ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1651.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1651/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Mgr. P. S., zastoupenému Mgr. Hanou Sklenářovou, advokátkou se sídlem Velké Meziříčí, Malá Stránka 318, proti žalované M. M. J., zastoupené Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, o 50.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 184/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2010, č. j. 17 Co 393/2009-197, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.220,- Kč k rukám Mgr. et Bc. Luboše Klimenta, advokáta se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 8. 9. 2004, č. j. 8 C 184/2002-125, uložil žalované zaplatit žalobci částku 50.200,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem garáže postavené v letech 1975 – 1977 na pozemku p. č. 1970/2 v k. ú. Velké Meziříčí, k níž vede jediná přístupová cesta přes pozemek p. č. 1952/5. Žalobce, stejně jako jeho právní předchůdci, využíval část pozemku p. č. 1952/5 k příjezdu a výjezdu z garáže s písemným souhlasem předchozích vlastníků tohoto pozemku, který v r. 1998 koupila žalovaná a začala různými způsoby (mj. navážkou stavebního materiálu) bránit žalobci v přístupu do jeho garáže, a to i poté, co jí bylo vykonatelným rozhodnutím orgánu státní správy uloženo obnovit předešlý pokojný stav. Žalobce si pronajal jinou garáž pro parkování svého automobilu a přívěsného vozíku a na žalované se domáhá náhrady škody ve výši zaplaceného nájemného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu, neboť si nepočínala tak, aby nedocházelo ke škodám (§415 obč. zák.), a v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. bránila žalobci ve výjezdu nebo vjezdu do garáže přes svůj pozemek, který byl jedinou přístupovou cestou ke garáži. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména k dlouhodobému využívání části pozemku jako přístupové cesty i k písemnému souhlasu dřívějších vlastníků soud dovodil, že žalobce právo příjezdu ke své garáži přes spornou část pozemku vydržel.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2010, č. j. 17 Co 393/2009-197, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 27. 11. 2006, č. j. 17 Co 364/2004-155, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, č. j. 25 Cdo 2230/2007-171, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, že prostý souhlas s užíváním cizího pozemku nemůže být právním důvodem vzniku oprávněné držby práva odpovídajícího věcnému břemeni, dovodil, že žalobce v řízení neprokázal, že vlastnické právo žalované je omezeno věcným břemenem v jeho prospěch a že spočívá v právu průchodu a průjezdu přes pozemek žalované. Písemný souhlas předchozích vlastníků dotčené nemovitosti lze považovat pouze za dobrovolné umožnění užívání vlastní věci ve prospěch druhého, aniž by tento nabýval nějakého nároku na užívání věci. Takový souhlas může být kdykoliv odvolán, k čemuž v daném případě došlo, neboť žalovaná svým jednáním dala jasně najevo nesouhlas s využíváním svého pozemku jako cesty ke garáži žalobce. Nedopustila se tak protiprávního jednání, které by bylo jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že žalovaná nikdy nesplnila povinnosti uložené jí rozhodnutími Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 20. 11. 2000, č. j. RKP 334/00-Vo, aby do dvou dnů obnovila předešlý pokojný stav na části svého pozemku a umožnila tak žalobci volný průchod a průjezd svým pozemkem a zdržela se tak veškerých kroků, jenž by tento pokojný stav narušovaly, a Městského úřadu ve Velkém Meziříčí o vydání předběžného opatření ze dne 10. 5. 2000, kterým bylo žalované uloženo, aby nepokračovala v rekonstrukci plotu a odklidila a dále neukládala stavební materiál na svém pozemku před garáží žalobce a ani jiné předměty, které by znemožňovaly řádné užívání garáže žalobce. Odvolací soud však uvedená vykonatelná rozhodnutí naprosto pominul. Protože žalovaná nesplnila povinnost uloženou jí vykonatelným rozhodnutím ani obecnou povinnost podle §415 obč. zák., odpovídá za škodu způsobenou žalobci. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná označila dovolání žalobce za zjevně bezdůvodné, neboť se týká stejné věci, ve které Nejvyšší soud již rozhodl rozsudkem pod sp. zn. 25 Cdo 2230/2007, a důvody, o něž dovolatel opírá přípustnost svého dovolání, jsou vesměs stejné s těmi, které Nejvyšší soud již jednou ve prospěch žalované vyřešil. Rozhodnutí správního orgánu o pokojném stavu nelze označit za rozhodnutí právní, neboť může chránit i protiprávní stav, a jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, porušení rozhodnutí správního orgánu o pokojném stavu není způsobilé založit odpovědnostní vztah ohledně náhrady škody. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud zcela pominul rozhodnutí vydaná ve správním řízení, zejména rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 20. 11. 2000, č. j. RKP 334/00 – Vo.
Podle ustanovení §5 obč. zák. došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.
Ze strany orgánu státní správy se nejedná o řešení občanskoprávních nároků, ale pouze o poskytnutí předběžné ochrany před zřejmým zásahem do posledního faktického stavu, jak se vytvořil. Úkolem správních orgánů tak není zkoumat, zda bylo skutečně narušeno cizí subjektivní právo; na rozdíl od soudu správní orgán zkoumá pouze, zda došlo k zásahu do pokojného stavu a nezabývá se otázkou, zda tento pokojný stav je také stavem právním. Rozhodnutí orgánu státní správy podle §5 obč. zák. poskytuje pouze předběžnou právní ochranu, není pro soud závazné a soud není vázán ani žádnými skutkovými zjištěními učiněnými orgány státní správy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 183/2001).
Pravomocné rozhodnutí orgánu státní správy je sice vykonatelné ve správním nebo soudním řízení, to však nebrání tomu, aby spor o ochranu práva byl vyřešen v soudním řízení, v němž je na tom, kdo tvrdí, že do jeho práva bylo zasaženo, aby existenci svého subjektivního práva prokázal.
V projednávaném případě žalovaná jakožto vlastník dotčeného pozemku provedla zásah do pokojného stavu a znemožnila tak žalobci používat její pozemek k vjezdu a výjezdu z garáže. Z toho důvodu si žalobce pronajal k užívání jinou garáž, avšak výdaje za tento pronájem, jejichž náhradu po žalované požaduje, nejsou přímým důsledkem jednání žalované. Pro rozhodnutí o uplatněném nároku je podstatná ta okolnost, žalobce neměl občanskoprávní oprávnění k výkonu práva k cizí věci, tedy v té době existující, popř. zřízené (§151o odst. 3 obč. zák.) právo k užívání jejího pozemku k průjezdu motorovým vozidlem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty první před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovoláním rovněž napadené výroky o nákladech řízení, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení náleží žalované náhrada nákladů dovolacího řízení, vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem, krácená o polovinu (§3 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po 1. 9. 2006). Sazba odměny za úkon představuje částku 15.834,- Kč, po krácení 7.920,- Kč a paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), celkově tedy 8.220,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu