ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4901.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4901/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně SOLITAIRE, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Františkánská 1/3/5, IČ: 493 55 899, zast. JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 577/33, proti žalovanému JUDr. J. C. , zast. Mgr. Tomášem Linhou, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, o zaplacení 3.780.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 175/2006, a dále v právní věci žalobce JUDr. J. C. , zast. Mgr. Tomášem Linhou, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, proti žalované SOLITAIRE, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Františkánská 1/3/5, IČ: 493 55 899, zast. JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 577/33, o zaplacení 6.138.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu pod sp. zn. 4 Cm 70/2007, o dovolání JUDr. J. C., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2010, č. j. 12 Cmo 329/2009-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. JUDr. J. C., je povinen zaplatit společnosti SOLITAIRE, spol. s r. o., na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám jejího advokáta JUDr. Miroslava Bartoně, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též jen „ soud prvého stupně “) rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 4 Cm 70/2007, 28 Cm 175/2006-62, rozhodl ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cm 175/2006, tak, že uložil JUDr. J. C., povinnost zaplatit společnosti SOLITAIRE, spol. s r. o., částku 3.780.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % p. a. od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % p. a. od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % p. a. od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % p. a. od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % p. a. od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 a od 1. 7. 2009 do zaplacení ve výši určené za každé kalendářní pololetí, v němž bude trvat prodlení JUDr. J. C., ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, zvýšené o 7% bodů, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, podle které měla SOLITAIRE, spol. s r. o., zaplatit JUDr. J. C., částku 6.138.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že JUDr. J. C., je povinen zaplatit SOLITAIRE, spol. s r. o., k rukám jejího advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 433.777,40 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č. j. 12 Cmo 329/2009-85, změnil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. jen tak, že žalobu o zaplacení 9% úroku z prodlení z této částky od 1. 9. do 8. 9. 2006 zamítl, a ve zbytku rozsudek soudu prvého stupně potvrdil; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že JUDr. J. C., je povinen společnosti SOLITAIRE, spol. s r. o., zaplatit k rukám jejího advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 283.512,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že společnost SOLITAIRE, spol. s r. o. (dále též jen „ žalobkyně “), se žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky po JUDr. J. C. (dále též jen „ žalovaný “). Strany uzavřely dne 6. 5. 2003 smlouvu o poskytování právní pomoci, dle které za poskytnutou právní pomoc náležela žalovanému částka 5.400.000,- Kč bez DPH ročně. Žalovaný vystavil dne 20. 5. 2003 zálohovou fakturu č. 20308 na částku 3.780.000,- Kč, kterou žalobkyně dne 28. 5. 2003 uhradila. Žalovaný však žádné právní služby žalobkyni neposkytl. Žalobkyně dne 1. 12. 2004 písemně vypověděla smlouvu o poskytování právní pomoci.
Žalobou ze dne 5. 6. 2006, podanou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 143/2006, se žalovaný po žalobkyni domáhal zaplacení částky 6.138.000,- Kč představující paušální odměnu za období od 1. 1. 2004 do 6. 12. 2004 s odůvodněním, že na její výplatu mu vznikl nárok, a to i v případě minimálního rozsahu poskytnutých právních služeb, popř. i kdyby nebyly poskytnuty žádné. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008, č. j. 28 Cm 175/2006-41, došlo ke spojení obou věcí ke společnému řízení.
Odvolací soud dále uvedl, že předmětná smlouva o poskytování právní pomoci je ve smyslu ust. §566 obchod. zák. smlouvou mandátní, dle které vznikne mandatáři nárok na odměnu za řádně vykonanou činnost. Pakliže si strany nesjednaly odměnu mandatáři za připravenost k poskytnutí právních služeb, na kterou by mu vznikl nárok v případě, že z důvodů na straně mandanta by neposkytl mandatář žádné právní služby, přestože s ohledem na uzavřenou smlouvu musel být mandantovi k dispozici a případně odmítnout i jiné klienty, kteří by jej v mezidobí požádali o poskytnutí právní služby, nevzniklo žalovanému právo na vyplacení odměny. Smluvní odměna za poskytování právní pomoci dohodnutá v čl. 5 smlouvy byla úplatou pro případ řádně vykonané činnosti ve smyslu ust. §571 odst. 2 obchod. zák. a zahrnovala dle čl. 5.4 smlouvy i nárok mandatáře na úhradu nákladů vynaložených při plnění závazků mandatáře dle §572 obchod. zák., nikoli však platbou za připravenost k poskytování služby. Ani v případě, že předmětná úplata byla sjednána jako paušální, nevznikl mandatáři nárok na její zaplacení, když pro mandanta žádnou činnost nevykonal. Zaplatila-li žalobkyně zálohu ve výši 3.780.000,- Kč na základě čl. 5.3 smlouvy, avšak důvod pro zaplacení odměny následně odpadl, když žalovaný v roce 2003 žalobkyni neposkytl žádné právní služby, tím žalovanému nevznikl dle ust. §571 odst. 2 obchod. zák. a čl. 5.2 smlouvy nárok na zaplacení smluvní odměny za tento rok, vzniklo žalobkyni právo ve smyslu ust. §451 odst. 2 občan. zák. na vydání bezdůvodného obohacení ve výši shora specifikované zálohy, přičemž tento nárok nebyl promlčen (§397 obchod. zák. ve spojení s §391 a 393 odst. 1 obchod. zák.). Protože žalovaný neposkytl žalobkyni ani v roce 2004 žádné právní služby, nevzniklo žalovanému právo na zaplacení jím požadované úplaty ve výši 6.138.000,- Kč, a proto se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby v tomto rozsahu.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství a zamítl žalobu o zaplacení 9% úroku z prodlení z této částky od 1. 9. do 8. 9. 2006, poněvadž desetidenní lhůta stanovená žalobkyní k zaplacení dluhu (§563 občan. zák.) uplynula 8. 9. 2006, a žalovaný byl proto v prodlení od 9. 9. 2006 a nikoli ode dne 1. 9. 2006.
Dovoláním ze dne 22. 9. 2010 napadl žalovaný (JUDr. J. C.) rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím a nákladovém výroku s tím, že dovolání je dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní posouzení nároku na odměnu žalovaného má pro zásadní právní význam, a to i z hlediska rozhodovací činnosti soudů. Své dovolací námitky žalovaný podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že právní názor odvolacího soudu, že nárok na odměnu mu mohl vzniknout jen v případě výkonu právních služeb pro mandanta, je nesprávný a nemá oporu v mandátní smlouvě uzavřené mezi účastníky.
Z ust. §571 odst. 2 obchod. zák. vyplývá, že si strany mohou sjednat vznik práva na zaplacení odměny mandatáře jinak, a tak též učinily, když sjednaná odměna je odměnou za připravenost. Odvolací sodu pochybil, pokud dovodil, že sjednání vyúčtování zálohy ke konci roku, za který byla odměna zaplacena, svědčí o opaku. Žalovaný v řízení tvrdil, že takto bylo ujednání koncipováno jen kvůli odvodu DPH, které mohl při vyúčtování ke konci roku odvést dle tzv. konečné faktury a nikoli k dřívějšímu okamžiku zaplacení odměny, s čímž se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal. Upozornil, že v případě, když by předmětná odměna měla být sjednána za poskytnuté právní služby, pak neobsahovala stanovení časové či úkonové odměny, podle které by k vyúčtování mohlo dojít. Odměna byla dle dovolatele sjednána jako paušální za pracovní připravenost a žalovanému na ni vznikl nárok po celou dobu trvání smlouvy bez ohledu na to, zda právní služby budou či nebudou poskytnuty.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně aplikoval ust. §451 odst. 2 občan. zák., neboť plnění poskytnuté žalobkyní není plněním z právního důvodu, který odpadl, pokud bylo plněno dle smlouvy. Současně zdůraznil, že si žalobkyně byla dobře vědoma toho, že sjednaná odměna náležela žalovanému za připravenost, o čemž svědčí to, že se vrácení odměny nedomáhala dříve než v srpnu 2006, a obsah dopisů žalovaného ze dne 15. 9. 2003 a 20. 1. 2004 a tehdejšího právního zástupce žalobkyně ze dne 23. 9. 2003 a 27. 1. 2004.
V podání ze dne 17. 1. 2011 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla, že rozhodnutí nemá zásadní význam po stránce právní, neboť otázka odměny žalovaného má význam jen pro konkrétního účastníka řízení a nemá obecný dopad na případy obdobné povahy. Dále uvedla, že dovolací soud se problematikou přiznání nároku na odměnu mandatáře za situace, kdy nevykonal pro mandanta žádnou činnost, opakovaně zabýval a dovodil, že takový nárok mandatáři nevznikne, pakliže nevykonal žádnou činnost. Současně žalobkyně upozornila, že tvrzení žalovaného, že byla sjednána odměna za připravenost, nenalézá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel dle názoru žalobkyně úmyslně desinterpretuje předmětná ustanovení smlouvy. Ve všech rozhodných článcích smlouvy (čl. 1, 2 a 5) je odměna vázána na činnost mandatáře a nikoli za připravenost poskytovat právní pomoc. Rovněž argumentace žalovaného, že způsob účtování byl zvolen kvůli výhodnějšímu způsobu DPH, je toliko účelová, jež nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaný se dále mýlí, pokud tvrdí, že ve smlouvě chybí ustanovení o určení výše odměny, protože v čl. 5 odst. 1 smlouvy se hovoří o výši odměny za poskytování právní pomoci ve sjednané roční výši. Na tuto odměnu by mu vznikl nárok za situace, pakliže by právní služby/právní pomoc poskytl. Nevykonal-li ji, pak mu nevznikl nárok na odměnu.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel, advokát, je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., jímž bylo dovolání sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3.780.000,- Kč s příslušenstvím.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012 , je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 6. 5. 2003 uzavřena smlouva o poskytování právní pomoci, tj. ve smyslu ust. §566 obchod. zák. mandátní smlouva, v níž se žalovaný zavázal poskytovat žalobkyni právní pomoc a žalobkyně se mj. zavázala zaplatit sjednanou odměnu v celkové výši 5.400.000,- Kč plus 5% DPH z této částky, tzn. 450.000,- Kč plus 5% DPH měsíčně, s tím, že v odměně jsou zahrnuty veškeré náklady advokáta včetně cestovních výloh a tzv. přísudků dle §3 vyhl. č. 484/2000 Sb., jež v případě jejich získání náleží klientovi (čl. 5 odst. 4 smlouvy). V čl. 5 odst. 2 se strany dohodly, že smluvní roční odměna bude advokátovi vyplacena jako záloha na každý kalendářní rok předem na základě zálohové faktury vystavené advokátem vždy v lednu každého roku a vyúčtována měla být fakturou advokáta v prosinci každého roku. Dle čl. 5 odst. 3 měla být za rok 2003 vystavena advokátem v měsíci květnu 2003 zálohová faktura za poměrnou část roku (8 měsíců) v celkové výši 3.600.000,- Kč plus 5% DPH, která bude vyúčtována fakturou advokáta v prosinci 2003.
Nejvyšší soud především uvádí, že dovolatelem zpochybněný výklad ustanovení §571 odst. 2 obchod. zák. provedený odvolacím soudem ohledně otázky, zda mandatáři vzniká nárok na úplatu pouze za řádně vykonanou činnost, je-li sjednána paušální roční odměna ve výši 5.400.000,- Kč + DPH, popř. je-li sjednáno poskytnutí zúčtovatelné zálohy ve výši 3.780.000,- Kč, otázku zásadního právního významu nezakládá. Je tomu tak proto, že tuto otázku Nejvyšší soud vyřešil již v rozsudku ze dne 15. března 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004, ve kterém dovodil, že není-li účastníky ve smlouvě ujednáno jinak, je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu jen jím řádně vykonaná činnost. Zákon (který dává možnost účastníkům se smluvně od něj odchýlit) neváže vznik nároku na úplatu na skutečnost, zda mandant dal či nedal mandatáři pokyny či v jaké formě byla sjednána úplata (např. ve formě paušálu), případně na jiné skutečnosti, ale pouze na řádně vykonanou činnost. Zde je třeba přisvědčit žalovanému, že od shora uvedeného ustanovení obchodního zákoníku se strany mohou odchýlit a sjednat si vznik nároku na paušálně sjednanou odměnu i jinak, avšak ze skutkových zjištění provedených soudy obou stupňů takový skutkový závěr nevyplývá. Nebyla-li sjednaná činnost vykonána, zaniká tím i právní důvod pro zaplacení sjednané zálohy.
Přesvědčení žalovaného, že si strany sjednaly ve smlouvě vznik práva na odměnu advokáta za připravenost, nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Zde je nutno připomenout, že skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Při posuzování přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pak nelze přihlížet k dovolacímu důvodu, jímž jsou vytýkány nedostatky skutkových zjištění.
Dovolatel tak staví své právní posouzení, odlišné od právního posouzení odvolacího soudu, na vlastních skutkových zjištěních, které ale ze skutkových závěrů soudů nevyplývají, a poté dospívá k vlastnímu závěru, že obsahuje-li smlouva ujednání o vzniku práva na odměnu za připravenost, měl na předmětnou odměnu nárok.
Podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení, jímž je dovolací soud vázán, však nedošlo k žádné dohodě účastníků v předmětné smlouvě ani mimo ní v tom směru, že by žalovanému vzniklo právo na tuto paušálně stanovenou roční odměnu i při neposkytování žádné právní pomoci, popř. za připravenost k poskytnutí právní pomoci. Za stavu, kdy takto mandátní smlouva mezi účastníky koncipována nebyla, nelze než dospět k závěru, že nárok na odměnu žalovanému při neposkytnutí právní pomoci nevznikl, protože podmínkou pro nárok mandatáře na dohodnutou paušální odměnu tak bylo provádět práce pro mandanta (§571 odst. 2, věta první, obchod. zák.). Sám žalovaný však v řízení učinil nesporným, že právní pomoc v rozhodném období neposkytl. Pro úplnost je vhodné dodat, že brojí-li dovolatel proti učiněnému hodnocení provedených důkazů, pak tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C. H. BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Námitka žalovaného, že se odvolací soud nevypořádal s jeho výtkami, že pokud by šlo o odměnu za vykonanou činnost, pak ve smlouvě chyběla ustanovení o stanovení odměny za vykonávanou právní pomoc (časově či úkonově určené právní služby poskytnuté advokátem), z čehož dovozuje, že šlo o sjednanou odměnu za připravenost [přípustnost dovolání založit nemůže].
Námitka dovolatele směřující k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí, které způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí, může odůvodnit dovolací důvod, jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel však nemůže – jak shora uvedeno - napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože se v dovolání žalovaným uplatněnými důvody přípustnost dovolání založit nepodařilo, nezbylo Nejvyššímu soudu než rozhodnout tak, že dovolání není přípustné, a proto jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Žalobkyně má proto právo na náhradu nákladů právního zastoupení, a to odměny advokáta podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, dále jednoho paušálu hotových výloh (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč a konečně 20 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. z částky 10.300,- Kč, tj. ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy ve výši 12.360,- Kč, kteroužto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jeho advokáta.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu