ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1319.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 1319/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. T. , zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalovaným 1) M. Š. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, a, 2) obci Tuchoměřice , se sídlem úřadu v Tuchoměřicích, V Kněžívce 212, IČO 241750, zastoupené JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského 7, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1), a České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované 2), o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 1457/2002, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2009, č. j. 30 Co 288/2009-387, takto:
I. Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, č. j. 30 Co 288/2009-387, jímž bylo rozhodováno o platební povinnosti žalované 2) ve výši 50.220,- Kč, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví a věcné škody, která mu vznikla při dopravní nehodě dne 13. 7. 2000, kdy byl jako cyklista sražen při projíždění křižovatkou v obci Tuchoměřice osobním automobilem, které řídil žalovaný 1). Odpovědnost žalované 2) žalobce dovozoval z vadného dopravního značení v místě dopravní nehody (absence značky „Stůj, dej přednost v jízdě“), pro které vjel chybně do křižovatky. Požadovaná částka 1.003.028,50 Kč sestává z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 825.000,- Kč, bolestného ve výši 151.125,- Kč, účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 20.203,50 Kč a náhrady věcné škody ve výši 6.700,- Kč.
Okresní soud Praha – západ poté, co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2006, č. j. 30 Co 129/2006-212, zrušil rozsudek ze dne 10. 10. 2005, č. j. 56 C 1457/2002-119, rozsudkem ze dne 30. 3. 2009, č. j. 5 C 1457/2002-311, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci na bolestném částku 19.521,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 50.220,- Kč, na účelných nákladech spojených s léčením částku 6.061,- Kč a na náhradě škody na věcech částku 1.680,- Kč. Ohledně částky 925.546,50 Kč pak žalobu ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) zamítl; ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) zamítl žalobu v plném rozsahu a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vzal za prokázané, že škoda byla způsobena provozem motorového vozidla žalovaného 1), který za ni odpovídá podle §427 odst. 2 obč. zák. Podle názoru soudu prvního stupně, ačkoliv se žalobce vzhledem k absenci dopravního značení ze svého pohledu pohyboval na hlavní silnici, porušil povinnost plynoucí z §16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích v tehdejším znění, i obecnou prevenční povinnost stanovenou v §415 obč. zák., proto činí míra jeho spoluzavinění 70 %. Nárok vůči žalované 2) byl uplatněn u soudu dne 29. 9. 2004, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí doby, která počala běžet ode dne, kdy si žalobce mohl učinit úsudek o osobě škůdce, což bylo v posuzovaném případě nejpozději dne 31. 1. 2001, kdy svůj názor o vadném dopravním značení uvedl při výslechu na policii.
K odvolání žalobce a žalovaného 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 30 Co 288/2009-387, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 2) tak, že jí uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně s žalovaným 1) částku 77.482,- Kč, ve zbytku napadený rozsudek vůči žalované 2) a v plném rozsahu vůči žalovanému 1) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Shodně se soudem prvního stupně dovodil odpovědnost žalovaného 1) jako provozovatele motorového vozidla i míru spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě. Neztotožnil se však se závěry učiněnými soudem prvního stupně ohledně odpovědnosti žalované 2), která jako vlastník komunikace ve smyslu §420 a §415 obč. zák. porušila právní povinnost tím, že v době nehody nebyla místní komunikace, po níž vjel do křižovatky žalobce, osazena dopravní značkou „Stůj, dej přednost v jízdě“, která by jej upozornila, že vjíždí na hlavní silnici; v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodné, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá; vychází se při tom z prokázané vědomosti poškozeného, nikoli z pouhé možnosti dozvědět se o odpovědném subjektu a o vzniku škody. Znalost žalobce o osobě škůdce proto odvolací soud vztáhl k okamžiku, kdy mu bylo, resp. jeho matce jako zákonné zástupkyni, doručeno usnesení Okresního státního zastupitelství Praha – západ ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 1 Zt 589/2000, jímž bylo zastaveno trestní stíhání žalovaného 1) a z nějž vyplývaly informace o pochybeních žalované 2) v souvislosti s neodpovídajícím dopravním značení místní komunikace. Dvouletá promlčecí doba tak do dne rozšíření žaloby vůči žalované 2) neuběhla.
Proti uvedenému rozsudku (v rozsahu uložené povinnosti k zaplacení částky 77.482,- Kč) podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil vznesenou námitku promlčení, dospěl-li k závěru, že promlčecí doba počala běžet až ode dne doručení usnesení o zastavení trestního stíhání. Vědomost o osobě škůdce a o vzniklé škodě musel mít žalobce nejpozději dne 31. 1. 2001, kdy svůj názor o vadném dopravním značení uvedl před policejním orgánem, a měl tak již informaci, na jejímž základě si mohl učinit úsudek o osobě škůdce. Sama skutečnost, zda bylo či nebylo zahájeno jakékoli trestní stíhání, nemohla na této situaci nic změnit. Ani v případě, že by nebyl nárok promlčen, nebyla by zde zjevně příčinná souvislost mezi neumístěním dopravní značky a poškozením zdraví žalobce. Navrhla proto, aby dovolací soud v napadené části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť promlčení u nich může nastat v odlišných okamžicích. S touto jejich samostatností je pak nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalovaná 2) napadá dovoláním mimo jiné část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci na bolestném částku 19.521,- Kč, účelných nákladech souvisejících s léčením částku 6.061,- Kč a škodě na věcech částku 1.680,- Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výrokům rozsudku o věci samé, kterými bylo rozhodnuto o samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované 2) v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Dovolání žalované 2) proti části výroku rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně s žalovaným 1) na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 50.220,- Kč, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
U práva na náhradu škody na zdraví je podle této úpravy stanovena pouze promlčecí doba subjektivní, která je dvouletá, a jejíž počátek se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu, tak i o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu promlčecí doby musí být splněny kumulativně. Odvolací soud správně vyšel jak z obecného východiska, že znalost poškozeného o osobě škůdce je spojena s okamžikem, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované pod č. 3/1984 tamtéž, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaný v Souboru pod C 1168, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru pod C 2445), tak z konkrétních okolností, které nastaly v projednávané věci. Pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je zde totiž rozhodující, že odpovědnost žalované obce je dovozována z nezajištění odpovídajícího dopravního značení na křižovatce, v důsledku toho žalobce nesprávně vyhodnotil svůj vjezd do křižovatky a stal se účastníkem dopravní nehody. Proto tedy vědomost poškozeného o odpovědné osobě musí zahrnovat nejen informaci, že dopravní značka na místě dopravní nehody nebyla, ale též že tam oproti požadovanému stavu chyběla, a že tedy šlo o vadné či chybné dopravní značení.
Žalovaná 2) v dovolání tvrdí, že žalobce, který byl v době nehody dvanáctiletým chlapcem, si mohl tomu odpovídající představu učinit již 31. 1. 2001, kdy vypovídal před policejním orgánem o okolnostech střetu s vozidlem; jeho znalost o vadě dopravního značení odvozuje z jeho odpovědi na dotaz vyšetřovatele, že v době dopravní nehody z jeho směru jízdy nebyla umístěna značka „Stop, dej přednost v jízdě“, zatímco později tam tato značka umístěna byla. To samo o sobě neznamená, že žalobce, resp. jeho zákonný zástupce, již v tomto okamžiku věděl, že absence této značky byla vadou značení. Okamžik, kdy se vůbec v trestním řízení informace o vadě dopravního značení (značka byla zřejmě někým poškozena a odstraněna) objevila, je v konkrétním případě podle obsahu trestního spisu spojen se svědeckou výpovědí starosty obce Tuchoměřice dne 8. 10. 2001; teprve v návaznosti na to ostatně reagovaly i orgány činné v trestním řízení tím, že zastavily trestní stíhání žalovaného 1). Dovolací námitka, zaměňující popis místa nehody poškozeným s jeho opodstatněnou znalostí, že chybějící značka představovala vadu v dopravním značení a tedy z toho plynoucí odpovědnost žalované obce, není proto způsobilá zpochybnit závěr odvolacího soudu, že poškozený nabyl znalost o nedostatečnosti dopravního značení až z usnesení o zastavení trestního řízení dne 11. 11. 2002, kde byl tento závěr výslovně uveden jako důvod, proč za nehodu nenese trestní odpovědnost žalovaný 1).
Jestliže není nikterak věcně odůvodněn nesouhlasný závěr dovolatelky k otázce příčinné souvislosti (vztah příčinné souvislosti mezi vadným značením a vzniklou škodou byl mimochodem doložen jak v trestním řízení proti řidiči vozidla, tak důkazy provedenými v nyní projednávané věci), je z hlediska námitek uplatněných v dovolání, jejichž vymezením je dovolací soud vázán, třeba považovat rozhodnutí odvolacího soudu za správné; dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věta první o.s.ř. dovolání žalované 2) jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná 2) ani vedlejší účastník na její straně nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobci náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu