ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2939.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 2939/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně R. V., zastoupené Mgr. Ing. Václavem Staňkovským, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 8, proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc , se sídlem úřadu Olomouc, Horní náměstí 583/1, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 165/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 1. 2010, č.j. 12 Co 343/2009-104, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 4. 2010, č.j. 12 Co 343/2009-118, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 1. 2010, č.j. 12 Co 343/2009-104, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 4. 2010, č.j. 12 Co 343/2009-118, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 3. 2009, č.j. 11 C 165/2008-84, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 306.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobkyně koupila od žalovaného nemovitosti za sjednanou kupní cenu 1.020.000,- Kč, kterou uhradila pouze do výše 561.000,- Kč, a bylo jí proto uloženo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 18 C 179/98, zaplatit žalovanému 357.000,- Kč s příslušenstvím. Poté žalobkyně prodala předmětné nemovitosti společnosti Moravostav, s.r.o., za kupní cenu 1.090.000,- Kč; kupující společnost nezaplatila žalobkyni celou kupní cenu, proto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 10 C 287/98, bylo společnosti Moravostav, s.r.o., uloženo zaplatit žalobkyni nedoplatek kupní ceny ve výši 408.000,- Kč s příslušenstvím. Žalovaný jako oprávněný podal proti žalobkyni jako povinné návrh na výkon rozhodnutí (rozsudku Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 18 C 179/98) přikázáním pohledávky za poddlužníkem Moravostav, s.r.o., ve výši 306.000,- Kč s příslušenstvím, výkon rozhodnutí byl nařízen usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2000, č.j. 45 E 195/2000-10. Žalobkyně dosud žalovanému žádnou částku neuhradila, když sice z jejího účtu a z jejích příjmů od zaměstnavatele byly určité částky strženy, avšak byly deponovány a žalovanému dosud uhrazeny nebyly. Žalovaný podal návrh na přikázání pohledávky žalobkyně vůči společnosti Moravostav, s.r.o., a prokazatelně se o tuto svou přikázanou pohledávku nestaral a dopustil, že poddlužník prodal svůj majetek, aniž by došlo k uspokojení pohledávky žalovaného a ve zbytku také žalobkyně. Žalovaný zavinil, že žalobkyně poté, co byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu na majetek poddlužníka pro nedostatek majetku, nemohla svou pohledávku do výše přikázané pohledávky v částce 306.000,- Kč s příslušenstvím proti svému dlužníkovi vymáhat. Žalobkyně měla exekuční titul, tj. rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 10 C 287/98, a měla možnost v zákonné lhůtě deseti let tuto pohledávku realizovat, pokud by nedošlo k jejímu přikázání. Žalovaný svým jednáním, tedy tím, že sám nepodal poddlužnickou žalobu, porušil podle soudu právní povinnost vyplývající z ustanovení §315 o. s. ř., čímž způsobil žalobkyni škodu ve výši 306.000,- Kč, představující částku, kterou žalobkyně již nemůže vymoci po svém dlužníkovi. Soud též konstatoval, že nárok žalobkyně na zaplacení částky 306.000,- Kč není promlčen, když až z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 20 k 59/2007, o zamítnutí návrhu na konkurs na majetek poddlužníka zjistila, že již nemá možnost svoji pohledávku po svém dlužníkovi vymoci.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 1. 2010, č.j. 12 Co 343/2009-104, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 4. 2010, č.j. 12 Co 343/2009-118, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 306.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i řízení před soudem prvního stupně. Zdůraznil procesní charakter poddlužnické žaloby (§315 odst. 2 o. s. ř.), z čehož dovodil, že pokud žalovaný poddlužnickou žalobu řádně a včas nepodal, odpovídá tím za škodu, která žalobkyni vznikla. V takovém případě se promlčení řídí ustanovením §101 odst. 1 obč. zák., tj. obecnou tříletou lhůtou. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně je promlčen, neboť k promlčení došlo dne 20. 6. 2008, přičemž žaloba byla podána až dne 16. 9. 2008. Odvolací soud odvíjel počátek promlčecí doby od 20. 6. 2005, kdy došlo k promlčení nároku žalovaného uplatnit u soudu pohledávku vůči dlužníkovi žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uplatňovaný nárok je promlčen. Namítá, že přikázaná pohledávka byla tzv. judikátní pohledávkou, neboť v době jejího přikázání žalovanému již žalobkyně disponovala exekučním titulem vůči dlužníkovi (poddlužníkovi), a to rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2000, č.j. 10 C 287/98-65, který nabyl právní moci až dnem 12. 10. 2000, kdy již sama předmětnou pohledávku vymáhat nemohla z důvodu jejího přikázání žalovanému, který o této skutečnosti věděl. Dovolatelka má za to, že žalovaný měl možnost na základě ustanovení §256 odst. 1 o. s. ř. využít tohoto pravomocného exekučního titulu a přistoupit rovnou k exekučnímu vymáhání přikázané pohledávky. Podle dovolatelky mohl žalovaný vymáhat přikázanou pohledávku od 20. 6. 2002 do 20. 6. 2012, kdy by skončila desetiletá promlčecí doba. Během této promlčecí doby se ovšem jeho pohledávka stala nevymahatelnou, když poddlužník nejprve vstoupil do likvidace a následně byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku. Okamžik vzniku škody je tedy spojen se zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu poddlužníka, tj. nastal dnem 26. 8. 2008, neboť teprve k tomuto datu se přikázaná pohledávka stala fakticky nevymahatelnou. Podala-li žalobkyně žalobu na náhradu škody 16. 9. 2008, tedy bezprostředně po vzniku škody, nemůže být její nárok promlčen. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; současně požadovala, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu v části, jíž bylo uloženo žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil a nesouhlasil s námitkami dovolatelky, kterými se snaží obejít institut promlčení, zejména počátek běhu promlčecí doby, jakož i jeho délku, která je podle žalovaného tříletá. Uvedl, že pokud by soud přijal názor dovolatelky, že promlčecí doba je desetiletá, pak by dosud nedošlo k porušení žádné povinnosti, která by byla v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, věc projednal podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky se provede tak, že dlužník povinného po právní moci usnesení o nařízení výkonu vyplatí oprávněnému pohledávku v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu postižena (§314a odst. 1 o. s. ř.). Dlužník povinného vyplatí pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému v den, který následuje po doručení vyrozumění podle §314; není-li pohledávka povinného v tento den dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou (odst. 2). Výplatou oprávněnému se zprostí dlužník povinného v rozsahu poskytnutého plnění své povinnosti vůči povinnému (odst. 3).
Podle §315 odst. 1 věty první o. s. ř. nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle §314 odst. 2, popřípadě podle §314b odst. 1 a 3, může se oprávněný domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Podle odst. 2 neuplatní-li oprávněný včas u soudu, popřípadě u jiného orgánu pohledávku povinného vůči dlužníkovi povinného nebo neoznámí-li povinnému, že ji uplatňuje, odpovídá povinnému za škodu, která by mu tím popřípadě vznikla.
Oprávněný je ve vztahu k přikázané pohledávce procesně „zmocněn“ k tomu, aby plnění, které na poddlužníku získá, použil k uspokojení své vlastní pohledávky. Jde-li o tzv. judikátní pohledávku, tj. přiznanou pravomocným rozhodnutím, může oprávněný vlastním jménem proti dlužníku povinného podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění, pokud jsou splněny předpoklady pro nařízení výkonu ve prospěch povinného. Z titulu tzv. úkojného práva oprávněného je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku. Okolnost, že oprávněný je jen jakýmsi nuceným zmocněncem povinného jako věřitele přikázané pohledávky, s sebou nese také to, že oprávněný odpovídá za škodu způsobenou nedostatečnou péčí o včasné vymáhání pohledávky povinného u soudu nebo jiného orgánu; odpovědnost za škodu – založená procesním právem – je objektivní, tj. zavinění oprávněného se nevyžaduje (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2407).
Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobnou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (§106 odst. 1 a 2 obč. zák. ).
Občanský zákoník vychází z kombinace dvou promlčecích dob, a to tzv. subjektivní, která běží od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě, a tzv. objektivní, jež začíná běžet nezávisle na vědomosti poškozeného, a to v podstatě od doby vzniku škody. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i v případě, že ještě běží druhá promlčecí doba. Uplynutím subjektivní promlčecí doby dojde k promlčení, i kdyby objektivní doba ještě běžela.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Aplikace §101 obč. zák. nepřichází v daném případě v úvahu, neboť §106 obč. zák. je speciálním ustanovením ve vztahu k §101 obč. zák., a má proto přednost. Vzhledem k tomu, že uplatněný nárok je po právní stránce nárokem na náhradu škody (srov. §315 odst. 2 o. s. ř.) v daném případě je třeba aplikovat ustanovení §106 obč. zák., a nikoli obecné ustanovení §101 obč. zák., ze kterého vycházel odvolací soud.
Povinnost zaplatit žalobkyni nedoplatek kupní ceny ve výši 408.000,- Kč byla společnosti Moravostav, s.r.o., uložena rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2000, č.j. 10 C 287/98-65, který nabyl právní moci dne 12. 10. 2000. Ještě před tím, než tento exekuční titul pro žalobkyni jako oprávněnou nabyl právní moci, Okresní soud v Olomouci k návrhu žalovaného jako oprávněného usnesením ze dne 11. 7. 2000, č.j. 45 E 195/2000-10, nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky 306.000,- Kč s příslušenstvím, za dlužníkem žalobkyně, a to podle rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2000, č.j. 10 C 287/98-65. Žalovaný tak získal právo namísto žalobkyně vymáhat její pohledávku vůči jejímu dlužníkovi a žalobkyně byla tímto jeho postupem vyloučena z možnosti vymoci svou pohledávku přisouzenou pravomocným a vykonatelným rozsudkem.
Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst. 1 věta první obč. zák.).
Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§112 obč. zák.).
Podstatným pro posouzení otázky, zda byl nárok uplatněn před uplynutím promlčecí doby ve smyslu ustanovení §106 obč. zák., je okamžik jeho uplatnění u soudu či u jiného orgánu a nikoli u dlužníka, jak ostatně vyplývá z ustanovení §112 obč. zák. Stavení promlčecí doby přitom nastává pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno, tedy v rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno, a k osobě, vůči níž se toto řízení vede (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 11, pod poř. č. 110, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008).
Pokud žalobkyni bylo shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2000 přiznáno právo na zaplacení částky 408.000,- Kč společností Moravostav, s.r.o., pak desetiletá promlčecí doba počala běžet od 12. 10. 2000, kdy nabyl rozsudek právní moci, bez ohledu na to, že z tohoto pravomocného a vykonatelného titulu byl následně ve vykonávacím řízení oprávněn žalovaný. Občanský zákoník v ustanovení §112 upravuje stavení promlčecí doby i z důvodu podání návrhu na výkon rozhodnutí, kterým bylo oprávněnému přiznáno právo. Také zde se uplatní zákonná podmínka, že ve vykonávacím (exekučním) řízení je třeba řádně pokračovat. Přestože ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaný v exekučním řízení pohledávku nevymohl a řízení vedl zcela formálně, nic to nemění na závěru, že promlčecí doba měla skončit nejdříve dne 12. 10. 2010. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2008, jímž byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu na majetek poddlužníka, zanikla možnost provést výkon rozhodnutí na majetek poddlužníka, přestože usnesení okresního soudu, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky za poddlužníkem, nabylo právní moci již dne 27. 3. 2002. Pokud žalovaný svým laxním přístupem způsobil, že pohledávka nebyla včas na poddlužníkovi vymožena, přestože poddlužník několik let po přikázání pohledávky prodal předmětnou nemovitost za kupní cenu 5.700.000,- Kč, odpovídá žalobkyni za škodu, která jí tím vznikla (srov. §315 odst. 2 o. s. ř.). Teprve vydáním usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2008 byla zmařena možnost žalobkyně její pohledávku vymoci, tím jí vznikla škoda a teprve poté se mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Pokud žalobkyně podala předmětnou žalobu dne 16. 9. 2008, podala ji před uplynutím jak tříleté objektivní, tak dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V konečném rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu