ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.525.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 525/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně EXBYDO s.r.o. , se sídlem v Pelhřimově, Sadová 1106, PSČ 393 01, identifikační číslo osoby 62497791, zastoupené JUDr. Davidem Karabcem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Na Stráži 5/1306, proti žalované STATUS stavební a.s. , se sídlem v Humpolci, Nádražní 998, identifikační číslo osoby 46679120, zastoupené JUDr. Miroslavem Somrem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Benešova 21, o zaplacení 1,398.667,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1194/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2011, č. j. 1 Cmo 79/2011-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. února 2011, č. j. 13 Cm 1194/2009-93, zamítl v plném rozsahu žalobní návrh žalobkyně, jímž se proti žalované domáhala zaplacení částky 1,398.667,82 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na smluvní pokutu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla platně, v souladu s ustanovením §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), uzavřena Smlouva o dílo dne 15. září 1999, v Dodatku č. 1 byl dojednán konečný termín dokončení díla do 31. října 2000. Zápisem o odevzdání a převzetí staveb a jejich ucelených částí (dále též jen „zápis“) vzal za prokázané, že dílo bylo žalobkyni předáno dne 30. října 2000 (správně dne 31. října 2000) a nevykazovalo žádné vady. Obsahem tohoto zápisu je výslovné ujednání, že dílo je bez vad a obsahuje pouze specifikaci nedodělků. K těmto nedodělkům je v zápisu oboustranně vyjádřeno, že tyto budou odstraněny po dokončení úprav dvora a dílny, což bude upřesněno. Dojednání termínu ve smyslu tohoto zápisu však není obsahem žádné listiny, a to ani dopisu žalobkyně ze dne 23. dubna 2002, z něhož je zřejmé pouze to, že strany o termínu jednaly. Nebyla předložena žádná listina obsahující souhlasné vyjádření obou stran, kdy nedodělky budou odstraněny. K námitce žalobkyně, že jakékoli změny měly být ve vztahu ke Smlouvě o dílo prováděny písemnou formou, uzavřel, že je-li toto ujednání součástí zápisu, který je proveden v písemné formě, pak vyhovuje náležitostem Smlouvy o dílo.
Soud prvního stupně tedy nepřisvědčil žalobkyni, že by žalovaná jako zhotovitelka porušila svou vinnost ze Smlouvy o dílo předat dílo řádně a včas, neboť žalovaná provedla dílo bez vad. K záležitosti odstranění nedodělků bylo oboustranně dojednáno, že tyto budou v blíže neurčeném termínu dále odstraněny. Tento termín určen nebyl, tudíž žalovaná nemůže být v prodlení s dokončením těchto nedodělků a již vůbec ne s předání díla. S ohledem na existující Dohodu v zápisu o předání díla došlo k řádnému předání díla.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zopakoval důkaz zápisem o odevzdání a převzetí staveb a jejich ucelených částí a dopisem žalobkyně žalované ze dne 24. března 2002.
Odkazuje na ustanovení §365 a 370 obch. zák. se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaná nebyla v prodlení, resp. že její prodlení žalobkyně neprokázala. Uvedl, že žalobkyně jako objednatelka neposkytla nutnou součinnost a neumožnila žalované dokončit dílo. Upozornil na skutečnost, že dokončení díla žalovanou bylo vázáno jednak na dokončení úpravy dvora a dílny a jednak na Dohodu o odstranění v zápise poznamenaných nedodělků. Bylo tedy na žalobkyni, aby sdělila žalované, že úpravy dvora dílny byly dokončeny a dohodla s žalovanou termín dokončení díla. Nadto upřesnil, že se nejednalo o vady v pravém slova smyslu, nýbrž nedodělky, které sice byly v zápise konstatovány, nikoliv však vytknuty s požadavkem jejich bezodkladného odstranění dokončením díla. Uvedl, že žalobkyně nesjednala termín opravy (dokončení díla), nesouhlasila s provedením těchto prací v termínech žalovanou navržených či dokonce v libovolném termínu a neprokázala ani žádné jednání s žalovanou o jiném termínu, když jediný termín jí navržený (v době dovolených) nebyl žalovanou akceptován. Shrnuto – neprokázala potřebnou součinnost. Odvolací soud uzavřel, že v prodlení byla žalobkyně a tudíž nebyla v prodlení žalovaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vymezila dvě otázky zásadního právního významu: a) zda je možno interpretovat listinu nazvanou „zápis o odevzdání a převzetí staveb a jejich ucelených částí“ ze dne 31. října 2000 obsahující soupis nedodělků a údaj, že lhůta k odstranění těchto nedodělků bude upřesněna, a která je podepsána jednatelem dovolatelky a dvěma zaměstnanci žalované, jako změnu písemně uzavřené Smlouvy o dílo ze dne 15. září 1999 ve znění Dodatku č. 1; b) zda je neposkytnutí součinnosti dovolatelky situace, kdy dovolatelka sdělila dopisem ze dne 23. dubna 2002 žalované ztohovitelce, že ve zhotovitelkou navrženém termínu odstranění nedodělků není možné zpřístupnit místo plnění díla, avšak nabídla jiný termín zpřístupnění místa plnění díla, který však žalovaná bez vážného důvodu neakceptovala.
Odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003, upozorňuje na skutečnost, že rozlišování pojmů vada a nedodělek je z pohledu podmínek odpovědnosti za vady bez právního významu. Podle stávající právní úpravy obchodního zákoníku se tedy dle dovolatelky jednalo o předání díla s vadami.
Nesouhlasí s výkladem zápisu o předání díla jako změnu písemně uzavřené Smlouvy o dílo. Takový výklad považuje za rozporný s platnou právní úpravou a judikaturou dovolacího soudu. Poukazujíc na výkladová pravidla pro výklad právních úkonů v obchodních závazkových vztazích a na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 1 Odon 110/1998, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009) zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat. Domnívá se, že uvedení soupisu vad, uvedení toho, že vady budou odstraněny, a uvedení toho, že lhůta pro odstranění bude dohodnuta, není možno interpretovat jinak než jako oznámení vad díla objednatelem zhotoviteli a uplatnění konkrétního práva z vad díla. Uvádí, že čl. XI. odst. 1 Smlouvy o dílo stanovil, že tuto smlouvu lze měnit pouze písemnými dodatky. Smluvní strany tohoto ustanovení jednou využily, když dne 14. dubna 2000 uzavřely Dodatek č. 1., kterým změnily čl. III. týkající se právě termínu plnění (zhotovení) díla. Soudům vytýká, že při výkladu zápisu o předání díla k takové smluvní praxi stran nepřihlédly. Dále upozorňuje na fakt, že zápis o předání díla jménem žalované podepsali toliko dva její zaměstnanci Ing. M. K. a B. M., tedy nikoliv statutární orgán žalované způsobem předepsaným v obchodním rejstříku. Taková změna smlouvy by tedy byla neplatná, neboť uvedení zaměstnanci žalované by zcela jistě překročili zákonné zmocnění podle ustanovení §15 obch. zák. Konečně poukazuje i na neurčitost právního úkonu, když ze zápisu o předání díla není patrné, jaká část smlouvy by se měla tímto zápisem nahradit a není zde uveden ani obsah této změny. Nemohlo tak dojít ke kumulativní novaci čl. III. Smlouvy o dílo ve znění Dodatku č. 1.
K druhé vymezené otázce zásadního právního významu dovolatelka uvádí, že v dosavadním průběhu řízení nebylo vedeno dokazování, zda byly v zápise o předání díla uvedené vady spočívající v nedodělcích vadami způsobujícími podstatné porušení smlouvy či vadami způsobujícími nepodstatné porušení smlouvy ve smyslu §345 odst. 2 obch. zák. Nicméně pro posouzení otázky, zda byla poskytnuta ze strany věřitele (dovolatelky) součinnost, nepovažuje tuto skutečnost za relevantní. Upozorňuje, že jakožto objednatelka v zápise o odevzdání zvolila právo požadovat odstranění vad. Za této situace pak musí objednatelka poskytnout zhotovitelce přiměřenou lhůtu ke splnění korelativní povinnosti zhotovitelky vadu odstranit, jak vyplývá z ustanovení §437 odst. 3 obch. zák. Zákon tedy nevyžaduje, aby se na lhůtě pro odstranění vad objednatelka se zhotovitelkou oboustranně dohodly. Zákon naopak předpokládá, že lhůta bude určena jednostranně (viz ustanovení §437 odst. 3 či odst. 4 obch. zák.). Dle dovolatelky k jednostrannému stanovení této lhůty objednatelkou zcela v souladu se zákonem došlo, a to dopisem ze dne 23. dubna 2002.
Dovolatelka dále namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pochybení soudu prvního stupně spatřuje v tom, že dovolatelce neposkytl poučení dle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud pak rovněž pochybil, když tento nedostatek nenapravil.
Ze shora uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně (případně pouze rozsudek odvolacího soudu) a věc vrátil soudu prvního stupně (případně soudu odvolacímu) k dalšímu řízení.
Žalovaná se dle předkládací zprávy a obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatelka výslovně dovolává, tj. že rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Namítá-li předně dovolatelka, že zápis o předání díla je neplatnou změnou smlouvy, neboť jej podepsali toliko dva její zaměstnanci Ing. M. K. a B. M., tedy nikoliv statutární orgán žalované způsobem předepsaným v obchodním rejstříku a zaměstnanci žalované tak zcela jistě překročili zákonné zmocnění podle ustanovení §15 obch. zák., nezakládá tím žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
V rozsudku ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněném pod číslem 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud s odkazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněném v časopise Soudních judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 1, dovodil, že překročení zákonného zmocnění jednající osoby se může dovolávat jen ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinnosti vyplývající ze smlouvy stanovena, tj. právnická osoba, za kterou zástupce jednal (k tomu srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 131/2006). Tohoto případného překročení zákonného zmocnění se tedy nemůže žalobkyně dovolávat. Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že zápisem ze dne 30. října 2000 došlo k předání díla žalované s výjimkou nedodělků, o jejichž dokončení se účastníci dohodli v návaznosti na provedení úprav dvora dílny.
Práva a povinnosti smluvních stran se řídí především ustanoveními zavřené dohody účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2000, sp. zn. 32 Cdo 2299/98).
Účastníkům nic nebránilo se uvedeným zápisem dohodnout na prodloužení termínu s celkovým dokončením díla.
V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak, než ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nelze uplatňovat výhrady proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně námitkami, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Uvedené platí i v případě, kdy právní závěr odvolacího soudu je prostřednictvím důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybněn způsobem procesně neregulérním, tedy tak, že jiné právní závěry dovolatel buduje na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž v souladu s procesními pravidly dospěl odvolací soud. Stručně řečeno, výhrady proti skutkovým zjištěním – uplatněným regulérně či nikoliv – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012, 33 Cdo 3723/2010).
Dovolatelka v dalším obsahu dovolání tak uvádí soubor právních námitek vycházejících z vlastních skutkových zjištění, odlišných od skutkových zjištění soudů. Jde tak zejména o polemiku dovolatelky o obsahu smlouvy o dílo, zejména článku XI. o možných změnách smlouvy písemnými dodatky a o komunikaci mezi účastníky významné pro posouzení, zdali byla poskytnuta součinnost k dokončení díla.
Nelze proto ničeho vytknout odvolacímu soudu v jeho závěru o prodlení dovolatelky s plněním, kdy její součinnost byla objektivně nutná k tomu, aby dlužník mohl plnit svůj závazek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008). Ze skutkových zjištění soudů, které u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., být zpochybněny nemohou, vyplývá, že bylo na dovolatelce, aby sdělila žalované, že byly dokončeny úpravy dvora dílny a následně došlo k jednání o dokončení díla (jak si účastníci dohodli). Dovolatelka v rozsahu tohoto sdělení, podle skutkových zjištění soudů, součinnost neposkytla, nelze proto dovozovat prodlení žalované s plněním.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika dovolatelky o nedodělcích jako vadách díla, neboť vzhledem k závěru odvolacího soudu o platné dohodě účastníků o posunutí termínu dokončení díla a neposkytnutí součinnosti dovolatelkou nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu posuzování nedodělků jako možných vad určující a nejde o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu by byl z hlediska právního posouzení věci založen.
Konečně námitka dovolatelky, že jí soud prvního stupně neposkytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., k němu dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné. Tato tvrzená vada řízení totiž není otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř. a otázku výkladu procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06).
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, proto Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaná by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, náklady jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. července 2012
JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu