ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2527.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 2527/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. E. B. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti žalovanému Mgr. P. M., zastoupenému Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 38, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 221/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 18 Co 470/2009-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč k rukám Mgr. Jana Zapotila, advokáta se sídlem Praha 1, Václavské nám. 38, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalovaném advokátovi domáhal zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou mu žalovaný způsobil tím, že při poskytování právní pomoci nezvolil včasné a účinné právní prostředky uplatnění nároků žalobce, které se v důsledku konkursu prohlášeného na majetek dlužníka staly v podstatné části nedobytnými. Žalobce tvrdil, že uzavřel se společností Platinum International, s. r. o., (dále též jen „společnost“) smlouvu, na jejímž základě poskytl společnosti zálohu 26.500 Kč a krycí směnku na částku 60.000 Kč. Ačkoli pravomocným rozsudkem vydaným v jiném řízení mezi žalobcem a společností bylo společnosti uloženo vrátit žalobci 26.500 Kč a smlouva byla posouzena jako absolutně neplatná, společnost úspěšně uplatnila proti žalobci právo na zaplacení směnky ve směnečném řízení a exekučně vymohla na žalobci včetně nákladů nalézacího a exekučního řízení částku 140.805 Kč. Kromě této částky se tvrzená škoda skládá ze soudního poplatku za odvolání 2.400 Kč zaplaceného žalobcem ve směnečném řízení, nákladů žalobce na zastoupení advokátem v uvedeném řízení ve výši 18.518 Kč, nákladů zastoupení protistrany v žalobcem vedeném řízení o obnovu směnečného řízení v částce 8.600,25 Kč a odměny 37.566 Kč vyplacené žalovanému za zastupování žalobce při úkonech (trestní oznámení a obnova řízení), jež nevedly k vymožení žalobcova dluhu za společností. Žalobce uvedené nároky uplatnil posléze žalobou a rozsudkem pro zmeškání ze dne 7. 3. 2008 mu byla přiznána částka 205.302 Kč, kterou již nemohl vymoci, neboť 13. 3. 2008 byl na společnost prohlášen konkurs, v němž žalobce svou pohledávku přihlásil. Jelikož vzhledem k majetku úpadce a rozsahu dluhů lze předpokládat, že v konkursu bude uspokojen pouhý zlomek pohledávky, žalobce uplatňuje částku zaokrouhlenou na 200.000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. června 2009, č.j. 60 C 221/2008-37, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě plné moci ze dne 14. 3. 2005 udělené mu žalobcem podal dne 6. 4. 2005 trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu představiteli nebo zaměstnanci společnosti Platinum International, s. r. o., jež bylo odloženo, a dne 17. 5. 2005 podal žalobu na obnovu směnečného řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Sm 17/2009, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2006, č.j. 23 Cm 78/2005-26, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2007, č.j. 5 Cmo 442/2206-43, zamítnuta. Žalobce sám pak dne 2. 10. 2007 podal proti společnosti žalobu na zaplacení 205.302 Kč s příslušenstvím, o níž Obvodní soudu pro Prahu 4 dne 7. 3. 2008 rozhodl rozsudkem pro zmeškání sp. zn. 7 C 31/2008. Dne 13. 3. 2008 byl na majetek společnosti (dále též jen „úpadce“) prohlášen konkurs, jenž dosud neskončil. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobce není promlčen, neboť žaloba ze dne 1. 9. 2008 byla podána v průběhu tříleté objektivní promlčecí doby a o počátku běhu subjektivní promlčecí doby jsou pochybnosti. Avšak ani žalobcem dosažený vykonatelný rozsudek neprokazuje, že žalovaný měl jménem žalobce podat žalobu na plnění proti úpadci, popřípadě mu podání takové žaloby poradit, neboť žalobce netvrdil, že by žalovaného výslovně zmocnil k podání takové žaloby, bylo prokázáno, že žalovaný sdělil žalobci, že v takovém řízení neměl šanci uspět, a k vydání rozsudku pro zmeškání dochází i za situace, kdy by soud po provedeném dokazování žalobu zamítl. Žalobce neprokázal, že by žalovaný porušil smluvní povinnost ani povinnost vyplývající ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Žalobce rovněž neprokázal, že by jednotlivé částky jeho žalobního nároku byly škodou v právním slova smyslu. Před skončením konkursního řízení je jeho nárok na úhradu částky ve výši pohledávky za úpadcem předčasný, o riziku nákladů exekučního řízení byl žalobce náležitě poučen ve směnečném příkazu, náklady směnečného řízení včetně odměny za zastupování předchozím právním zástupcem s právní pomocí poskytnutou žalovaným nijak nesouvisely, neúspěch ve věci trestního oznámení i žaloby na obnovu řízení zapříčinil úhradu nákladů řízení úspěšné protistraně, úkony žalovaného byly v souladu s tehdejší právní úpravou i udělenou plnou mocí, proto mu za ně (bez ohledu na výsledek) náleží sjednaná odměna. Další důkazní návrhy (za účelem zjištění, zda úpadce měl v době, kdy žalovaný žalobce zastupoval, dostatek prostředků k úhradě dlužné pohledávky) pak byly pro nadbytečnost odmítnuty.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 18 Co 470/2009-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce v daném případě neprokázal vznik škody ani příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného jako advokáta a vznikem tvrzené újmy. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, u něhož nelze vyloučit, že by po provedeném dokazování žalobce neměl úspěch. Vydání rozsudku pro zmeškání za situace, že na společnost Platinum International, s. r. o., byl předtím prohlášen konkurs, nemělo právní účinky a žalobce nedisponuje vykonatelným exekučním titulem, v důsledku čehož mu v souvislosti s tímto řízením mohla vzniknout pouze domnělá a nikoli skutečná škoda.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je současně postiženo vadou [§241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.]. Dovolatel namítl, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily jeho skutková tvrzení, proto neprovedly jím navrhované důkazy, a tím pádem ani jejich právní posouzení není správné. Žalovaný porušil svou právní povinnost tím, že nárok žalobce neuplatnil „lege artis“, tedy způsobem „vedoucím k možnému dosažení výsledku“, aniž by ostatně klientovi vyčerpávajícím způsobem nastínil možnosti dané právním řádem k jeho ochraně a rizika s tím spojená. Vyloučení jedné z možností postupu (zejména ukázala-li se nakonec jako jediná úspěšnou) je v rozporu s §16 zák. č. 85/1996 Sb. Soudy obou stupňů se nezabývaly předběžnou otázkou, jakou by měl žalobce naději na úspěch, jestliže by žalovaný již v roce 2005 podal žalobu na náhradu škody vůči společnosti Platinum International, s. r. o., tedy v době, kdy její majetek byl ještě exekučně postižitelný. Dovolateli vznikla škoda tím, že nebylo dosaženo práva na úhradu pohledávky vůči žalované společnosti a nadto byl nucen vynaložit náklady za právní zastoupení, jež nevedlo k uspokojení jeho pohledávky. Nesprávný je též závěr odvolacího soudu, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 3. 2008 byl vydán v době přerušení řízení prohlášením konkursu, jelikož konkurs byl na majetek úpadce prohlášen až 13. 8. 2008. Chybným je dle přesvědčení dovolatele rovněž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť zvolil-li si žalovaný právního zástupce pro dané řízení, bylo jeho jednání jednak zcela neopodstatněné a vedené toliko snahou se na úkor žalobce dále obohatit, a zároveň se jím dopustil porušení zákonem uložené mlčenlivosti dle §21 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný rekapituloval své odmítavé stanovisko k jednotlivým dílčím položkám, z nichž sestává uplatněný nárok, ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem, označil dovolání za nepřípustné, neboť neobsahuje žádnou otázku zásadního právního významu, a navrhl jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (stručně vyjádřeno) na závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, jež měla být žalobci způsobena vadným poskytnutím právní služby.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie (§24 odst. 1 věta první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Není-li dán byť pouze jediný z předpokladů odpovědnosti, nemůže být žaloba úspěšná.
Závěr o příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody lze učinit jen tehdy, pokud nebýt pochybení advokáta, mohl klient právo úspěšně uplatnit, tedy jen v případě, že toto právo skutečně existovalo. Proto soud při posuzování odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie jako předběžnou otázku zkoumá, zda by při řádném postupu advokáta (žalovaného) klient (žalobce) se svým nárokem u soudu uspěl a nemusel by uspokojit proti němu uplatněnou pohledávku, nebo naopak od protistrany by obdržel plnění, jež na ní požadoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nevyššího soudu pod č. C 3227).
Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody na straně žalobce jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Skutkové námitky však přípustnost dovolání, podmíněnou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, založit nemohou.
Proti závěru, že opodstatněny nejsou ani další dílčí nároky na náhradu nákladů, které vynaložil žalobce ve směnečném řízení a v řízení o žalobě na obnovu řízení, a nárok na vrácení odměny zaplacené žalobcem žalovanému za poskytnuté právní služby, žádné právně relevantní námitky dovolatelem vznášeny nejsou. Obstojí-li zamítnutí žaloby z těchto důvodů, nemůže mít zásadní právní význam (a zakládat tudíž přípustnost dovolání) dovolatelem uplatněná námitka, že se soudy nezabývaly předběžnou otázkou, zda jeho žaloba na plnění, pokud by byla podána dříve, mohla vést k uspokojení jeho nároku. Rovněž tak je nadbytečné zabývat se přiléhavostí dalších argumentů, jimiž nad rámec úvahy o nedostatku příčinné souvislosti, odvolací soud odůvodnil správnost zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. závěr o účincích rozsudku pro zmeškání v souvislosti s přerušením řízení v důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadce.
Z hlediska přípustnosti dovolání nemůže být relevantní námitka, že odvolací řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, jelikož nebylo přihlédnuto k jeho tvrzením a nebyly provedeny žalobcem navržené důkazy. Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají a k okolnostem zakládajícím tento dovolací důvod dle výslovného znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. přihlížet nelze.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska dovolatelem uplatněných námitek, jejichž vymezením je dovolací soud vázán, zásadně právně významným; ani proti výrokům o nákladech řízení zákon dovolání nepřipouští (§238, §238a a 239 o. s. ř. - srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12.360,-Kč včetně 20 % DPH (§3 odst. 1 bod 4 ve spojení s §10 odst. 3 a §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §137 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud neshledává důvodnou námitku žalobce, že je právně nepřípustné zastoupení advokáta, jenž je účastníkem řízení, jiným advokátem, popřípadě, že za takové zastupování nepřísluší úspěšnému advokátu náhrada nákladů zastoupení. Výjimka z povinnosti mlčenlivosti uvedená v §21 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, se dle výslovného znění zákona vztahuje na spory mezi advokátem a klientem nebo jeho právním nástupcem, a zahrnuje tedy i spory o náhradu škody mezi klientem jako žalobcem a advokátem jako žalovaným. Advokát jako kterýkoli jiný účastník řízení má právo nechat se zastoupit v soudním řízení jiným advokátem. Okolnost, že advokát má právnické vzdělání, není přitom rozhodná, neboť účelem zastoupení není pouze poskytnutí právní pomoci v užším slova smyslu, nýbrž také poskytnutí specializované právní pomoci či odborné konzultace, oproštěné od subjektivního pohledu na vlastní záležitosti, popřípadě zastoupení při činnostech, jichž se z různých důvodů zastoupený nemůže nebo nechce účastnit osobně. Využije-li advokát tohoto práva, má též právo na náhradu nákladů tohoto zastoupení. Toto právo lze odepřít pouze výjimečně, z důvodů zvláštního zřetele hodných (§150 o. s. ř.), které v dané věci nebyly shledány. Není ani žádného důvodu, aby neúspěšný účastník byl zvýhodňován jen proto, že vede spor proti advokátovi. Nepřiznat účastníku řízení před soudem právo na náhradu nákladů zastoupení z důvodu, že účastník sám je advokátem, by bylo v rozporu s principem rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny (srov. shodně nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 187/06).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. srpna 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu