ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.664.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 664/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Š. G. , Kdyně, zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, proti žalované Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 463.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 122/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2011, č. j. 56 Co 393/2011-283, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 18. května 2011, č. j. 5 C 122/2007-258, zamítl žalobu o zaplacení částky 463.200,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu a mezi účastníky (bod II. a III. výroku).
Rozsudkem byl tak zamítnut uplatněný nárok na zaplacení částky 463.200,- Kč z titulu tvrzeného nesplněného závazku žalovanou vyplývajícího z pojistných smluv č. 33051279, č. 33051296, č. 41208310 a č. 33007385. Požadovaná částka 463.200,- Kč představuje rozdíl mezi 100% nárokem plynoucím z každé pojistné smlouvy (celkem ve výši 500.000,- Kč) a žalovanou vyplacenou částkou 36.800,- Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 17. listopadu 1997 úraz páteře, který žalovaná na základě pojistných smluv odškodnila částkou 36.800,- Kč (tj. v rozsahu 10 % z každého pojistného limitu sjednaného jednotlivými smlouvami).
Vzhledem k tomu, že smlouvy byly uzavřeny v různých obdobích, je třeba podle soudu prvního stupně rozlišit, na která období dopadá vyhláška č. 125/1993 Sb., a na která se vztahují ustanovení vyhlášky č. 49/1964 Sb., ve změnách a doplňcích. Co se týče období, na něž se vztahovaly pojistné smlouvy z roku 1983 (smlouva č. 41208310/18 a smlouva č. 33007385/13), aplikoval soud prvního stupně vyhlášku č. 49/1964 Sb. a pojistné podmínky úrazového pojištění v té době platné. Vycházeje ze znaleckého posudku vypracovaného Lékařskou fakultou v Praze uvedl, že nelze dovozovat, že by tvrzené zhoršení zdravotního stavu žalobce bylo v příčinné souvislosti s uvedeným úrazem ze dne 17. listopadu 1997 a tedy se jednalo o trvalé následky prodělaného úrazu a stalo se tak pojistnou událostí. Ohledně nároků vyplývajících ze smluv uzavřených v roce 1997, tj. za účinnosti vyhlášky č. 125/1993 Sb. a za účinnosti pojistných podmínek úrazového pojištění, v nichž byla pojistná událost jasně vymezena, je pojistnou událostí úraz, který se žalobci přihodil v roce 1997, a ten byl již proplacen. S ohledem na to, že se žalovaná dovolala promlčení, soud prvního stupně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 323/99, konstatoval, že promlčecí doba uběhla již v roce 2001 a není proto možné nárok po právu uznat. Upozornil, že nové trvalé následky akceptovat nelze, neboť žalobcem tvrzený zhoršený zdravotní stav páteře není v příčinné souvislosti s utrpěným úrazem, tj. s pojistnou událostí. Závěry týkající se nároků z pojistných smluv z roku 1983 tak aplikoval i na nároky vyplývající ze smluv uzavřených v roce 1997. Jako nedůvodnou proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Cituje ustanovení §28 odst. 1 vyhlášky č. 49/1964 Sb., ve znění vyhlášky č. 55/1979 Sb. a vyhlášky č. 337/1991 Sb., uvedl, že z tohoto ustanovení vyplývá smlouvou dohodnutá výše plnění v případě úrazu žalobce v době trvání výše uvedených pojistných smluv. Předmětem zkoumání a rozhodování tedy mohou být pouze nároky dohodnuté jako pojistné plnění z výše uvedených čtyř pojistných smluv. V případě trvalých následků úrazu se žalovaná zavázala vyplatit žalobci jako pojištěnému z pojistných částek tolik procent, kolika procentům odpovídal podle oceňovacích tabulek rozsah trvalých následků po jejich ustálení. Jestliže by se následky neustálily do 3 let od úrazu, pak žalobci náleželo plnění ve výši, kolika procentům odpovídal jejich stav ke konci této lhůty, tedy lhůty do 3 let ode dne úrazu. Toto ujednání ve své podstatě znamenalo, že k jakékoli další změně nastalé po uplynutí 3 let ode dne úrazu nemělo a nemohlo být přihlíženo. Tvrdí-li tedy žalobce, že jeho zdravotní stav po úrazu dne 17. listopadu 1997 se stále zhoršuje, je toto tvrzení z hlediska výsledku sporu zcela bezvýznamné. Právem žalobce je pouze právo vzniklé na základě uzavřených pojistných smluv, které vesměs s jakýmkoli nárokem za trvalé následky úrazu, které se projeví po více než 3 letech od vzniku úrazu nepočítají a právo na jakékoli plnění žalované žalobci na základě této skutečnosti nevzniká. I kdyby žalobci vznikl nárok na pojistné plnění z titulu nevyplaceného pojistného plnění, na které mu vznikl nárok dle ustanovení §22 a násl. citované vyhlášky, bylo by nutné zabývat se námitkou promlčení, kterou žalovaná v řízení vznesla. Odkazuje na ustanovení §104 obč. zák. uvedl, že případný nárok žalobce se promlčel již v roce 2001. Byla-li tedy žaloba podána až v roce 2007, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že se soudy nižšího stupně nedokázaly vypořádat s množstvím důkazů, které byly soudu při soudním řízení žalobcem řádně doloženy. Jednalo se o lékařská potvrzení, která jednoznačně potvrzovala, že neustále se zhoršující stav žalobce je v příčinné souvislosti s úrazem, který se udál 17. listopadu 1997. Vytýká soudům, že se nezabývaly ani důkazem - předloženou vojenskou knížkou, že nevzaly do úvahy skutečnosti, které vyšly najevo zejména při výslechu Doc. Kudrny. Znalecký posudek vypracovaný Lékařskou fakultou v Praze nelze brát za směrodatný a to nejen proto, že znalec MUDr. Kudrna vyjádřil názor, že by měl být vypracován jiný znalecký posudek.
Soudu prvního stupně vytýká, že před vyhlášením rozsudku neprovedl dokazování předloženými listinami.
Dále dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl ke zcela jiným závěrům než soud prvního stupně a právě tyto jiné závěry jej vedly k potvrzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že takovýto procesní postup není podle o. s. ř. ani jiného právního předpisu možný.
Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. července 1999, sp. zn. 30 Cdo 1229/99, je žalobce přesvědčen, že soudy nižšího stupně nerozhodly správně, když dovodily, že nárok žalobce je promlčen. Jestliže se následky úrazu začaly projevovat později, nemůže být právo žalobce na plnění promlčeno. Úraz, ke kterému došlo u žalobce, má tedy dlouhodobý charakter a nelze připustit, aby promlčecí lhůta skončila ještě dříve, než bylo ukončeno vlastní léčení žalobce.
Dovolatel dále odkazuje na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátkou, jíž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto bezvýznamné námitky dovolatele, jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Jejich prostřednictvím uplatňuje žalobce dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze.
Vytýká-li dovolatel, že soud prvního stupně neprovedl před vyhlášením rozsudku dokazování předloženými listinami, a že procesní postup odvolacího soudu (kdy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, i když dospěl ke zcela jiným závěrům) není podle o. s. ř. ani podle jiného právního předpisu možný, nezakládá ani těmito námitkami přípustnost dovolání. Uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který v projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže, protože tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Nesprávné právní posouzení věci dovolatel dle obsahu dovolání spatřuje v řešení otázky promlčení žalobcem uplatněného nároku.
Dovolací soud na tomto místě připomíná, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Jinak řečeno, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle posledně označeného ustanovení - nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/2002, pod pořadovým číslem 54)
Odvolací soud dospěl k závěru, že právem žalobce je pouze právo vzniklé na základě uzavřených pojistných smluv, které s jakýmkoli nárokem za trvalé následky úrazu, které se projeví po více než 3 letech od vzniku úrazu nepočítají, a právo na jakékoli plnění žalované žalobci na základě této skutečnosti nevzniká. Poté dodal, že i kdyby žalobci vznikl nárok na pojistné plnění z titulu nevyplaceného pojistného plnění, na které mu vznikl nárok dle ustanovení §22 a násl. vyhlášky č. 49/1964 Sb., byl by nárok žalobce na toto plnění evidentně promlčen. Odvolací soud tedy založil své rozhodnutí na dvou závěrech, z nichž každý samostatně obstojí coby důvod zamítnutí předmětné žaloby. Dovolatel však svoji argumentaci soustředil na zpochybnění pouze jednoho z nich, a to řešení otázky promlčení. Nepopírá-li tedy dovolatel v rámci svého dovolání závěr o tom, že mu na základě pojistných smluv nevzniká právo na plnění za trvalé následky úrazu, které se projeví po více než 3 letech od vzniku úrazu, pak by ani věcný přezkum dovoláním zpochybněného závěru o promlčení uplatněného nároku nemohl mít vliv na výsledek řízení a projevit se tak v poměrech dovolatele. Za této situace je nutno uzavřít, že Nejvyšší soud nemá dovolání za přípustné ani pro řešení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku žalobce. Závěr, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, by totiž byl na místě pouze tehdy, jestliže by Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně právně významným v řešení obou výše uvedených otázek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže dále dovolatel ve svém dovolání odkazuje na své odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, pak Nejvyšší soud doplňuje, že pro účely přezkumu přípustnosti (a případně následně i důvodnosti) dovolání nemohl přihlédnout k obsahu jiných podání žalobce, než je dovolání samotné. Pouhý odkaz na jiné podání (v dané věci odvolání) učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání (ať již učiněné v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím) by nejen odporovala výše zmíněnému ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů rozhodl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), tak, že dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení by žalovaná měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení; náklady řízení jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Pavel Horák,Ph.D.
předseda senátu