ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.428.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 428/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) Ing. J. K. a b) Mgr. Z. K., zastoupených JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Liberec 3, Jánská 864/4, proti žalovaným: 1) Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., se sídlem Teplice, Přítkovská 1689, IČO 49099451, a 2) Severočeská vodárenská společnost a.s., se sídlem Teplice, Přítkovská 1689, IČO 49099469, o 276.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 39/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 9. 2010, č. j. 35 Co 11/2010-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 19. 8. 2009, č. j. 23 C 39/2006-75, zamítl žalobu na zaplacení částky 276.000,- Kč ve vztahu vůči oběma žalovaným a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci, kteří jsou vlastníky pozemku o výměře 1336 m² v katastrálním území Ruprechtice, obec Liberec, se domáhali náhrady majetkové újmy za snížení hodnoty pozemku v důsledku umístění vodovodního a kanalizačního řadu pod ním a za omezení jejich vlastnického práva v důsledku existence ochranného pásma, nacházejícího se na předmětném pozemku v rozsahu 345 m². Soud vyšel ze zjištění, že vodovodní a kanalizační řad vedoucí pod pozemkem žalobců byl vybudován v 80. letech 20. století, takže ustanovení §7 odst. 1, 2 a 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, na něž žalobci poukazují, na jejich případ nedopadá, neboť se vztahuje na omezení z důvodu údržby vodovodu či kanalizace a neřeší vlastní výstavbu vodovodu ani strpění jeho umístění. Soud neshledal ani omezení vlastnického práva žalobců ve smyslu §23 odst. 5 tohoto zákona, pozemek je v katastru nemovitostí veden jako trvalý travní porost, žalobci jej nabyli do svého vlastnictví s uloženým vedením vodovodního řadu a žádná z činností v ust. §23 odst. 5 uvedených, k nimž je třeba v ochranném pásmu souhlasu vlastníka vodovodu nebo kanalizace, nepředstavuje obvyklé užívání pozemku s trvalým travním porostem. Pokud jde o sníženou hodnotu pozemku, soud uzavřel, že existence vodovodního řadu v době převodu vlastnictví byla žalobcům známa a tento právní a faktický stav jsou povinni respektovat při svých následných dispozicích. Jako další důvod zamítnutí žaloby soud shledal skutečnost, že ochranné pásmo k bezprostřední ochraně vodovodního a kanalizačního řadu je s účinností od 1. 1. 2002 vymezeno přímo zákonem, tedy zcela mimo vůli žalovaných, a vymezení pásma zákonem a s tím související omezení vlastnického práva majitele pozemku nezakládá odpovědnost žalovaných za případnou majetkovou újmu. Důvodnou shledal i námitku promlčení uplatněnou oběma žalovanými. Dle tvrzení žalobců jim škoda měla vzniknout k 1. 1. 2002, z jejich výzvy k poskytnutí náhrady ze dne 28. 2. 2002, adresované oběma žalovaným je zřejmé, že k tomuto datu věděli o tvrzené škodě i o tom, kdo za ni odpovídá, a žalobu podali 1. 7. 2005, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dle §106 obč. zák.
K odvolání obou žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 9. 2010, č. j. 35 Co 11/2010-100, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej částečně změnil a jinak potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Ustanovení §23 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, představuje obecný výčet činností, které by mohly za určitých okolností ohrozit (poškodit) vodovod či kanalizaci, nikoliv jejich absolutní zákaz. K výkonu vyjmenovaných činností (terénní úpravy, zemní práce, provádění staveb atd.) zákon vyžaduje souhlas vlastníka vodovodu a kanalizace, který zváží, zda souhlas udělí či nikoliv. Z ustanovení §23 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích a §58 odst. 3 zákona o vodách dovodil, že samotná existence ochranného pásma na části pozemku nepředstavuje omezení vlastnického práva k pozemku podle uvedeného zákona ani nezakládá právo na náhradu za snížení hodnoty pozemku. Nárok vlastníka na náhradu za omezení při realizaci užívací složky vlastnického práva k pozemku totiž předpokládá nikoliv jen pouhou existenci ochranného pásma, ale i zákaz či omezení vlastníka v provádění určité činnosti či budování staveb na pozemku ze strany příslušných vodoprávních orgánů. Žalobci však netvrdí ani nedokládají nějaké omezení či zákaz ze strany žalovaných, to neprokazuje ani dopis z 20. 7. 2001 adresovaný jiné osobě než žalobcům, a shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že na uplatněný nárok nedopadá ani ustanovení §7 zákona o vodovodech a kanalizacích. K namítanému snížení hodnoty pozemku v důsledku existence ochranného pásma uzavřel, že umístění vodovodního a kanalizačního řadu pod povrchem pozemku, k němuž došlo před jeho koupí žalobci (v r. 2000), sice nepochybně ovlivnilo jeho hodnotu a tudíž i jeho kupní cenu, což ovšem měli žalobci řešit při převodu pozemku v rámci závazkového právního vztahu s prodávajícím.
Tento rozsudek napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodů podle §241a odst. 2 o. s. ř., tedy že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Namítají, že předmětný pozemek koupili za účelem stavby, na pozemku vystavěli rodinný dům a po kolaudaci jsou omezeni ve svém vlastnickém právu. Umístěním dvou potrubí obecního rozvodu vody a zřízením ochranného pásma došlo ke snížení hodnoty jejich parcely, z níž plocha 345 m² je znehodnocena. Skutečnost, že jsou omezeni v obvyklém už ívání pozemku, dovozují z §23 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích a s odkazem na §7 odst. 5 dovozují, že mají právo na náhradu újmy, na své zahradě si nemohou např. postavit altán nebo vysázet stromy. Poukazují na posudek znalce Ing. Růžičky, který stanovil hodnotu věcného břemene částkou 276.000,- Kč, jeho výslech soud prvního stupně nepřipustil a nevyhověl ani jejich návrhu na výslech žalobce a) ohledně rozsahu jejich omezení, skutkový stav tak nebyl řádně zjištěn. Tvrzení 2. žalovaného, že předchozímu vlastníku pozemku poskytl náhradu, nebylo prokázáno. Nesouhlasí s posouzením námitky promlčení, teprve právní mocí kolaudačního rozhodnutí došlo k omezení v obvyklém užívání, neboť tímto okamžikem byli oprávněni pozemek právně užívat, zákon č. 274/2001 Sb. neobsahuje úpravu promlčení ani neodkazuje na jiné právní předpisy a žalovaní neprokázali počátek promlčecí doby. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno osobou oprávněnou – účastníkem řízení, ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přípustnost dovolání je dána jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam.
Dovolatelé v dovolání nevymezují právní otázku, v níž spatřují zásadní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. V dovolání rekapitulují průběh řízení a námitky, pokud směřují proti skutkovým závěrům, z nichž odvolací soud vycházel, nelze v dovolání, jehož přípustnost se posuzuje podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně uplatnit. Skutkové námitky o tom, co bylo či nebylo prokázáno, mohou totiž být jen dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a uplatnění tohoto dovolacího důvodu přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994). Z popisu toho, s čím dovolatelé nesouhlasí, nelze dovodit žádnou konkrétní právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu činila zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Nárok na náhradu za omezení jejich vlastnického práva z důvodu ochranného pásma dovozují ze znění zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, a opakují námitky, s nimiž se důsledně vypořádal již odvolací soud, a jeho právní názor ohledně nároku na náhradu za snížení hodnoty pozemku v důsledku umístění potrubí na pozemku je plně v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2464/2000, ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001); z tohoto hlediska nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a pokud jde o otázku promlčení nároku, na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Dovolatelé odvolacímu soudu dále vytýkají, že neprovedl všechny jimi navrhované důkazy, čímž uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však tímto dovolacím důvodem založit nelze, neboť je to zákonem výslovně vyloučeno (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, uveřejněné pod č. 9/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu