ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2704.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 2704/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. J. Š. , zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1685/19, proti žalovanému P. L., zastoupenému JUDr. Luďkem Jiroušem, advokátem se sídlem Trutnov, Komenského 63, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 133/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2010, č.j. 26 Co 470/2009-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalovaném náhrady výnosu z užívání nemovitostí, jenž mu měl ujít proto, že žalovaný převedl na žalobce kupní smlouvou ideální polovinu nemovitostí, jejichž spoluvlastník se poté úspěšně dovolal relativní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu porušení zákonného předkupního práva.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 31. 7. 2009, č.j. 9 C 133/2006-261, zamítl žalobu na zaplacení 860.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek byl ohledně uvedené částky zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2008, č.j. 26 Co 118/2008-202, se závazným právním názorem, že nejde o bezdůvodné obohacení, nýbrž o náhradu škody, kterou měl žalovaný způsobit žalobci porušením svých povinností vedoucím k neplatnosti smlouvy. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako prodávající uzavřel se žalobcem jako kupujícím dne 28. 12. 2000 kupní smlouvu ohledně spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Rozsudkem, jenž nabyl právní moci 29. 4. 2005, bylo určeno, že vlastníkem převedeného podílu je žalovaný, neboť opomenutý spoluvlastník se úspěšně dovolal relativní neplatnosti kupní smlouvy s poukazem na porušení předkupního práva. Soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil svoji zákonnou povinnost nabídnout spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech spoluvlastnici. Soud však (s poukazem na závěry vyslovené odvolacím soudem v předchozím zrušovacím usnesení) neshledal předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu ve formě ušlého zisku odpovídajícího výnosu z užívání nemovitostí, neboť žalobce neměl možnost se reálně domoci výnosu předtím, než ztratil aktivní legitimaci v řízeních, v nichž se domáhal podílu na výnosech vůči dalším spoluvlastníkům, kteří nemovitosti výlučně užívali. Soud též shledal důvodnou námitku promlčení nároku za období od 28. 12. 2000 do 22. 1. 2003.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 1. 2010, č.j. 26 Co 470/2009-277, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v otázce porušení povinnosti žalovaného, nesouhlasil však s jeho závěrem o vázanosti právním názorem odvolacího soudu na splnění předpokladů odpovědnosti za škodu, a upozornil, že ve zrušovacím usnesení žádný takový názor nevyslovil. Odvolací soud dovodil, že mezi porušením nabídkové povinnosti žalovaného a žalobci ušlým výnosem z nemovitostí není dána příčinná souvislost, neboť i kdyby žalovaný nabídkovou povinnost splnil a spoluvlastnice svého předkupního práva využila, žalobce by se spoluvlastníkem nestal a žádný výnos z nemovitostí by mu neušel. Jelikož úvahy o tom, jak by se spoluvlastnice zachovala, jsou pouze hypotetické, uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a tvrzenou škodou. Odvolací soud dodal, že teoreticky by odpovědnost žalovaného za újmu vzniklou žalobci v příčinné souvislosti s porušením jeho právní povinnosti přicházela v úvahu, předpoklad vzniku majetkové újmy žalobce by však musel být podepřen zcela jinými skutkovými tvrzeními, např. o tom, že žalobce do koupi nemovitostí investoval prostředky, které by mu přinesly určitý výnos, apod. Žádnými takovými skutkovými tvrzeními však majetková újma vzniklá žalobci nebyla vymezena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Napadá závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vzniklou škodou ve formě ušlého zisku za užívání předmětných nemovitostí dalším spoluvlastníkem, neboť odvolací soud se zcela nepochopitelně zabýval hypotetickými úvahami, které nemohou nikterak napomoci při posouzení odpovědnosti za škodu. Postupem soudu tak podle dovolatele došlo k odmítnutí spravedlnosti, když soud neposoudil příčinnou souvislost na základě skutkových zjištění z předchozího řízení s odkazem na hypotetický stav v případě neporušení právní povinnosti. Dovolatel poukazuje na to, že uzavření kupní smlouvy a následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí mu dávali „oprávněný nárok předpokládat, že nabytým spoluvlastnickým podílem na nemovitostech dojde k rozšíření jeho majetku, a to právě z výnosů z předmětných nemovitostí“. Má za to, že pokud by žalovaný svou nabídkovou povinnost splnil, ale spoluvlastnice by svého předkupního práva nevyužila, byl by ve sporu o vymáhání užitků na spoluvlastnících úspěšný. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněným účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozsudek soudu prvního stupně sice nebyl jeho prvním rozhodnutím v dané věci, avšak podruhé rozhodl soud prvního stupně o částce 860.000,- Kč s příslušenstvím shodně jako poprvé. Podle uvedeného ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem (popř. škodní událostí) je otázkou skutkovou. V řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V tomto směru se odvolací soud správně zaměřil na zjišťování příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem škody – ušlého zisku, jehož by žalobce dosáhl, kdyby žalovaný nabídkovou povinnost neporušil.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně příčinné souvislosti nebyl zjištěn správně ani úplně. Jestliže pak dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti a zpochybňuje závěr, že příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a uplatněnou škodou nebyla v řízení prokázána, napadá i v tomto ohledu rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, a předkládá tak vlastní verzi skutkového stavu a jeho vlastní právní posouzení. Nejde tedy o posouzení otázky právní, nýbrž o otázku skutkového zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Odvolací soud správně vycházel z právního názoru, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno o příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody má poškozený. Předpokladem úspěšnosti nároku na náhradu majetkové újmy, v daném případě ušlého zisku, je tvrzení a prokázání těch skutkových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, že nebýt protiprávního jednání žalovaného, by v období, za něž dovolatel požaduje náhradu, dosáhl z předmětných nemovitostí určitý výnos, o nějž přišel. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost, nýbrž musí být najisto postaveno, že nebýt protiprávního jednání žalovaného by poškozený získal určitý majetkový prospěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008).
Jestliže se oprávněná osoba dovolala relativní neplatnosti právního úkonu důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku; to platí i tam, kde na základě tohoto právního úkonu (smlouvy) vzniklo vkladem do katastru nemovitostí věcné právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007 , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 5896). Žalobce se tedy spoluvlastníkem nemovitostí nikdy nestal a nelze ani spolehlivě dovodit, že nebýt porušení povinnosti žalovaného, že by se jím stal. Žalobcem opakovaně zdůrazňované oprávněné přesvědčení, že spoluvlastnický podíl nabyl, nenahrazuje chybějící předpoklad odpovědnosti za škodu v podobě příčinné souvislosti a není tedy dostatečným právním podkladem pro založení jím uplatněného nároku na náhradu škody proti žalovanému.
Pokud soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci (jenž dovolacímu přezkumu nepodléhá) a na jeho základě dospěly k právnímu posouzení, jehož správnost se dovolacími námitkami úspěšně zpochybnit nepodařilo, nelze v jejich postupu spatřovat odmítnutí spravedlnosti.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu