ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4505.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 4505/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Maxxtec Aktiengesellschaft , Sinsheim, Spolková republika Německo, proti žalované KRONOSPAN CR, spol. s r.o. , se sídlem v Jihlavě, Na Hranici 6, identifikační číslo osoby 62417690, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Vasovičem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 25, o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 186/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2011, č. j. 4 Cmo 132/2011-343, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 14. února 2011, č. j. 41 Cm 186/2002-319, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 9,26% roční úrok z prodlení z částky 10.891,43 EUR od 30. září 2000 do 1. července 2008, 8,62% roční úrok z prodlení z částky 101.747,08 EUR od 9. září 2001 do 1. července 2008, 8,62% roční úrok z prodlení z částky 16.872,63 EUR od 9. září 2001 do 1. července 2008 a 9,26% roční úrok z prodlení z částky 40,- EUR od 2. července 2008 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v napadené části odstavce I. výroku, to je, pokud byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobkyni 9,26% roční úrok z prodlení z částky 10.891,43 EUR od 30. září 2000 do 1. července 2008, potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci, které soud prvního stupně učinil. Předně uvedl, že předmětem tohoto odvolacího řízení je již jen úrok z prodlení a nemůže se tudíž jakkoli přezkoumávat správnost dřívějších rozhodnutí, která se týkají jistiny žalované pohledávky. Ohledně námitky žalované, že částka 10.891,43 EUR na jistině nemá oporu v jakékoli částce, která byla předmětem žaloby, dospěl odvolací soud k závěru, že předmětný úrok z prodlení je zcela jednoznačně úrokem z prodlení se zaplacením zbytku pohledávek žalobkyně žalované vyúčtované dvěma závěrečnými účty se splatností 27. září 2000 a účtem za řízení montáže se splatností 29. září 2000, když z částek takto vyúčtovaných v celkové výši 33.934,44 EUR byla žaloba do částky 23.003,01 EUR zamítnuta. Ze zbývající částky 10.931,43 EUR žalovaná dne 2. července 2008 částku 10.891,43 EUR zaplatila, takže v prodlení se zaplacením této částky byla nejpozději od data 30. září 2000 (tedy od data, od něhož žalobkyně požaduje úrok). Nárok na zaplacení úroku z prodlení z uvedené částky má oporu v ustanovení §369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a), písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je možné založit rozhodnutím soudu povinnost k úhradě dlužné částky, která však nemá oporu v hmotném právu a také zda je možné založit rozhodnutím soudu povinnost k úhradě příslušenství z dlužné částky, jež vznikla rozhodnutím soudu vydaným v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka upozorňuje, že odvolací soud uložil (předchozím) rozsudkem ze dne 21. února 2008, č. j. 4 Cmo 360/2007-172 žalované povinnost zaplatit částku 129.551,14 EUR, aniž by specifikoval, z jakých částek se tato skládá. Odvolací soud tak založil žalované povinnost novou, která nemá oporu v hmotném právu, když dle shodných tvrzení účastníků řízení představovala žalovaná částka 152.554,16 EUR a po odečtení dobropisů 118.619,71 EUR. Částka 129.551,14 EUR tak zahrnuje i částku ve výši
10.931,42 EUR, na kterou žalobkyně vystavila pro žalovanou dobropisy. Dovolatelka se domnívá, že uvedeným postupem odvolací soud založil žalované povinnost, která neexistuje, a následně na základě tohoto rozhodnutí uložil soud prvního stupně žalované uhradit z této částky rovněž úrok z prodlení.
Podle dovolatelky navíc usnesení, kterým soud částečně řízení ohledně požadovaného úroku z prodlení z částky 10.931,43 EUR za období dvou dnů zastavil, není dosud v právní moci. Otázkou tedy je, zda lze v této situaci rozhodnout o příslušenství pohledávky konečným rozhodnutím.
Dovolatelka konečně namítá, že celé řízení, a to téměř od jeho počátku, je stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Má za to, že vadami řízení jí byla způsobena škoda ve výši 10.931,40 EUR s příslušenstvím. Domnívá se, že nelze specifikovat, z jakého právního titulu žalobkyni právo na jistinu ve výši 10.931,40 EUR a příslušenství z ní náleží, ani určit počátek prodlení.
Závěrem dovolatelka navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila toliko tak, že je považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je v posuzovaném případě dovolání žalované přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Předně Nejvyšší soud podotýká, že - jak se podává z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Pokud dovolatelka polemizuje s výší jistiny, o které již bylo soudy pravomocně rozhodnuto, nepředkládá tím žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. V projednávané věci předmětem řízení zůstal pouze nárok na zaplacení úroků z prodlení. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Výrok rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. února 2008, č. j. 4 Cmo 360/2007-172, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. dubna 2007, č. j. 41 Cm 186/2002-142, ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 129.551,14 EUR, nabyl právní moci a dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto (usnesením ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 32 Cdo 4083/2008-210). Za této situace je i dovolací soud vázán výrokem o vyhovění žalobě v této části.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, podle níž odvolací soud (i soud prvního stupně) rozhodl o příslušenství v rozporu s právním řádem. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, z nichž Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání vychází, předmětný úrok je úrokem z prodlení se zaplacením pohledávky žalobkyně vůči žalované ve výši 10.931,43 EUR splatné dne 27. a 29. září 2000. Uhradila-li žalovaná dne 2. července 2008 částku
10.891,43 EUR, byla se zaplacením této částky v prodlení nejpozději od 30. září 2000, což je datum, od něhož žalobkyně požaduje úrok z prodlení. Opozdila-li se tedy žalovaná s placením peněžité částky a odvolací soud jí zavázal k zaplacení úroků z prodlení (za dobu, kdy byla v prodlení) žalobkyni, nelze tomuto závěru odvolacího soudu ničeho vytknout.
Polemizuje-li dále dovolatelka s tím, zda lze rozhodnout o příslušenství pohledávky konečným rozhodnutím, když usnesení, kterým soud částečně řízení o této otázce zastavil, není dosud v právní moci, namítá tak případnou vadu řízení. Jak však uvedeno výše, důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu - oproti mínění dovolatelky - v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), celkem ve výši 10.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokátka, která žalobkyni zastupovala, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, neprokázala, že by byla plátcem této daně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu