ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2278.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2278/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny , IČO 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, proti žalovanému Lidl Česká republika, v.o.s. , IČO 26178541, se sídlem Praha 5, Nárožní 1359/11, zastoupenému Mgr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem Plzeň, Pražská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 124/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011, č.j. 15 Co 474/2010-47, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalující zdravotní pojišťovna se podle §55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, na žalovaném domáhala zaplacení částky 90.696,- Kč s příslušenstvím představující náklady vynaložené na zdravotní péči o svého pojištěnce H. K., v souvislosti s jejím úrazem, k němuž došlo dne 16. 5. 2007 v prodejně žalovaného v důsledku uklouznutí na mokré podlaze.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 4. 2010, č.j. 6 C 124/2009-30, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 90.696,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že poškozená H. K. uklouzla dne 16. 5. 2007 v prodejně žalovaného na mokré podlaze a utrpěla zlomeninu nohy, že v provozovně na předmětném úseku byla trvale (tj. bez ohledu na aktuální stav) a na nevhodném místě (příliš vysoko, mezi dekorativními cedulemi) umístěna cedule s výstražným nápisem „Nebezpečí uklouznutí“, že žalovaný vydal školicí příručku nazvanou „Úklid a čistota filiálek“ a že použitá keramická dlažba v provozovně je protiskluzová a vhodná pro použití v prodejních prostorách. Žalující zdravotní pojišťovna v souvislosti s tímto úrazem vyplatila smluvním zdravotnickým zařízením úhradu na zdravotní péči poskytnutou H. K. ve výši 90.696,- Kč. Navržený důkaz výslechem zaměstnanců žalovaného soud označil za nadbytečný též s přihlédnutím k tomu, že měl k dispozici jejich prohlášení ve formě notářského zápisu. Soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil prevenční povinnost podle §415 obč. zák., přičemž zdůraznil, že podlaha nebyla v době úrazu uklizena, byla mokrá a na tuto skutečnost žalovaný své zákazníky ani adekvátním způsobem neupozornil. Jelikož žalobkyně vynaložila finanční prostředky v důsledku zaviněného protiprávního jednání žalovaného, má v souladu s ustanovením §55 zákona č. 48/1997 Sb., o zdravotním pojištění, právo domáhat se na něm náhrady nákladů vynaložených na péči o poškozenou hrazenou ze zdravotního pojištění.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2011, č.j. 15 Co 474/2010-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Označil za správný závěr soudu prvního stupně, že poškozená uklouzla na mokré podlaze prodejny, příčinou tohoto stavu bylo zanedbání prevenční povinnosti žalovaného, který nezajistil řádný úklid prodejny. Žalovaný se v daném případě nemohl zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou pádem na kluzké podlaze výstražnou cedulí, přičemž si byl vědom zvýšeného nebezpečí úrazu. Též neprokázal (ani netvrdil), že v den, kdy k úrazu došlo, byl skutečně daný úsek pravidelně kontrolován a podle potřeby i mimořádně uklízen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dle jeho názoru má napadené rozhodnutí ve věci zásadní právní význam, jelikož spočívá na nesprávném právním posouzení a je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Má za to, že zdravotní pojišťovna je při uplatňování nároku dle §55 zákona č. 48/1997 Sb. povinna prokázat i zavinění žalovaného, resp. jeho pracovníků. Pro vyhovění žalobě nestačí podle dovolatele pouhý závěr, že v prodejně byla vlhká skvrna na podlaze a pojištěná na ní uklouzla, a že tak nastal protiprávní stav. Namítá, že soudy se nezabývaly zaviněním žalovaného, resp. jeho pracovnic, a jejich navrhovaný výslech odmítly. Je přesvědčen, že soudy měly z hlediska §415 obč. zák. zkoumat, zda pracovnice žalovaného mohly objektivně zabránit případné nepatrné vlhkosti na podlaze způsobené zákazníky za situace, kdy žalovaný tvrdil a prokázal pravidelný úklid. Žalovaný nesouhlasí s tím, že je možné bez dalšího a bez jejich výslechu předjímat nevěrohodnost svědků pro jejich pracovněprávní vztah k žalovanému. Namítá též, že nebyl vyzván k doplnění důkazů podle §118a odst. 3 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila se závěrem odvolacího soudu. Domnívá se, že v řízení bylo dostatečně prokázáno zavinění žalovaného, když podlaha v rozhodném okamžiku nebyla řádně uklizena. Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněným účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v nesprávné aplikaci ustanovení §55 zákona č. 48/1997 Sb a §415 obč. zák.
Podle §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci.
Nárok zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů vynaložených na léčení jejího pojištěnce podle §55 zákona č. 48/1997 Sb. je dán pouze v tom rozsahu, v jakém zaviněné protiprávní jednání třetí osoby je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na jeho ošetření a léčení; v rozsahu, v jakém příčinou vynaložených nákladů bylo spoluzavinění pojištěnce, není dána příčinná souvislost vzniku těchto nákladů se zaviněným protiprávním jednáním třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002).
Podle §415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Ve smyslu §415 obč. zák. je každý povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Je tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu jinému. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001).
Obsahu odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu neodpovídá tvrzení dovolatele, že vyhovění žalobě je založeno pouze na závěru, že v prodejně byla vlhká skvrna na podlaze a pojištěná na ní uklouzla a že se soudy nezabývaly zaviněním žalovaného, resp. jeho pracovnic. Pokud odvolací soud shledal odpovědnost žalovaného za škodu na základě skutkových zjištění (jež nepodléhají dovolacímu přezkumu), že k poškození zdraví zákazníka došlo jeho pádem na mokré podlaze, přičemž žalovaný o možném vzniku tohoto nebezpečí věděl, avšak nepřijal opatření způsobilá takovému zranění účinně předejít, je závěr o zaviněném porušení povinnosti žalovaného v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními i se shora uvedenou judikaturou. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný činil opatření k eliminaci vzniku tohoto nebezpečí formou informační tabule či manuálu pro úklid, jelikož ze zjištěného skutkového stavu, se podává, že učiněná preventivní opatření byla s ohledem na okolnosti vzniku škody nedostatečná (a v tom právě lze spatřovat zavinění žalovaného). Napadené rozhodnutí pak nespočívá na řešení otázky důkazního břemene, která tudíž nečiní toto rozhodnutí zásadně právně významným.
Názor, že nelze hodnotit věrohodnost svědků bez jejich výslechu je sice správný, v dané věci se však soudy obou stupňů zabývaly otázkou věrohodnosti výpovědí pracovnic žalovaného v souvislosti s hodnocením provedeného důkazu notářským zápisem, jímž byly jejich výpovědi zachyceny, a provést důkaz výpovědí těchto svědkyň před soudem odmítly pro nadbytečnost (tj. proto, že skutkový stav zjištěný na základě dosud provedených důkazů považovaly za dostatečný pro rozhodnutí ve věci), což je v souladu s ustanoveními §120 odst. 1 a §132 o. s. ř.).
Námitky dovolatele, že v řízení nebyly vyslechnuty jeho zaměstnankyně ohledně prováděného úklidu na předmětném úseku prodejny a že nebyl vyzván k doplnění důkazních návrhů dle §118a odst. 3 o. s. ř., rovněž přípustnost dovolání nezakládají, neboť jsou jimi vytýkány vady řízení [dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], ty však dle výslovného znění §237 odst. 3 o. s. ř. rovněž nejsou způsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. V obecné rovině lze podotknout, že rozsah dokazování určuje soud (§120 odst. 1 o. s. ř.) a ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. dopadá na případy, kdy účastník tvrdí relevantní okolnosti, avšak soud má za to, že provedenými důkazy nebyly prokázány, v daném případě však soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaný ani netvrdil okolnosti, které by byly způsobilé jeho odpovědnost za škodu vyloučit.
Jelikož se v daném případě nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání žalovaného pro nepřípustnost podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu svých nákladů a žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu