ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3952.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3952/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D., v právní věci žalobkyně Mgr. M. K., zast. JUDr. Josefem Štětinou, advokátem se sídlem v Domažlicích – Týnské Předměstí, Boženy Němcové 74, proti žalované ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích – Zelené předměstí, Masarykovo nám. 1458, IČ: 455 34 306, o 2.851.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 241/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2010, č. j. 10 Co 148/2009-371, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále též jen „ soud prvého stupně “) rozhodl mezitímním rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 27. 1. 2009, č. j. 3 C 241/2006-243, tak, že nárok žalobkyně je zcela po právu.
Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č. j. 10 Co 148/2009-371, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 2.851.700,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 115.812,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a České republice nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou domáhala po žalované zaplacení pojistného plnění v žalované výši s odůvodněním, že žalovaná jej odmítla po pojistné události - požáru pojištěného rodinného domu vyplatit.
Dále odvolací soud uvedl, že mezi účastníky bylo ve smyslu ust. §120 odst. 4 o. s. ř. nesporné, že účastníci uzavřeli smlouvu o pojištění rodinného domu č. p. 196 v M. na základě pojistné smlouvy č. 20028220, sjednané s účinností od 22. 6. 2005 na pojistnou částku 2.852.700,- Kč se spoluúčastí na škodě ve výši 1.000,- Kč pro pojistné nebezpečí a mimo jiné i pro požár. Dne 12. 1. 2006 došlo k požáru pojištěné nemovitosti, při němž byl rodinný dům téměř zničen, a tato událost byla písemně žalobkyní oznámena žalované. Protože bylo zničeno též vybavení domácnosti, které měla žalobkyně pojištěno pro případ požáru, oznámila tuto pojistnou událost i ohledně zničení vybavení domácnosti.
Žalobkyně byla v trestním řízení následně odsouzena pro trestný čin pojistného podvodu, poněvadž požadovala vyplacení pojistného plnění za věci (jízdní kola), jež se v nemovitosti nenacházely.
Žalobkyně podala v souvislosti s požárem nemovitosti trestní oznámení, Policie ČR věc šetřila pro podezření z trestného činu poškozování cizí věci a následně byla věc usnesením odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání konkrétní osoby pro tento trestný čin.
Odvolací soud se s ohledem na čl. II všeobecných pojistných podmínek VPP OC 2005, dle kterého se za pojistnou událost nepovažuje taková škodná událost, která byla způsobena úmyslným jednáním pojistníka, pojištěného, oprávněné osoby nebo jiné osoby z podnětu některého z nich, zabýval posouzením toho, zda požár domu nevznikl úmyslně.
V odvolacím řízení byl vypracován znalecký posudek z oboru požární ochrany, z něhož mimo jiné vyplynulo, že existovala 3 ohniska požáru v různých částech domu, že požár byl založen úmyslně s použitím hořlavých kapalin. Znalec dále uvedl, že požár nevznikl od elektrické lampičky. Dále byli v řízení slyšeni jako svědci hasiči, jež zasahovali na místě požáru předmětné nemovitosti. Vypověděli, že ohnisek požáru bylo několik na různých místech domu a K. V., jenž na místě zasahoval jako velitel zásahu, a J. H., zasahující hasič, poukázali též na zvláštní chování majitelů nemovitosti, jež si ani po uplynutí delší doby od zásahu nevzali zachráněné věci (mj. peřiny, psací stoly, hračky), které měli být dle přesvědčení majitele pana K. bezcenné. Zatímco u ostatních požárů se lidé snažili zachránit své věci, byli nervózní a zoufalí, majitelé této nemovitosti se chovali jinak a o své věci se nezajímali. Svědek T. potvrdil, že v průběhu zásahu pan K. začal klackem rozbíjet okna a vyjádřil se tak, že objekt byl zapálen shora s odůvodněním, že nějaká důchodkyně mluvila o tom, že se zpod střechy pářilo. Svědek V. R. uvedl, že nemovitost byla odemčená a že majitel nemovitosti, pan K. byl při požáru klidný a nejevil známky nervozity či zděšení. Ve věci byl dále vyslechnut znalec B. B., jenž vypracoval znalecký posudek a který sdělil, že v současné době lze těžko stanovit přesnou dobu vzniku požáru. Svědkyně D. Ch. vypověděla, že z domu kolem stěn stoupal dým, svědkyně A. S., že dým byl pod střechou. Odvolací soud dále vycházel z vyšetřovacího spisu Policie České republiky, Okresního ředitelství Domažlice ČTS: ORDO-54/OOK-2006, z něhož vyplynulo, že uvedení svědci byli vyslýchání příslušníky PČR a jejich výpovědi byli shodné s tím, co uvedli před soudem.
Odvolací soud poukázal na to, že svědci vypovídali před soudem a před Policií ČR totožně a v podstatě se shodují a jsou ve shodě s listinnými důkazy, jež byly prováděny za účelem zjištění příčiny vzniku požáru. Dle názoru odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že nemovitost byla zapálena úmyslně. Po zhodnocení svědeckých výpovědích svědků ohledně jednání a chování majitelů nemovitosti z dlouhodobého hlediska a před a po požáru dospěl odvolací soud k závěru, že do nemovitosti žádná cizí osoba násilně nevnikla. Soud po přihlédnutí ke všem okolnostem a dále též tomu, že se žalobkyně dne 31. 8. 2005 písemně dotazovala u žalované, do kdy by bylo vyplaceno pojistné plnění po pojistné události, zda je plněno i v případě, že by jí rodinný dům někdo úmyslně zapálil, zda by bylo nutné vypátrat pachatele, jak by bylo plněno, pokud by byl dům zapálen jejími dětmi a tento by shořel, kdo by určoval výši náhrady škody, přičemž dne 15. 11. 2005 pak žalobkyně podala stížnost na nevyřízení jejího dotazu, uzavřel, že v řízení nebylo zjištěno, že by se na zapálení nemovitosti podílel někdo jiný mimo žalobkyně či dalších osob z kruhu její rodiny bydlících ve shořelé nemovitosti, a proto dle čl. II všeobecných pojistných podmínek dovodil, že událost nebyla pojistnou událostí a žalobkyně nemá právo na vyplacení pojistného plnění.
Dovoláním ze dne 8. 9. 2010 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a své námitky podřadila pod dovolací důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jsa přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že dle jejího názoru vnikla do nemovitosti jiná osoba např. vikýřem ve štítu domu, jež dům zapila. Upozornila, že na Domažlicku došlo k řadě úmyslně založených požárů. Dovolatelka poukázala na nekvalitní práci Policie ČR, jež po podání trestního oznámení žalobkyní věc odložila, neboť nezjistila skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání. To, že v okolí nemovitosti nebyly spatřeny cizí osoby a že dle tvrzení Policie ČR do nemovitosti nevznikla cizí osoba, nenasvědčuje tomu, že požár založil některý ze členů domácnosti žalobkyně. Žalobkyně dále odkázala na svá předchozí podání a odvolacímu soudu vytkla, že v předchozím zrušujícím usnesení vyslovil nesprávný názor, dle něhož žalobkyně musela v řízení prokázat, že škodní událost nemohla vyvolat některá z jí blízkých osob.
Závěrem proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 1. 10. 2010 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla, že odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování, přihlédl ke všem okolnostem a učinil si úsudek o věrohodnosti svědeckých a účastenských výpovědí a dospěl k správnému závěru, že nárok žalobkyně není po právu.
Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), dovolání obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Dovolání je dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání.
Je třeba zejména konstatovat, že dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatelka uplatnila a jímž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatelka tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Zásada volného hodnocení důkazů promítnutá do §132 o. s. ř. vyjadřuje, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a žalobkyně žádné konkrétní námitky proti tomuto postupu v dovolání a ani v podáních, na která odkázala, nevznesla), pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů plyne jiné skutkové zjištění apod.
Z obsahu spisu, stejně jako z dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud vzal při hodnocení nároku žalobkyně na zaplacení pojistného plnění dle pojistné smlouvy, jejímž předmětem byl mimo jiné předmětný vyhořelý dům ve vlastnictví žalobkyně, v úvahu skutečnosti, které z řady provedených důkazů, zejména z výpovědí všech svědků, vyplynuly. Tito svědci v zásadě shodně vypověděli o chování žalobkyně a jejího manžela v době před požárem, stejně jako při požáru domu a bezprostředně poté, odvolací soud vzal v úvahu též jednání žalobkyně krátce před požárem, kdy 3 a ½ měsíce před požárem písemně u žalované zjišťovala, do kdy by bylo eventuálně vyplaceno pojistné plnění po pojistné události, zda by bylo vyplaceno i v případě, že by jí rodinný dům někdo úmyslně zapálil, zda by bylo nutné vypátrat pachatele, jak by bylo plněno, pokud by byl dům zapálen jejími dětmi a tento by shořel, kdo by určoval výši náhrady škody, dva měsíce před požárem se urgentně domáhala vyřízení tohoto dotazu, pečlivě přihlédl ke všem okolnostem, které vyplynuly v trestním řízení vedeném proti žalobkyni, v němž byla shledána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, a v řízení vedeném po podání trestního oznámení žalobkyní, a přihlédl též k dalším okolnostem uvedeným v odůvodnění jeho rozsudku, na které dovolací soud pro stručnost odkazuje. Z uvedeného je zřejmé, že skutková zjištění odvolacího soudu vycházejí z provedených důkazů, a že jde o skutečnosti, které jsou významné pro posouzení věci, a také že mezi skutkovými zjištěními, které z nich odvolací soud učinil, není logický rozpor. S tím koresponduje i závěr odvolacího soudu o absenci jakéhokoli důkazu navrženého žalobkyní k podpoře jejího tvrzení, že by její dům mohla zapálit nějaká cizí osoba
Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly v řízení najevo, či že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, byl z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, resp. že by výsledek hodnocení důkazů odporoval ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Jak již shora uvedeno, dovolací soud v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže polemizovat se skutkovými závěry odvolacího soudu, nelze-li tomuto soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení.
Vzhledem k takto zjištěnému stavu a závěru odvolacího soudu je bez významu námitka žalobkyně, že odvolací soud v odůvodnění předchozího usnesení, jímž byl zrušen pořadí prvý rozsudek soudu prvého stupně, uvedl, že dle ust. čl. II všeobecných pojistných podmínek, obecné části, označených VPP OC 2005 (dále též jen „ Podmínky “) postačí prokázat, že by nemovitost mohla být zapálena úmyslně některou z tam uvedených osob.
Je třeba k tomu zejména uvést, že předmětem přezkumu tohoto dovolacího řízení není předchozí usnesení odvolacího soudu, jímž zrušil v pořadí prvý rozsudek soudu prvého stupně, nýbrž závěry obsažené v rozsudku odvolacího soudu napadeného dovoláním. Současně je třeba upozornit, že na tomto závěru rozsudek odvolacího soudu nestojí. Rozsudek odvolacího soudu je postaven na závěru, že předmětná škodní událost, na jejímž základě žalobkyně vznesla vůči žalované nárok na zaplacení žalované částky, ve smyslu čl. II Podmínek, jež byly součástí předmětné pojistné smlouvy na nemovitost a dle kterého se za pojistnou událost nepovažuje taková škodná událost, která byla způsobena úmyslným jednáním pojistníka, pojištěného, oprávněné osoby nebo jiné osoby z podnětu některého z nich, nenastala, neboť v řízení bylo prokázáno, že nemovitost byla zapálena úmyslně a nebylo prokázáno, že by se na zapálení nemovitosti podílel někdo jiný mimo žalobkyně a osob z okruhu její rodiny, bydlících ve shořelé nemovitosti, tzn. že jednání uvedených osob svědčilo dle názoru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně, popř. její manžel či jiná osoba bydlící v shořelé nemovitosti svým úmyslným jednáním nebo jinou osobou z podnětu některého z nich požár založily a následně požadovala vyplacení pojistného plnění. Dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav tak nebyl žalobkyní uplatněn důvodně, byť lze odvolacímu soudu vytknout, že tento svůj závěr nevyjádřil pregnantněji a transparentně.
Lze uzavřít, že žalobkyni se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahovaného vymezení správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo a dovolacímu soudu proto nezbylo za situace, kdy ani neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), než její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů rozhodl tak, že dovolání žalobkyně bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle výsledku dovolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů dovolacího řízení nepřísluší a žalované žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu