydání rozhodnutí o umístění stavby ve výši Kč 250.000,- s DPH. Povinnost žalované k zaplacení těchto částek vázala smlouva k okamžiku, kdy nabude právní moci územní rozhodnutí o umístění stavby, tedy na skutečnosti, kterou žalobce jako zhotovitel nemohl ovlivnit a která je zcela v dispozici žalované. Žalobce proto s odkazem na ust. §341 obchodního zákoníku (dále jen “obch. zák.”) požadoval, aby soud určil dobu plnění povinnosti žalované zaplatit část ceny díla.
Soud prvního stupně dovodil, že jsou splněny předpoklady pro užití ust. §341 obch. zák., když žalovaná dobu plnění v přiměřené době neurčila a naopak žalobci sdělila, že nemá v úmyslu dlužnou částku hradit. Právní význam lhůty stanovené zákonem dlužníku k určení přiměřené doby plnění byl v daném případě stupně vyloučen výslovným sdělením žalované, že sjednanou cenu nemá v úmyslu uhradit vůbec. Žalovaná se tudíž dostala do prodlení se splněním povinnosti určit čas plnění a žalobci tak vzniklo právo požadovat určení času plnění soudem. Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že domáhat se určení doby plnění dluhu návrhem u soudu podle ust. §341 obch. zák. je možno i v těch případech, v nichž splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník. Měla-li splatnost dluhu nastat podle dohody smluvních stran poté, kdy žalovaná podá návrh na vydání územního rozhodnutí, jedná se o skutečnost, kterou nemohl žalobce ovlivnit.
Soud prvního stupně dále posuzoval, zda pro nemožnost plnění, kterou tvrdila žalovaná a která podle ní spočívala v tom, že žalovaná nemohla uskutečnit svůj stavební záměr, zanikl závazek žalované k zaplacení ceny plnění žalobci. Dospěl k závěru, že ve vztahu k povinnosti uhradit cenu díla se nejedná o nemožnost plnění v případě, kdy závazek k úhradě ceny díla nebyl smlouvou vázán na uskutečnění plánované stavby a že zamítavé rozhodnutí ohledně změny územního plánu nemohlo způsobit nemožnost plnění ohledně smlouvy, týkající se dodávky projektových prací, neboť předmět této smlouvy není s tímto rozhodnutím v žádné souvislosti a nemůže mít na možnost či nemožnost plnění z této smlouvy žádný vliv. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl a určil dobu plnění závazku žalovaného 30 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 1 Cmo 108/2010 – 75, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že žalobu o určení splatnosti části odměny za dílo podle smlouvy o dílu uzavřené dne 6. 2. 2007 ve znění dodatku č. 1 zamítl.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na řešený případ lze citované ust. §341 obch. zák. použít. Toto ustanovení je možno aplikovat pouze na případy, kdy podle smlouvy je dlužník oprávněn k určení doby plnění. V předmětné smlouvě o dílo je však lhůta plnění závazku žalované zaplatit část ceny díla vázána na právní moc územního rozhodnutí, tedy se nejedná o případ, kdy je dlužník oprávněn určit dobu plnění. Žalobce přitom v duchu zásady smluvní volnosti s žalovanou dohodl tuto splatnost s vědomím všech rizik s tím spojených, neboť se jedná o podnikatele s příslušnou odborností. Navíc třetí etapu díla, projektovou součinnost v průběhu přípravy návrhu na vydání rozhodnutí o umístění stavby, nemohl žalobce beze zbytku vykonat, když tento návrh nebyl podán vzhledem k územnímu plánu, který nepřipouštěl realizaci stavby na předmětných pozemcích č. 336/2 a 336/4 v k. ú. Pec pod Sněžkou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyplývá z ust. §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen “o. s. ř.”) a jehož důvodnost spatřuje žalobce v nesprávném právním posouzení věci dle ust. §241a odst. 2 písmo b) o. s. ř. a v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, což zakládá dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobce namítá, že Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku nesprávně právně posoudil otázku, zda lze na řešený případ aplikovat §341 obch. zák., které stanoví, že je-li podle smlouvy dlužník oprávněn, aby určil dobu plnění, a neurčí-li ji v přiměřené době, určí dobu plnění soud na návrh věřitele s přihlédnutím k povaze a místu plnění, jakož i k důvodu, proč bylo určení doby plnění ponecháno na dlužníkovi. Podle názoru žalobce Vrchní soud v Praze správně zjistil skutkový stav, tedy obsah smluvních ujednání žalobce a žalované jako smluvních stran smlouvy o dílo uzavřené dne 6. 2. 2007 týkajících se odměny za dílo. Z článku VII. smlouvy o dílo jednoznačně vyplývá, že nárok na zaplacení díla resp. jeho příslušné části vzniká okamžikem, ke kterému bude žalovanou jako objednatelkou vystaveno písemné potvrzení o dokončení příslušné části díla. Toliko splatnost části odměny za druhou etapu díla ve výši 550.000,- Kč a odměny za třetí etapu díla ve výši 250.000,- Kč je pak vázána na nabytí právní moci územního rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze však již nesprávně posoudil toto smluvní ujednání po právní stránce, když uvedl, že na toto ujednání ustanovení §341 obch. zák. aplikovat nelze, neboť je-li lhůta plnění závazku vázána na právní moc územního rozhodnutí, pak se nejedná o případ, ve kterém je dlužník oprávněn určit dobu plnění.
Žalobce namítá, že v souladu s ustálenou judikaturou je možno se domáhat určení doby plnění návrhem u soudu i v těch případech, ve kterých splnění závazku závisí na okolnosti. kterou může ovlivnit jen dlužník (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2005 č.j. 33 Odo 665/2005). Touto skutečností je i získání předmětného územního rozhodnutí o umístění stavby a nabytí právní moci tohoto územního rozhodnutí. V tomto případě je totiž plně na vůli žalované, jako dlužníka, ponecháno rozhodnutí, kdy a jaké kroky k získání územního rozhodnutí učiní popř. učiní-li je vůbec. Při takto koncipovaném vymezení podmínky splatnosti nelze než uzavřít, že i v tomto případě je určení doby plnění ponecháno na dlužníkovi.
Žalobce jako věřitel neměl žádnou možnost splnění podmínky spočívající v nabytí právní moci územního rozhodnutí jakkoli ovlivnit, veškeré kroky směřující k získání územního rozhodnutí byly v dispozici žalované. Žalovaná zejména vůbec nenabyla vlastnictví k předmětným pozemkům parc. č. 336/2 a parc. č. 336/4 v k.ú. Pec pod Sněžkou, a nemohla tedy zahájení řízení o vydání územního rozhodnutí ani iniciovat. Vzhledem k tomu, že žalovaná tímto způsobem zmařila splnění této podmínky a k výzvě žalobce sdělila, že dlužnou část odměny za dílo vůbec nehodlá žalobci hradit, pak žalobce dle svého názoru správně a v souladu s platným právem využil své možnosti obrátit se na soud se žádosti o určení doby plnění, neboť v opačném případě by se sjednaná část odměny ze dílo stala prakticky nevymahatelná, a to ačkoli byly splněny veškeré podmínky pro vzniku nároku na odměnu za dílo. Takovýto závěr by byl dle názoru žalobce ostře v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle ustanovení §265 obch. zák. a obecně v rozporu s dobrými mravy dle §3 občanského zákoníku, neboť žalobce své dílo řádně dokončil a předal žalované jako objednatelce a byl by zde sankcionován za okolnosti, které nemohl nikterak ovlivnit a které tvoří součást podnikatelského rizika žalované. Bylo zcela volbou a podnikatelským rizikem žalované to, v jaké fázi provádění celého budoucí projektu uzavře smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude vypracování příslušné projektové dokumentace. Pokud chtěla žalovaná toto své podnikatelské riziko minimalizovat, pak si u žalobce měla objednat jen část dokumentace nutnou za účelem iniciace změny územního plánu. Jakoukoli následnou snahu žalované o diversifikaci podnikatelského rizika je nutno odmítnout, neboť tato nemá oporu ve vzájemném smluvním ujednání ani v platném právu.
Žalobce z opatrnosti dodává, že oporu nemá ani tvrzení žalované o následné nemožnosti plnění, která měla spočívat v tom, že se žalované nepodařilo zajistit změnu příslušného územního plánu a za stávajícího stavu nebylo možno na pozemcích stavbu realizovat, a žalovaná z tohoto titulu upustila od nabytí předmětných pozemků i od realizace dalších následných kroků. Podle žalobce se však v tomto případě plnění nemohlo v žádném případě jednat o následnou nemožnost plnění ve smyslu ust. §575 občanského zákoníku, a to v první řadě zejména z toho důvodu, že dle uzavřené smlouvy o dílo bylo zaplacení ceny za dílo vázáno na řádné splnění a předání díla. Vzhledem k tomu, že žalobce jako zhotovitel dílo řádně vytvořil a předal a žalovaná jako objednatelka jej převzala a převzetí protokolárně potvrdila, tak vznikl žalobci již tímto okamžikem nárok na zaplacení sjednané ceny za dílo. Skutečnost, že následně nebylo vydáno územní rozhodnutí, umožňující žalované realizovat jeho projekt, je pro vznik nároku na úhradu sjednané ceny za dílo zcela bezvýznamná. I pokud by tomu tak snad nebylo, pak by se dle názoru žalobce stejně v tomto konkrétním případě nemohlo jednat o následnou nemožnost plnění, neboť je zřejmé, že toto plnění za ztížených podmínek v zásadě splnitelné bylo, jak to ostatně připouští i sama žalovaná, pokud tvrdí, že se o změnu územního plánu pokoušela. Podle ustanovení §575 odst. 2 občanského zákoníku není plnění nemožné, lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo po sjednaném čase tak, jak to mu bylo i v tomto případě, kdy bylo třeba nejprve dosáhnout změny územního plánu. Současně se v tomto případě nemohlo jednat ani o případ ve smyslu ustanovení §352 odst. 2 obch. zák., kdy by právní předpisy, které byly vydané po uzavření smlouvy a jejichž účinnost není časově omezena, zakazovaly dlužníkovi chování, k němuž je zavázán, neboť předpisy v oblasti územního plánování a územního rozhodování zůstaly v této otázce nezměněny a zcela jistě byly žalované, jako kvalifikovanému podnikateli, známy včetně všech možných budoucích rizik spojených se získáním územního souhlasu za aktuálního stavu územního plánu vztahujícího se na dané pozemky.
Pokud jde o námitku, že vyvozené závěry nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, upozorňuje dovolatel na to, že Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku uvedl, že žalobce navíc nemohl beze zbytku vykonat projektovou součinnost v průběhu přípravy na vydání rozhodnutí o umístění stavby, neboť tento návrh nebyl podán vzhledem k existenci územního plánu, který realizaci stavby na předmětných pozemcích nepřipouštěl. Vrchní soud v Praze po právní stránce pochybil, pokud se otázce rozsahu splnění žalobcova závazku vůbec věnoval, neboť tato otázka s iniciovaným řízením o určení doby platnosti nesouvisí. Toto otázkou by bylo třeba se podrobně zabývat až v případném následném řízení o zaplacení dlužné odměny za dílo, ve kterém by bylo nutné provést podrobně důkazní řízení k objasnění nezbytných skutečnosti ohledně trvání a rozsahu vzájemných závazků. Tato otázka pochopitelně nebyla předmětem tohoto řízení a nebylo v tomto smyslu prováděno žádné detailní dokazování, a Vrchní soud v Praze bez dalšího bližšího odůvodnění vyvodil své závěry toliko z ničím nepodložených tvrzení žalované.
S ohledem na výše uvedené žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010 č. j. 1 Cmo 108/2010-75 zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nikdy nerozporovala skutečnost, že existovala trvalá překážka vydání ve smlouvě specifikovaného územního rozhodnutí, neboť platný územní plán nepřipouštěl realizaci stavby na pozemcích č. 336/2 a 336/4 v k. ú. Pec pod Sněžkou podle projektové dokumentace předané žalobcem. Podání žádosti o vydání územního rozhodnutí, kterého podkladem by byla žalobcem dodaná projektová dokumentace nemohlo podle žalované vést k vydání územního rozhodnutí. Žalovaná uvádí, že se snažila o změnu územního plánu, ale bezúspěšně.
Dále namítla, že nemá na rozhodnutí o změně územního plánu nárok, proto nelze považovat určení lhůty splatnosti v návaznosti na vydání územního rozhodnutí za skutečnost, která záleží pouze na vůli žalované.
Navíc podle žalované dílo nebylo předáno řádně, neboť žalobcem zhotovená projektová dokumentace je nerealizovatelná a tedy vadná.
Ohledně třetí etapy tvrdí žalovaná, že nedošlo k plnění žalobce, proto nemohlo dojít ani ke vzniku jeho nároku na zaplacení ceny díla a soud nemůže rozhodovat o splatnosti.
S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání v plném rozsahu zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písmo a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatele po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacího soudu spatřuje dovolatel v nesprávné aplikaci ustanovení §341 obch. zák. Dovolací soud se ztotožňujke s právním závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě smluvní ujednání stran o splatnosti předmětné části ceny díla, které stanoví lhůtu plnění závazku na právní moc územního rozhodnutí, vylučuje aplikaci §341 obch. zák, neboť se nejedná o případ, ve kterém je dlužník oprávněn určit dobu plnění. Doba splatnosti zaplacení částu ceny díla závazná pro věřitele i dlužníka je zde závislá na nejisté události, o níž není jisto ani to, že nastane, ani to, kdy nastane. Doba, kdy dlužník má způsobit solucí zánik předmětného závazku, je závislá na budoucí nejisté události nabytí právní moci územního rozhodnutí o umístění stavby, která je předmětem projektové dokumentace pro územní rozhodnutí. Předpokladem pro vydání tohoto územního rozhodnutí je, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, změna územního plánu spočívající ve změně pozemků na stavební pozemky, neboť platný územní plán nepřipouštěl realizovat stavby na předmětných pozemcích podle požadavku objednatele. Splnění závazku tak nemůže záviset na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník, nýbrž na vydání rozhodnutí orgánu veřejné správy (obce) o příslušné změně územního plánu. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by žalovaná svým jednáním oddalovala splnění této podmínky, tj, vydání rozhodnutí o změně územního plánu. Splatnost ceny díla nezávisí na okolnosti spočívající v podání návrhu žalovaným na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby, jak se mylně domnívá dovolatel, protože za situace, kdy nedošlo ke změně územního plánu, by nebyly splněny podmínky pro vydání tohoto rozhodnutí ve smyslu §90 a §92 zák. č. 183/2006 Sb., stavebního zákona. V rozporu se zásadou poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.) a zásadou dobrých mravů (§3 obč. zák.) pak nemůže být námitka žalovaného, že část ceny díla nesplatí, neboť předmětná pohledávka se nestala splatnou. Z uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě splatnost části ceny díla nezávisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník a odvolací soud nepochybil, jestliže v posuzovaném případě neaplikoval §341 obch. zák. a žalobu zamítl.
Správnost výše uvedených závěrů odvolacího soudu nemůže zpochybnit ani druhý dovolací důvod, spočívající ve zpochybnění závěru odvolacího soudu, že v případě třetí etapy sjednaného díla nedošlo navíc ani ke vzniku práva na zaplacení ceny díla, a tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, jestliže změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243am odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 4.000,-Kč (§7 písm. e, 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,-Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a z částky 860,- Kč představující 20% DPH (§173 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem 5.160,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, ktarý žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu