ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3960.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3960/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Mgr. M. S. a b) Ing. K. S. , obou zastoupených Mgr. Danou Galuszkovou, advokátkou se sídlem Český Těšín, Masarykovy sady 27, proti žalovanému O. K. , zastoupenému JUDr. Vladislavem Bujokem, advokátem se sídlem Karviná-Fryštát, Karola Sliwky 129/19, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 33/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2011, č.j. 15 Co 292/2010-483, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Na základě žaloby došlé soudu prvního stupně dne 6. 9. 1994 vedené pod sp. zn. 29 C 267/94 se žalovaný (vystupující v uvedeném řízení jako žalobce) domáhal proti žalobcům (vystupujícím v uvedeném řízení jako žalovaní) zaplacení 229.798,20 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nedoplatku za cenu díla. V průběhu řízení žalobci dne 20. 2. 1995 uplatnili vůči žalovanému vzájemnou žalobou nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 193.000,- Kč s tím, že zaviněním žalovaného byl opožděně zahájen provoz rehabilitačního centra při mateřské škole provozované žalobci. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 12. 2003, č.j. 29 C 267/94-229, které nabylo právní moci dne 11. 12. 2003, byla uvedená vzájemná žaloba vyloučena k samostatnému řízení. V průběhu řízení vzali žalobci svou žalobu zpět v části, v níž se po žalovaném domáhali zaplacení částky 40.835,- Kč se 17% úrokem z prodlení za dobu od 15. 1. 1995 do zaplacení.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 28. 1. 2010, č.j. 16 C 33/2004-308, zamítl žalobu, jíž se žalobci na žalovaném domáhali zaplacení 152.866,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli v květnu 1994 v režimu obchodního zákoníku smlouvu o dílo, podle níž měl žalovaný od 1. 5. 1994 do 30. 6. 1994 provést dokončovací práce na hrubé stavbě domu, v němž žalobkyně hodlala od 1. 9. 1994 provozovat soukromou speciální mateřskou školu a rehabilitační centrum. S ohledem na nedodržení termínu pro dokončení stavebních úprav žalobci vyzvali dopisem ze dne 22. 7. 1994 žalovaného k opuštění stavby, což učinil dne 16. 8. 1994. S odkazem na závěry rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 29 C 267/94 vyšel soud prvního stupně ze závěru, že smlouva o dílo je absolutně neplatným právním úkonem, a vztahy mezi účastníky se proto řídí právní úpravou občanského zákoníku. Zjistil, že některé (žalovaným) prováděné práce byly nekvalitní a bylo třeba je opravovat, přičemž provoz mateřské školy byl zahájen dne 19. 9. 1994 a rehabilitačního centra dne 2. 1. 1995. Žalobu žalobce b) soud v celém rozsahu zamítl se závěrem, že výlučnou provozovatelkou rehabilitačního centra byla žalobkyně a), žalobci b) proto žádná škoda ve formě ušlého zisku vzniknout nemohla, proto není dána jeho aktivní věcná legitimace. Ve vztahu k nároku žalobkyně soud prvního stupně zjistil, že oproti záměru bylo rehabilitační centrum zprovozněno o 4 měsíce později. Při řádném provozu by vytvářelo zisk z plateb od zdravotních pojišťoven za léčebné úkony, přičemž náklady na mzdu lékařky a zdravotní sestru by činily cca 6.500,- Kč měsíčně. Soud uzavřel, že přes poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno k výši nákladů souvisejících s provozem rehabilitačního centra a neunesla ani břemeno důkazní k tvrzení o příčinné souvislosti, neboť neprokázala, že by určité porušení povinnosti žalovaným (prodlení a potřeba oprav jím nekvalitně provedených stavebních prací) samo o sobě způsobilo zpoždění v zahájení provozu rehabilitačního centra o více než 4 měsíce.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 4. 2011, č.j. 15 Co 292/2010-483, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. vyjma výroku III. o odměně ustanoveného zástupce žalovaného, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a ztotožnil se též s právním posouzením věci, především se závěry o vzniku škody, příčinné souvislosti a nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobce b). Konstatoval, že žalobci, ač řádně poučení podle §118a o. s. ř., výši celkových nákladů potřebných k dosažení tvrzených příjmů netvrdili ani neprokázali. Jestliže smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky byla absolutně neplatným právním úkonem, pak žalovaný žádnou smluvní povinnost neporušil, neporušil ani právní povinnost, jestliže se v nemovitosti žalobců zdržoval do 16. 8. 1994 oprávněně na základě domněle platné smlouvy o dílo a dohody o vyklizení staveniště. Odvolací soud dospěl k závěru, že při absenci porušení povinnosti žalovaným žalobní požadavek obstát nemohl. Podle odvolacího soudu žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti mezi vytýkaným jednáním žalovaného a ušlým ziskem včetně tvrzení o přímé příčinné souvislosti ve vztahu k existenci smluvních vztahů s jinými zhotoviteli, navazujících na smluvený termín ukončení prací žalovaným, nemožnost následné práce provést i později včas, případně uzavřít smlouvy s náhradními zhotoviteli k potřebným opravám díla, rovněž nenesli důkazní břemeno k tvrzení o výši ušlého zisku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci společné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že žalobce b) není aktivně věcně legitimován k podání žaloby. Dovozují, že dosud nebyla uspokojivě a jednoznačně vyřešena otázka, zda je zisk z podnikání nárokem obou manželů, a zda jsou tedy oba manželé oprávněni se takového nároku vůči škůdci domáhat. Mají za to, že žalovaný porušil svoji povinnost, když nepředal v dohodnutém termínu dokončenou stavbu. V argumentaci odvolacího soudu spatřují rozpor, neboť soud na jedné straně z důvodu neplatnosti smlouvy o dílo nedovodil porušení povinnosti žalovaného, na druhé straně ho chrání, jelikož postupoval podle této smlouvy. Jsou přesvědčeni, že z provedených důkazů vyplývá příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti žalovaného. Za významné považují posouzení otázky, jak podrobné musí být výpovědi svědků a jak citlivé musí být posuzování těchto výpovědí ze strany soudu při vědomí, že se jedná o výpovědi o situaci po mnoha letech od události, a do jaké míry je soud oprávněn odchýlit se od tvrzení účastníků sporu. Výslovně také napadají výrok rozsudku odvolacího soudu o uložení povinnosti nahradit žalovanému náklady řízení a jsou přesvědčeni, že v daném případě byly splněny podmínky pro postup podle §150 o. s. ř.. Navrhují, aby dovolací soud nejprve odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího osudu, poté tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Dovolatelé podle obsahu dovolání nesouhlasí se závěrem, že nebyl prokázán vznik ušlého zisku, jehož náhrady se domáhají, a vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným ušlým ziskem a tvrzeným porušením povinnosti žalovaným. Vyvrácení tohoto závěru by vyžadovalo zpochybnit správnost skutkových zjištění, na nichž je tento závěr založen; to však – při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – nepřichází v úvahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8/ 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud správně vycházel z právního názoru, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno o příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody má poškozený. Předpokladem úspěšnosti nároku na náhradu majetkové újmy, v daném případě ušlého zisku, je tvrzení a prokázání těch skutkových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, že nebýt protiprávního jednání žalovaného, by v období, za něž dovolatelé požadují náhradu, dosáhli při provozování rehabilitačního centra v předmětné nemovitosti určitý výnos, o nějž přišli. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost, nýbrž musí být najisto postaveno, že nebýt protiprávního jednání žalovaného by poškozený získal určitý majetkový prospěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008).
Ušlý zisk podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu - nebýt škodné události - k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí NS, usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, publikované tamtéž pod C 5499 či obdobně též i rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006). Pouze škodná událost, která vstoupila do děje, jenž by za pravidelného běhu okolností dospěl k určitému předpokládanému výsledku, spojenému s dosažením zisku (§442 obč. zák.), může být překážkou, jež dosažení předpokládaného přínosu (zisku) zmařila. Avšak samotný podnikatelský záměr, který nebyl realizován, není tou okolností, jež při obvyklém sledu událostí vede ke konkrétnímu zisku.
Namítají-li dovolatelé nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení předložených důkazů, nejedná se o posouzení věci po právní stránce. Součástí hodnocení důkazů je i posouzení otázky, jak podrobné musí být výpovědi svědků a jak citlivé musí být posuzování těchto výpovědí ze strany soudu. Skutkové námitky zásadní právní význam rozhodnutí založit nemohou.
Zásadní právní význam nemá ani otázka, do jaké míry je soud oprávněn odchýlit se od tvrzení účastníků sporu. Ze samotné podstaty soudního řízení a pojmu tvrzení vyplývá, že soud tvrzeními účastníků není a nemůže být vázán a je oprávněn se od tvrzení účastníků odchýlit, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§153 odst. 2 o. s. ř.), a účelem soudního řízení je tedy na základě provedeného dokazování posoudit, zda tvrzení účastníků odpovídají skutečnosti; rozhodné je tedy nikoli to, co účastníci tvrdí, nýbrž to, co soud z provedených důkazů zjistil. S rozpory mezi důkazy se pak soud vypořádává na základě zásady volného hodnocení důkazů, a toto hodnocení – jak již bylo řečeno – v případě, že je dovolací přezkum otevřen pouze pro řešení právních otázek, dovolacímu soudu nepřísluší.
Jelikož žalobkyně a) v řízení neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně vzniku ušlého zisku z důvodu zpoždění realizace podnikatelského záměru – provozu rehabilitačního centra, otázka aktivní věcné legitimace žalobce b) nemá zásadní právní význam pro rozhodnutí, neboť žalobcem b) uplatňovaný nárok na ušlý zisk se odvíjí od stejných skutkových okolností jako nárok žalobkyně a). V této souvislosti lze odkázat na závěr, podle něhož spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání do výroků rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu ustanovení §238 ani §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto výroku nelze dovodit ani z ustanovení §239 o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu