ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3885.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3885/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Ing. P. M. , zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti žalovaným: 1) P. H., a 2) M. H. , oběma zastoupeným JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 38/510, o zaplacení částky 1,637.274,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 153/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č. j. 11 Co 103/2010-337, takto:
Dovolání žalovaných se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. září 2009, č. j. 8 C 153/2004-274, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 1,083.530,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a dále žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 219.051,- Kč s příslušenstvím oproti tomu, že žalobce vydá žalovaným věci tam specifikované (bod II. výroku), ohledně částky 334.693,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel zejména z toho, že žalobce na straně jedné jako zhotovitel a žalovaní jako objednatelé uzavřeli smlouvu o dílo č. 05/02 na dostavbu rodinného domu v P. Objednatelé se zavázali předat a vymezit zhotoviteli staveniště do 1. ledna 2003 a za provedené dílo žalobci zaplatit dohodnutou cenu. Žalobce se zavázal dílo dokončit a předat do 31. srpna 2003 s tím, že má zhotovitel právo na úpravu konečného termínu v případě, kdy došlo k přerušení prací v důsledku nesplnění povinností vyplývajících ze smlouvy na straně objednatele (o dobu, po kterou došlo k tomuto přerušení), v případě zásahu vyšší moci, poklesne-li teplota ovzduší pod -5 ºC, a tím dojde k přerušení práce, či v případě pozdních úhrad záloh (o dobu prodlení objednatele s úhradou). Účastníci se výslovně dohodli, že práva a povinnosti smluvních stran se řídí ustanoveními obchodního zákoníku. Sjednali si, že obě strany jsou oprávněny odstoupit od smlouvy, jestliže objednatel nebo zhotovitel nesplní závazky plynoucí ze smlouvy ve lhůtách sjednaných. Staveniště bylo žalobci předáno dne 5. února 2003. Poté, co žalovaní dopisem ze dne 29. října 2003 stanovili žalobci přiměřenou lhůtu čtrnácti dnů k dokončení díla, dopisem ze dne 10. prosince 2003 sdělili, že odstupují od smlouvy s tím, že dílo nebylo do 31. srpna 2003 dokončeno a předáno. Žalobce dopisem ze dne 19. prosince 2003 žalované informoval, že právní úkon odstoupení odmítá a považuje jej za absolutně neplatný, neboť pro odstoupení nebyla splněna žádná z podmínek. Žalobce pak dopisem ze dne 7. ledna 2004 odstoupil od smlouvy o dílo, neboť mu žalovaní ke dni 16. října 2003 zamezili vstup na staveniště. Stavba nebyla hotova ke dni 31. srpna 2003. Prodloužení doby (prodlení) bylo způsobeno příčinami na straně žalovaných jako objednatelů. Žalovaní nepředali staveniště žalobci ve sjednaném termínu (nejpozději do 1. ledna 2003), žalobce je převzal až dne 5. února 2003, tzn. z tohoto důvodu došlo k prodlení po dobu 36 dní. Dalších 14 dní prodlení bylo způsobeno nepříznivými klimatickými podmínkami. Žalobce tedy nemohl řádně plnit po dobu celkem 50 dnů. O tuto dobu je třeba posunout termín dokončení díla z 31. srpna 2003 do 20. října 2003. Žalovaní však dne 16. října 2003 zastavili stavbu, znemožnili žalobci přístup na staveniště a tak mu zamezili pokračovat v provádění díla. Dopustili se tak podstatného porušení smlouvy o dílo. Proto je třeba odstoupení žalobce od smlouvy ze dne 7. ledna 2004 považovat za platné.
Žalobci podle soudu prvního stupně vznikl nárok na zaplacení ceny díla dle ustanovení §548 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku za provedené práce na stavbě doloženou fakturami, částku za dodávku elektrické energie na stavbu uhrazenou žalobcem a částku za dohled na stavbě, kterou žalobci zaplatil agentuře (celkem 1,083.530,- Kč), a dále částku 219.051,- Kč za předměty, které měly být původně součástí stavby proti jejich převzetí.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. a IV. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Ohledně uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci částku 1,083.530,- Kč s příslušenstvím se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobce nedostal do prodlení s dokončením díla a žalovaní tak od smlouvy odstoupili neplatně. Rovněž přisvědčil soudu prvního stupně, že zamezení vstupu na staveniště žalovanými bylo podstatným porušením smlouvy ve smyslu ustanovení §345 odst. 1 a 2 věta prvá obch. zák., žalobce platně odstoupil od předmětné smlouvy o dílo.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I. proto jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu prvního výroku, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., namítajíce, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolatelé namítají, že po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí je v tom, že soud rozhodnutím stanovil, že nedodržení postupu sjednaného ve smlouvě oběma stranami smlouvy o dílo jde k tíži pouze jedné strany – žalovaným. To vše za situace, kdy na straně žalobce vystupoval podnikatel, na straně žalovaných pak spotřebitelé, přičemž smlouva byla uzavřena dle obchodního zákoníku. Dovolatelé upozorňují, že soud tak svým rozhodnutím přivodil stav, kdy žalobci přiznal nárok na plnění v situaci, kdy nárok na plnění dle smlouvy nevznikl, neboť podmínky pro výplatu ceny díla nebyly splněny.
V obsahu celého dovolání dovolatelé akcentují, že při uzavírání smlouvy a jejím následném plnění byli v postavení spotřebitelů, avšak soudy obou stupňů tuto skutečnost při rozhodování věci nevzaly v úvahu. Současně se soudy, za situace, kdy smlouva byla uzavřena podle obchodního zákoníku, nevypořádaly se skutečností, zda ve smyslu §262 obch. zák. není smlouva či některá její část neplatná z důvodu, že směřovala ke zhoršení právního postavení účastníka, který není podnikatelem.
Dovolatelé argumentují rovněž ustanovením §55 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), kdy porušení smlouvy žalovaní nezpůsobili, odvolací soud měl proto učinit závěry pro žalované příznivé. Nedodržení sjednaného postupu v případě výskytu nestandardních okolností (nepředání stavby ve sjednaném termínu, výskyt nepříznivých teplot apod.) ve smlouvě o dílo bylo přičteno pouze k tíži žalovaným. V době, kdy dovolatelé odstupovali od smlouvy, nebyli informováni o okolnostech, způsobujících závažné následky - oddálení termínu dokončení díla.
Dovolatelé odmítají užití dodatků č. 3, 5, 6 a 7 ke smlouvě o dílo, neboť tyto nebyly uzavřeny postupem dle smlouvy. Odkazujíce na ustanovení §55 obč. zák. upozorňují, že žádný dodatek cestou prostředků komunikace na dálku neuzavřeli, použití těchto prostředků odmítli.
Závěrem odkazují na znalecký posudek, z kterého vyplynulo, že žalovaní byli povinni doplatit částku ve výši 303.461,- Kč, z čehož vyplývá rozsah díla, který žalobce neprovedl. Proto mělo dle dovolatelů dojít v souladu s ustanovením §548 odst. 2 obch. zák. ke snížení celkové ceny díla.
S ohledem na výše uvedené dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku a současně rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že žalovaní v průběhu řízení před soudy obou stupňů nikdy neuplatnili skutkovou okolnost, že jsou spotřebiteli a nikdy nenapadli smlouvu o dílo či postup žalobce z hlediska ochrany spotřebitele. Tuto námitku žalovaných (že vystupovali v postavení spotřebitele) považuje za novou skutkovou okolnost uplatněnou teprve v dovolání. Dále vyvrací námitky žalovaných a ztotožňuje se s rozhodnutím soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili.
Polemika dovolatelů o jejich spotřebitelském postavení v předmětném závazkovém vztahu zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže.
Lze přisvědčit dovolatelům, že ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, nevyplývá, že při uzavírání smlouvy o dílo byli v postavení podnikatelů. Svědčí o tom i dohoda účastníků o volbě obchodního zákoníku, kterým se jejich závazkový vztah měl řídit.
Podle ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Podle ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle §261 obch. zák. nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
Podle ustanovení §55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Skutkové podstaty právních norem soukromého práva o ochraně spotřebitele - ustanovení §262 obch. zák., §55 obč. zák., jichž se žalovaní dovolávají, a rovněž ustanovení §56 obč. zák., předpokládají v podmínkách projednávané věci skutková zjištění soudu o tom, že skutečně předmětnou smlouvou o dílo došlo ke „zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem“, že ujednání smlouvy o dílo „jsou v neprospěch spotřebitele“, že došlo ke „zhoršení smluvního postavení spotřebitelů“, že smlouva o dílo obsahuje „ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“. Aby soud k takovýmto skutkovým zjištěním, která mohou představovat podklad pro aplikaci citovaných ustanovení o ochraně spotřebitele, dospěl, jsou nutná tvrzení rozhodných skutečností účastníkem o uvedeném svědčící [srov. povinnost tvrzení stanovená v ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím. Při posuzování přípustnosti dovolání nemůže dovolací soud přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohli dovolatelé uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinili (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 33 Odo 1528/2006).
Postavení spotřebitelů a možných důsledků tohoto jejich postavení pro právní posouzení smluvního závazkového vztahu mezi účastníky se žalovaní dovolávají novými tvrzeními uplatněnými až v dovolání. V předchozím řízení tyto rozhodné skutečnosti nevylíčili.
S ohledem na shora uvedené pak navazující výtky dovolatelů, že měl odvolací soud na předmětnou smlouvu o dílo aplikovat ustanovení §262 odst. 4 obch. zák., potažmo §55 obč. zák., tedy zkoumat, zda se smluvní ujednání neodchylují od zákona v neprospěch spotřebitele, zda smlouva o dílo neobsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv použít výklad pro spotřebitele příznivější, přípustnost dovolání založit nemohou, když rozsudek odvolacího soudu na těchto právních závěrech založen být ani nemohl.
Namítají-li dovolatelé, že nebyl dodržen postup (v dovolání blíže nespecifikovaný) sjednaný ve smlouvě, který měl následovat v případě nestandardních okolností vedoucích k posunutí termínu dokončení díla (nepředání stavby ve sjednaném termínu, výskyt nepříznivých teplot, nedokončení díla ze strany subdodavatele žalovaných) a proto byl žalobce v prodlení, nevymezují touto polemikou dostatečně určitě žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Nadto ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že určitý postup jednání účastníků smlouvy byl předpokládán pouze pro případ tzv. poklesu teplot (projednání s objednatelem a zaznamenání ve stavebním deníku), nikoli pro ostatní důvody, pro něž také došlo k posunutí termínu dodání díla. Otázka dodržení či nedodržení smluvního postupu v případě tzv. poklesu teplot, s níž dovolatelé polemizují, navíc pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující. Pro závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní účinně od smlouvy o dílo neodstoupili, bylo určující, že žalovaní dne 16. října 2003 znemožnili žalobci přístup na staveniště a až poté, vzhledem k uvedenému neúčinně, dne 10. prosince 2003 zaslali žalobci dopis označený jako odstoupení od smlouvy.
Protože Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu