ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2426.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2426/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně SAMOHÝL, a. s. , se sídlem Smetanova 1058, 512 51 Lomnice nad Popelkou, IČ 25928996, zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem Nádražní 24, 513 01 Semily, proti žalované Českomoravská společnost chovatelů, a. s. , se sídlem Hradištko 123, PSČ 252 09, IČ 26162539, zastoupené JUDr. Lucií Kadeřávkovou, advokátkou se sídlem Křižíkova 2062, 256 01 Benešov, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.. 41 Cm 200/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2011, č. j. 3 Cmo 187/2010-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou se žalobkyně domáhala ochrany před jednáním nekalé soutěže žalobou, v níž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se uzavírání trojstranných smluv o zajištění distribuce veterinárních léčivých přípravků mezi žalovanou jakožto distributorem na straně jedné, chovatelem na straně druhé a veterinárním lékařem na straně třetí.
Jednání nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) se žalovaná dopouští tím, že na svých internetových stránkách nabízí potenciálním zákazníkům uzavření smlouvy o zajištění distribuce veterinárních léčivých přípravků, která je podle publikovaného formuláře uzavírána mezi žalovanou jako distributorem, chovatelem zvířat a veterinárním lékařem, přičemž konstrukce smluvního vztahu je taková, že příjemcem léčiv je veterinární lékař, zatímco kupní cenu platí chovatel, žalovaná tak obchází zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech. Podle tvrzení žalobkyně je žalovaná podle zákona č. 154/2000 Sb. osobou pověřenou vedením ústřední evidence hospodářských zvířat, vedením plemenářské evidence a ústředního registru plemeníků, provozuje akreditované laboratoře pro rozbor mléka a inseminační výkony, provádí distribuci ušních známek pro skot, a všichni chovatelé hospodářských zvířat jsou tedy nuceni vyhledávat internetové stránky žalované s nekalosoutěžním smluvním návrhem. Zdržovací nárok uvedený v žalobě žalobkyně tvrdila proti žalované jako nárok z jednání nekalé soutěže podle §53 obch. zák.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2010, č. j. 41 Cm 200/2009-17, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. února 2011, č. j. 3 Cmo 187/2010-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (I. výrok), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně a žalovaná jsou v přímém soutěžním vztahu, neboť se obě zabývají distribucí veterinárních léčivých přípravků, dále že žalovaná na svých internetových stránkách uveřejnila ve formulářové podobě návrh smlouvy o zajištění distribuce veterinárních léčivých přípravků, v níž vystupuje žalovaná jako distributor, dalšími smluvními stranami jsou chovatel zvířat a veterinární lékař. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že popsané jednání žalované není obcházením zákona o léčivech, ani nenaplňuje znaky skutkové podstaty nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák. Jednání žalované je jednáním v hospodářské soutěži, chybí v něm však rozpor s dobrými mravy soutěže a také způsobilost přivodit újmu jinému soutěžiteli, konkrétně žalobkyni. Odvolací soud nepovažuje za správnou námitku žalobkyně, že způsobilost přivodit újmu se může týkat i jiného soutěžitele, než toho, který žaluje, neboť pojem „jiný soutěžitel“ je třeba vztahovat k tomu subjektu, který uplatňuje v soudním řízení některý z nároků podle §53 obch. zák., a v tomto smyslu shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně v řízení netvrdila a neprokazovala jí hrozící konkrétní újmu z jednání žalované. V jednání žalované rovněž odvolací soud neshledal rozpor se zákonem či jeho obcházení, ani v samotném postupu žalované nebyl shledán rozpor s dobrými mravy soutěže.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále jen dovolatelka) v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou řízení. Z dovolání vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí s níže uvedenými závěry odvolacího soudu, resp. obou soudů:
Soudy uvedly, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně netvrdila a neprokazovala jí hrozící konkrétní újmu z jednání žalované. /Dovolatelka k tomu uvádí, že v žalobě je tomu věnován článek IV. žaloby a důkaz tam navržený, který také byl v řízení proveden. Podle dovolatelky, pokud měl soud prvního stupně za to, že toto tvrzení v žalobě je nedostatečné, měl žalobkyni odpovídajícím způsobem poučit a pokud se tak nestalo, trpí řízení tzv. jinou vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí a tato vada nebyla odvolacím soudem odstraněna./
Soudy obou stupňů pominuly základní předmět žaloby, tj. právní rozbor příslušných ustanovení zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech. /Dovolatelka tvrdí, že smluvní formulář žalované se pokouší setřít rozdíl mezi distribucí veterinárních léčiv a výdejem veterinárních léčiv vytvořením trojstranného vztahu, v němž získává konkurenční výhodu, neboť chovatelům umožňuje získávat nezákonně veterinární léky, obchoduje s nedovolenými partnery, obchází dovolené partnery distributora a poškozuje jak veterinární lékaře (dovolené partnery), tak ostatní distributory popsaným nezákonným zvýhodněním chovatelů./
Soudy se vůbec nezabývaly argumentací žalobkyně k jednotlivým článkům smluvního formuláře žalované (čl. V., IV., VI., VII. a III.), pouze deklarovaly, že podle jejich názoru postup žalované v rozporu se zákonem není, a jediná argumentace, na kterou pouze zprostředkovaně odkázaly, bylo stanovisko ministerstva zemědělství a pokyn Ústavu pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv (dále jen ÚSKVBL). /Dovolatelka tvrdí, že ani jeden z uvedených orgánů státní správy není povolán k autorizovanému výkladu zákona, který má provést právě soud, což neučinil. V této souvislosti připomíná, že soudy obou stupňů při odůvodňování rozsudku se neřídily základním názorem Ústavního soudu ČR, že soudy řádných instancí jsou povinny vypořádat se s argumentací procesních stran./
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že nesprávně právně posoudily věc, když tvrdily, že žalovaná se nedopustila nekalosoutěžního jednání a dále že žalobkyně netvrdila a neprokazovala hrozící konkrétní újmu z nekalosoutěžního jednání žalované.
Dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, dovodil, že soudy dospěly ke správnému závěru, že v daném případě nelze přiznat žalobkyni uplatněný nárok, tj. konkrétně že nelze žalované uložit, aby se tvrzeného závadného jednání (uzavírání trojstranných smluv o zajištění distribuce veterinárních léčivých přípravků mezi žalovanou jakožto distributorem na straně jedné, chovatelem na straně druhé a veterinárním lékařem na straně třetí) zdržela. V daném případě nejsou řádné důvody k poskytnutí ochrany práv žalobkyně proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání žalované.
Dovolací soud posoudil dovolatelkou tvrzené zásadní právní otázky, které uvedla dovolatelka ve svém dovolání, a dospěl k závěru, že většinu z nich již posuzoval soud prvního stupně a odvolací soud. Oba nižší soudy dospěly v souladu s hmotným právem k závěru, že v předmětné záležitosti se nejedná o porušení práv žalobkyně. V posuzovaném případě je žalobkyně distributorem veterinárních léčivých přípravků a žalovaná je distributorem veterinárních léčivých přípravků a současně je pověřena vedením ústřední evidence hospodářských zvířat, vedením plemenářské evidence a ústředního registru plemeníků. Účastníci jsou soutěžiteli v oblasti distribuce veterinárních léčivých přípravků. Zveřejňování formuláře návrhu na uzavření Smlouvy o zajištění distribuce veterinárních léčivých přípravků mezi žalovanou jako distributorem, dále chovatelem a třetí stranou – veterinárním lékařem, z něhož jednoznačně vyplývá, že veterinární lékař objedná léčiva u distributora a mezi těmito smluvními stranami také dojde k předání příslušných léčiv, která veterinární lékař použije k léčebným a preventivním zákrokům u chovatele, na internetových stránkách žalované není v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže, proto není nekalosoutěžní. Odvolací soud navíc správně dovodil, že v jednání žalované s přihlédnutím ke všem okolnostem případu navíc chybí způsobilost přivodit újmu jinému soutěžiteli (konkrétně žalobkyni) a svým jednáním tak nezasáhla do práv žalobkyně. V posuzovaném případě jednání žalované nenaplňuje všechny tři podmínky generální klauzule nekalé soutěže ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák., proto jak správně dovodily soudy nemůže být jednání žalované jednáním nekalosoutěžním. Uzavírání formulářových trojstranných smluv o zajištění distribuce veterinárních léčivých přípravků mezi žalovanou jakožto distributorem na straně jedné, chovatelem na straně druhé a veterinárním lékařem na straně třetí, je v souladu s právem zejména se zákonem č. 378/2007 Sb., o léčivech.
Dovolací soud souhlasí s rozhodnutím obou soudů, že žalobkyni nelze přiznat zdržovací nárok. Dovolací soud souhlasí se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že žalovaná jako distributor veterinárních léčivých přípravků, tj. jako soutěžitel v hospodářské soutěži a současně přímý konkurent žalobkyně, postupuje při nabídce na uzavření trojstranné smlouvy v souladu se zákonem č. 378/2007 Sb., o léčivech (tedy konkrétně, že tato konstrukce smluvního vztahu umožňuje, že žalovaná jako distributor dodává na základě písemně uzavřené smlouvy s veterinárním lékařem a chovatelem veterinární léčivé přípravky pouze veterinárnímu lékaři, přičemž veterinární lékař léčiva od distributora převezme a používá je k preventivním a léčivým zákrokům u chovatele, který se zároveň ve smlouvě zavazuje uhradit cenu léčiv přímo distributorovi na základě jím vystavené faktury), tudíž se toto jednání žalované nepříčí dobrým mravům soutěže, ani samo o sobě není způsobilé přivodit újmu žalobkyni. Podle dovolacího soudu správně uvedl odvolací soud, že „aby však mohlo být to které jednání zhodnoceno jako nekalosoutěžní, musí splňovat současně všechny podmínky podle §44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule)“.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, podle kterého „žalovaná obchodní společnost má jistě právo v souladu se zákonem na svých webových stránkách prezentovat a propagovat svoji podnikatelskou činnost a nelze jí přičítat v této souvislosti k tíži, že byla pověřena vedením ústřední evidence hospodářských zvířat, vedením plemenářské evidence a ústředního registru plemeníků. V tomto soud odkazuje i na závěr Vrchního soudu v Praze, uvedený v usnesení ze dne 31.8.2009, č. j. 3 Cmo 280/2009-14, vydaném v rámci řízení o předběžném opatření v této věci.“
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem, rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, proto Nejvyšší soud České republiky uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak jen v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však není v případě tvrzených vad dovolatelkou. (přípustnosti důkazů). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto, aniž nařizoval jednání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř..
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř. , když dovolání žalobkyně dovolací soud odmítl, avšak žalované žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly. žalobkyně sestávají
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu