ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.5157.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 5157/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. H. , zastoupeného JUDr. Pavlou Nechanickou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 15, proti žalované Ústřední vojenské nemocnici Praha, se sídlem v Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200, IČO 61883082, zastoupené JUDr. Magdou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 37/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2009, č. j. 39 Co 476/2008-110, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2009, č. j. 39 Co 476/2008-110, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, č. j. 33 C 37/2005-75, ve spojení s opravným usnesením ze dne 18. 9. 2008, č. j. 33 C 37/2005-93, zamítl žalobu na náhradu škody na zdraví ve výši 1.139,522 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobce se v žalované nemocnici podrobil extrakci všech zubů moudrosti, přičemž extrakce dolních zubů byla z lékařského hlediska nezbytná a extrakce horních zubů byla provedena vzhledem k prognóze budoucích problémů. Následně vznikla komplikace – komunikace ústní a čelistní dutiny spojená se záněty a bolestmi, které byly opakovaně operativně odstraňovány. Léčebné postupy i následná pooperační léčba komplikací byly provedeny lege artis, komplikace nevznikly pochybením lékařů a z výpovědi svědků MUDr. H., MUDr. V. a MUDr. N. soud zjistil, že žalobce byl lékařem o možném vzniku těchto komplikací poučen. Nebylo prokázáno, že by žalobce byl informován písemně a že by podepsal tzv. informovaný souhlas s operací. Soud věc posoudil podle §420 obč. zák., §23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. a čl. 5 úmluvy publikované pod č. 96/2001 Sb. mezinárodních smluv (dále jen „Úmluva o biomedicíně“) a dospěl k závěru, že za škodu vzniklou žalobci nenese žalovaná odpovědnost, neboť její zaměstnanci postupovali správně, neporušili žádnou právní povinnost a nedostatek písemné formy informovaného souhlasu nebyl v bezprostředním příčinném vztahu se vzniklou škodou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2009, č. j. 39 Co 476/2008-110, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že základ nároku je důvodný. Po zopakování důkazu zdravotnickou dokumentací žalobce vzal za prokázané, že žalobce byl dne 20. 1. 2003 přijat do zdravotnického zařízení žalované pro „zadržené-retinované zuby“, téhož dne podepsal „Informaci pro pacienta při přijetí do ÚVN“, avšak „Souhlas A) s lékařským vyšetřením, B) s léčebným postupem“ jím nebyl podepsán. Dne 21. 1. 2003 se podrobil operaci „chir. komplik. extrakce ret. 8-8, 8+8.“ Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná neprokázala, že jí žalobce udělil souhlas k lékařskému zákroku, který tak provedla bez jeho předchozího informovaného souhlasu, tedy v rozporu s čl. 5 Úmluvy o biomedicíně, a poukázal též na čl. III, IV a IX Směrnice ředitele žalované č. 2/2000 z 27. 6. 2000 a její přílohu. Svědecká výpověď MUDr. H., který tvrdí, že pacient s operací souhlasil a že jej poučil, je vyvrácena existencí předtištěné, leč řádně nevyplněné listiny označené jako „Souhlas“, přičemž svědci MUDr. V. a MUDr. N. se s žalobcem setkali až při léčbě pooperačních komplikací. Uzavřel, že základ nároku žalobce na náhradu škody podle §420 obč. zák. je důvodný.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která může vést k odlišnému rozhodnutí ve věci, když v rozporu s ust. §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz zdravotnickou dokumentací žalobce, nikoliv však výpověďmi svědků MUDr. H., MUDr. V. a MUDr. N., na jejichž základě soud prvního stupně učinil své zjištění o udělení souhlasu. Uvádí, že žalobce byl poučen o povaze výkonu i o možných rizicích a souhlas s výkonem udělil, přičemž žádná právní norma nestanoví, že informovaný souhlas musí mít písemnou formu. Žalobce v žalobě tvrdil, že k poškození jeho zdraví došlo v důsledku nesprávného postupu lékařů, a teprve, když z výsledků dokazování vyplynulo, že lékaři nepochybili, upravil svoje tvrzení a tvrdí, že nebyl řádně poučen o možných komplikacích a kdyby o nich věděl, operaci by nepodstoupil. Dovolatelka namítá, že informovaný souhlas žalobce dal, a navíc příčinou újmy na jeho zdraví není nedostatek informovaného souhlasu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání nesouhlasí s důvody žalované v dovolání. Uvádí, že §213 odst. 2 ani §241 o. s. ř. neukládají odvolacímu soudu zopakovat všechny důkazy provedené v řízení. Vzhledem k důvodům odvolání bylo namístě zopakovat důkaz pouze zdravotnickou dokumentací, neboť soud prvního stupně uzavřel, že z ní nic rozhodného neshledal, ačkoli je v ní obsažen nepodepsaný formulář tzv. informovaného souhlasu, a případné opakování výslechu svědků by nemohlo přinést nic nového. Bylo prokázáno, že žalobci nebylo poskytnuto řádné poučení, zákrok nebyl zčásti indikovaný, tedy nezbytně nutný, a proto měl být žalobce poučen obsáhleji o míře a pravděpodobnosti rizik, aby se mohl zasvěceně rozhodnout, zda se takovému zákroku podrobí, a nebylo prokázáno, že by žalovaná informovala žalobce o možnosti vzniku komunikace mezi dutinami, která v jeho případě hrozila s pravděpodobností 80 %, jak vyplynulo ze znaleckého posudku. Souhlas žalobce daný tím, že se předmětné operaci podrobil, proto nelze považovat za informovaný souhlas ve smyslu Úmluvy o biomedicíně, navíc si žalovaná sama vnitřními směrnicemi zakotvila povinnost pořídit tento souhlas v písemné podobě. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání žalované, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 20. 4. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Odvolací soud, ačkoliv v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že souhlas pacienta může být výslovný i konkludentní, v podstatě ztotožnil chybějící podpis pacienta na předtištěném formuláři se závěrem, že předchozí svobodný souhlas nebyl udělen. Je třeba připomenout, že při posouzení, zda souhlas pacienta před zákrokem byl či nebyl udělen, je nutno vycházet z právních předpisů závazných v době, kdy měl být tento souhlas udělen.
Úmluva o biomedicíně ani zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, ve znění účinném v době zákroku, nestanoví obecnou povinnost udělení informovaného souhlasu písemnou formou, písemná forma byla vyhrazena jen některým speciálním lékařským výkonům (např. převzetí nemocného do ústavní péče nebo při transplantacích). Úmluva však klade důraz na to, aby souhlas byl informovaný, což v případě předem plánovaného výkonu znamená, že pacient je před udělením souhlasu poučen o povaze výkonu, jeho cíli a způsobu provedení, o jeho důsledcích, o rizicích a možných komplikacích, o následném léčebném režimu, příp. o alternativách výkonu a dalších okolnostech podle povahy výkonu nebo zdravotnického zařízení jej poskytujícího. Je tedy v souladu s právními předpisy obsah poučení podat ústně, avšak skutečnost, že pacient byl v odpovídajícím rozsahu poučen a že souhlas udělil, musí být v řízení prokázána.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z odlišného skutkového základu, než jak jej učinil soud prvního stupně východiskem pro své rozhodnutí, a na tomto podkladě rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ust. §220 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 pak odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí účastníků a svědků. Od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, a tím od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, se odvolací soud může odchýlit za předpokladu, že důkazy, z nichž při zjišťování určité skutkové okolnosti vycházel soud prvního stupně, byly v odvolacím řízení zopakovány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 1586/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR pod C 6325). Není přípustné, aby se odvolací soud pouze na základě přehodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, které bylo čerpáno z výpovědí svědků či účastníků. Má-li odvolací soud pochybnosti o věrohodnosti svědeckých výpovědí, jak je hodnotil soud prvního stupně a na nichž založil své skutkové závěry, pak má zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popř. provést k objasnění rozhodných skutečností důkazy další. Neučiní-li tak, lze považovat jeho skutkové závěry za nepodložené, učiněné v rozporu s ustanoveními §132, §211 a §213 o. s. ř.
Od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, a tím od skutkového stavu jím zjištěného se totiž odvolací soud může odchýlit za předpokladu, že důkazy, z nichž soud prvního stupně při zjišťování určité skutkové okolnosti vycházel, byly v odvolacím řízení opakovány. Pouze jde-li o listiny, jimiž byl proveden důkaz v řízení před soudem prvního stupně (a též o výpovědi svědků, popř. účastníků, které byly učiněny prostřednictvím dožádaného soudu), může odvolací soud tyto důkazy sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR pod C 997).
V posuzované věci soud prvního stupně na základě provedeného dokazování – zejména výpovědí svědků před ním slyšených – učinil skutkový závěr, že žalobce byl o zákroku a o možných rizicích poučen a souhlasil s ním, a odvolací soud, aniž provedené důkazy v nezbytném rozsahu zopakoval, dospěl ke skutkovému závěru zcela opačnému, totiž že zákrok byl proveden bez informovaného souhlasu žalobce. Postup odvolacího soudu tedy nebyl v souladu s §213 o. s. ř. a odvolací řízení je tak postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je naplněn, dovolací soud mezitímní rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu