ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3781.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3781/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce G. B. , zastoupeného JUDr. Jiřím Kroftou, advokátem se sídlem Praha 1, U Železné lávky 568/10, proti žalovanému J. B. , zastoupenému JUDr. Evou Květenskou, advokátkou se sídlem Praha 8, Křížíkova 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 426/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2011, č.j. 5 Co 124/2011-774, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 1. 8. 2006 byl usnesením odvolacího soudu ze dne 2. 9. 2008 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 9. 10. 2010, č.j. 24 C 426/2003-676, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu škody na zdraví, a to na bolestném 1.246.560,- Kč, za ztížení společenského uplatnění 9.076.800,- Kč, na nákladech léčení 2.772,90 EUR a 555.816,20 Kč a na náhradě nákladů úprav osobního automobilu a rodinného domku 13.527,13 EUR, žalobu ohledně 6.388,35 EUR zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 20. 7. 2002 došlo při skupinovém sportovním seskoku padákem na letišti v Prostějově v okamžiku přistávání mimo letištní plochu ke střetu žalobce a žalovaného a žalobce byl vážně poškozen na zdraví s trvalými následky. Žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 3 T 183/2003, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví spáchaným z nevědomé nedbalosti, jímž žalobci způsobil zlomeninu prvního a druhého bederního obratle se stlačením míchy a další zranění hodnocená jako těžká újma na zdraví. Soud dovodil, že žalovaný při seskoku porušil právní povinnost, neboť si nepočínal tak, aby nedošlo ke škodě na zdraví, přičemž bylo prokázáno, že k poškození zdraví žalobce došlo v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného. Soud prvního stupně, vázán shora uvedeným trestním rozsudkem podle §135 odst. 1, 2 o. s. ř., uzavřel, že žalovaný odpovídá za škodu způsobenou žalobci ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. Ze znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice Praha bylo zjištěno, že úhrn bodového ohodnocení po zvýšení podle §6 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. činí 5.194 bodů na bolestném a 12.615 bodů na ztížení společenského uplatnění. Soud dále zvýšil náhradu za ztížení společenského uplatnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2002 Sb. na šestinásobek, neboť žalobce byl mimořádně aktivním člověkem, který provozoval řadu zájmových činností, kterým se již nikdy s ohledem na svůj zdravotní stav nebude moci věnovat. Vzniklou škodou na zdraví je vyřazen z běžného života, je závažným způsobem narušeno jeho partnerské soužití a výkon jeho dosavadních podnikatelských aktivit musel být ukončen právě s ohledem na mimořádně závažné zdravotní poškození. Podle §449 odst. 1 obč. zák. uložil soud žalovanému povinnost nahradit žalobci též náklady spojené s jeho léčením ve výši 555.816,20 Kč a 2.772,90 EUR a náklady související s úpravou automobilu a rodinného domku žalobce ve výši 13.527,13 EUR.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, č.j. 5 Co 124/2011-774, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích v částce 934.920,- Kč (bolestné), v částce 6.807.600,- Kč (odškodnění za ztížení společenského uplatnění), v částkách 2.079,70 EUR a 416.862,15 Kč (náklady léčení) a v částce 5.612,24 Kč (věcná škoda); změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení 311.640,- Kč na bolestném, 2.269.200,- Kč za ztížení společenského uplatnění, 693,20 EUR a 138.954,05 Kč na nákladech spojených s léčením a 1.870,74 EUR na náhradě věcné škody; dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žalobci přiznána náhrada věcné škody v částce 6.044,15 EUR, a též v části náhrady nákladů soudního řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že existuje příčinná souvislost mezi pochybením organizátorů seskoků a vzniklou škodou, neznamená to však, že žalovaný není plně odpovědný za škodu vzniklou žalobci, protože v případě společné odpovědnosti ve smyslu §438 odst. 1 obč. zák. odpovídají společní škůdci za takovou škodu společně a nerozdílně. Uvedl, že ani případná společná odpovědnost provozovatele letiště nebrání tomu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci plnou náhradu škody. Neshledal ani spoluzavinění poškozeného podle §441 obč. zák. Přisvědčil soudu prvního stupně, že to byl jen žalovaný, kdo porušil prevenční povinnost, neboť si nepočínal tak, aby nedošlo ke škodě na zdraví žalobce, přičemž porušení této právní povinnosti bylo zaviněné (formou nevědomé nedbalosti). Porušením povinnosti žalovaným došlo u žalobce k vážnému poškození zdraví, způsobenému tím, že v důsledku nepozornosti při provádění levotočivé otáčky v průběhu přistání zachytil žalovaný pravou nohou o levé šňůry padáku žalobce. Odvolací soud též souhlasil se zvýšením odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jelikož poškozený utrpěl těžké motorické postižení – funkční paraplegii, není schopen chůze a stoje, je výrazně omezen v aktivitách denního života, v bariérovém prostředí není soběstačný, pohybuje se na mechanickém vozíku, je schopen jezdit v autě na ruční ovládání, přesunout vozík do auta je však pro něj velmi namáhavé, pomáhá mu manželka a děti, má syndrom osobnosti trpící chronickou bolestí, která je v příčinné souvislosti s úrazem, z důvodu přetrvávající bolesti byl žalobci přiznán i plný invalidní důchod. Ke zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na šestinásobek uvedl, že zvýšení odškodnění násobkem je jen technickou pomůckou, podstatná je částka, kterou je celkové odškodnění stanoveno. Odvolací soud shledal v daném případě důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §450 obč. zák. a náhradu škody snížil o jednu čtvrtinu. Zohlednil především to, že ke vzniku škody došlo při vysoce riskantní činnosti – skupinovém seskoku padákem, přičemž žalovaný střet zavinil jen nevědomou nedbalostí, tedy nejmenší mírou zavinění, která existuje. Navíc v českých směrnicích parašutismu není jednoznačně stanoveno, že parašutista nacházející se v závěrečné fázi přistání a přicházející z pravé strany (v obou případech žalobce) má přednost, jak vyplývá např. z mezinárodních pravidel o vyhýbání se srážkám při letu padákem.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho potvrzujícímu i měnícímu výroku ve věci samé, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel reprodukuje právní závěry odvolacího soudu, zejména posouzení solidární odpovědnosti žalovaného a provozovatele letiště, zvýšení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění soudem podle §7 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a využití moderačního práva ke snížení náhrady škody odvolacím soudem podle §450 obč. zák. Namítá, že při úvaze o užití moderačního práva nebyly poměry žalobce hodnoceny ze všech v úvahu připadajících hledisek. Má za to, že soud porušil zásadu rovnosti stran, když při stanovení výše náhrady škody nezohlednil odlišný systém sociálních dávek ve státě, ve kterém poškozený žije. Dovolatel rekapituluje příjmy žalobce od roku 2002 do roku 2006, výši jeho starobního a invalidního důchodu a příspěvky, které získal pro vybudování výtahu v domě a koupi a úpravu motorového vozidla. Označuje žalobci přiznanou výši náhrady škody za likvidační pro svoji osobu. Podle jeho názoru je-li poškozený příslušníkem cizího státu, je třeba se při stanovení výše náhrady škody zabývat rozdílnou úpravou sociálních dávek ve státě, kde poškozený žije, a rozhodnout tak, aby náhrada škody byla přiměřená a spravedlivá. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené výroky rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požadoval, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolání žalovaného směřuje mimo jiné proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba v části jednotlivých nároků. K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v tomto rozsahu však není žalovaný subjektivně oprávněn. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V rozsahu, v jakém byla žaloba zamítnuta, nebyla žalovanému žádná újma způsobena, a žalovaný tedy nemůže mít zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Z toho důvodu není legitimován k podání dovolání v tomto rozsahu, a dovolání bylo proto v této části podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. splněny nejsou, neboť (v rozsahu subjektivní přípustnosti) nejde o rozsudek měnící a odlišnost v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně v části potvrzené dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebyla vyvolána závazným právním názorem soudu odvolacího, jenž předchozí zamítavý rozsudek zrušil proto, že v mezidobí byl vydán trestní rozsudek, jímž byl soud v občanskoprávním řízení, pokud jde o zaviněné protiprávní jednání žalovaného, vázán a tento právní názor nyní podaným dovoláním zpochybněn není – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod č. 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Jedinou právní otázku, kterou dovolatel v dovolání předkládá a jíž přikládá zásadní právní význam, je otázka, zda v případě, že poškozený je příslušníkem cizího státu, je třeba se při úvaze o moderaci náhrady škody dle §450 obč. zák. zabývat rozdílnou úpravou sociálních dávek ve státě, kde poškozený žije, a rozhodnout tak, aby náhrada škody byla přiměřená a spravedlivá.
Ustanovení §450 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda a v jakém rozsahu byly naplněny předpoklady moderace náhrady škody, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSCR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zákon přitom taxativně nestanoví, co je důvodem zvláštního zřetele hodným, je tedy na úvaze soudu, které okolnosti konkrétního případu jako takové důvody vyhodnotí. Okolnosti, které jsou v tomto ustanovení příkladmo vyjmenovány a k nimž soud podle tohoto ustanovení má zejména přihlédnout, tj. jak ke škodě došlo a osobní a majetkové poměry účastníků na obou stranách sporu, odvolací soud do své úvahy zahrnul, a nelze mu tedy vytýkat, že by je při aplikaci §450 obč. zák. pominul. Otázku, zda a které další skutečnosti soud uzná jako důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §450 obč. zák., jak tyto důvody vyhodnotí a v jakém rozsahu náhradu škody případně sníží, nelze považovat za otázku zásadního právního, neboť její těžiště leží v rovině skutkové, kterou na základě dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení otázek právních, nelze přezkoumávat a zpravidla se jedná o jedinečné okolnosti, jejichž posouzení náleží především soudu nalézacímu, případně odvolacímu.
Jestliže tedy dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodování dostatečně nezohlednil v řízení zjištěné skutečnosti týkající se příjmů žalobce a nezabýval se rozdíly v systémech sociálních dávek v SRN a v České republice, tyto jeho námitky nepředstavují otázky zásadního právního významu a přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za užití §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu