ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2562.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2562/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně JUDr. J. M. , proti žalované České advokátní komoře , IČO 66000777, se sídlem Praha 1, Národní třída 16, zastoupené JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 34, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 352/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, č.j. 20 Co 482/2009-119, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, č.j. 20 Co 482/2009-119, se odmítá .
II. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2009, č.j. 22 C 352/2006-60, se zastavuje.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 4. 2009, č.j. 22 C 352/2006-60, zrušil k návrhu žalované rozsudek pro zmeškání vydaný týmž soudem dne 24. 11. 2008, č.j. 22 C 352/2006-46, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 930.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 24. 11. 2009, č.j. 20 Co 482/2009-72, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítl.
Proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podala žalovaná ústavní stížnost, které Ústavní soud nálezem ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 377/10, vyhověl, a usnesení Městského soudu v Praze zrušil. Ve svém rozhodnutí odvolacímu soudu vytkl, že odlišně právně vyhodnotil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, rozhodl bez nařízení jednání, a zkrátil tak žalovanou v jejích procesních právech tím, že jí neumožnil navrhnout potřebné důkazy, čímž zasáhl do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Městský soud v Praze o věci opětovně rozhodl usnesením ze dne 9. 12. 2010, č.j. 20 Co 482/2009-119, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen “o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu a vrátil věc k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila s tím, že považuje předmětné dovolání za nepřípustné, a navrhla, aby jej dovolací soud odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §237 až 239 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2009). Z ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, neboť usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vyhovění návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, není mezi usneseními vyjmenovanými v těchto ustanoveních. Oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., jelikož odvolacím soudem potvrzené usnesení soudu prvního stupně není usnesením ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 755/2006, uveřejněné pod č. 67/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Občanský soudní řád nepředpokládá, že by dovoláním bylo možno napadnout též rozhodnutí soudu prvního stupně, proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno. Jestliže žalobkyně v označené věci výslovně napadla dovoláním též usnesení soudu prvního stupně, pominula tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbývá, než řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit. O zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhoduje Nejvyšší soud, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto nadán pravomocí k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím odvolacích soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení dosud ukončeno nebylo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu