ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.783.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 783/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce P. N. , zastoupeného JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, proti žalované BENZINA, s.r.o ., IČ 60193328, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 127, zastoupené JUDr. Jarmilou Hanykovou, CSc., advokátkou se sídlem v Benešově, Hráského 406, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 245/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2009, č. j. 44 Co 294/2006-202, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2009, č. j. 44 Co 294/2006-202 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, č. j. 5 C 245/2003-145, zamítl žalobu na zaplacení částky 140.008,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce jako vlastník a provozovatel propan-butanové (LPG) čerpací stanice, umístěné na pozemku žalované p.č. 5592/6 v k.ú. J., se domáhal na žalované náhrady škody z důvodu omezení přístupu k čerpací stanici nejprve navážkou na přístupové cestě, nacházející se na pozemku žalované, a posléze oplocením této cesty, čímž byl znemožněn provoz čerpací stanice. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl čerpací stanici LPG bezúplatným převodem dne 21. 12. 2001 od L. Z., která jako nájemkyně na základě smlouvy ze dne 5. 3. 1997 užívala blíže neurčené části pozemků p.č. 5592/6, 5592/53 a 5592/54 v k.ú. J. za účelem výstavby a provozu propan-butanové čerpací stanice s tím, že v případě ukončení platnosti smlouvy o provozu a pronájmu benzínové čerpací stanice č. 504 v J., uzavřené dne 2. 12. 1996 mezi L. Z. a žalovanou končí rovněž nájem předmětných pozemků. Soud též z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 2 T 201/99 zjistil, že L. Z. byla shledána vinnou trestným činem zpronevěry, jehož se dopustila ke škodě žalované tím, že jako provozovatelka čerpací benzínové stanice (shora uvedené) v době od 24. 7. 1997 do 29. 11. 1997 neodváděla řádně tržby za prodej pohonných hmot a způsobila tak žalované škodu ve výši 854.901,- Kč. Žalovaná ke dni 30. 11. 1997 ukončila dohodu o provozování benzínové čerpací stanice s L. Z., k tomuto dni tak podle soudu skončila i účinnost smlouvy o nájmu pozemků. Soud dovodil, že žalobce jako vlastník čerpací stanice LPG nebyl oprávněným uživatelem pozemků a musel si být vědom, že do svého vlastnictví nabývá stavbu na cizím pozemku s přístupovou cestou nacházející se rovněž na cizím pozemku. Soud nepovažoval složení stavebního materiálu na vlastním pozemku, byť v místě nezbytném pro přístup k čerpací stanici LPG, za porušení povinnosti způsobilé založit odpovědnost žalované za škodu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 2009, č. j. 44 Co 294/2006-202, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované stanovil povinnost zaplatit žalobci 140.080,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud posoudil zavezený a oplocený „výběžek“ příjezdové (odjezdové) komunikace jako účelovou komunikaci ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, s tím, že vlastník pozemku, na němž se účelová komunikace nachází, byl povinen strpět obecné užívání takového pozemku. Soud považoval jednání žalované, kterým bylo zamezeno přístupu na veřejnou komunikaci, za jednání svémocné, což vedlo ke vzniku odpovědnosti žalované za vzniklou škodu. Soud dovodil příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a majetkovou újmou žalobce, představující ušlý zisk v období od 18. 5. 2002 do 31. 12. 2002, kdy byl zcela zamezen přístup ke stojanu s LPG a stanici nebylo možné užívat.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že žalobci bylo od převodu čerpací stanice LPG známo, že pokud získal vlastnické právo ke stavební části čerpací stanice LPG, jejímž původním vlastníkem byla bývalá provozovatelka benzínové čerpací stanice, pak rozhodně nezískal a ani nemohl získat nájemní či jiné právo k pozemku pod čerpací stanicí. Sám také následně se zástupci žalované jednal o uzavření nájemní smlouvy, avšak jednání nebyla úspěšná. S tvrzením o místní komunikaci přišel až v průběhu řízení. Žalovaná trvá na tom, že se nedopustila žádného protiprávního jednání. Nesprávné právní posouzení věci spočívá podle ní v tom, že odvolací soud přiznal zavezené a oplocené části pozemku charakter účelové komunikace, kterou mohou bezplatně užívat i další osoby ke své podnikatelské činnosti. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem. Zpochybnil dovolatelkou tvrzenou nesprávnost skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., shledal, že dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je důvodné.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Zákonnými předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. jsou porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a presumované zavinění.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či vyplývající z jiné právní skutečnosti. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem této příčiny.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Pojem škody je definován tak, že jde o újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.
Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody, která mu vznikla tím, že v období od 18. 5. 2002 do 31. 12. 2002 mu bylo ze strany žalované znemožněno provozování čerpací stanice LPG, a to opatřením zabraňujícím užívání přilehlého pozemku (přístupové komunikace) v jejím vlastnictví.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k výstavbě a zřízení čerpací stanice LPG byla na základě smlouvy o nájmu pozemku ze dne 5. 3. 1997 oprávněna L. Z. (dříve Š.). Nájem části pozemku, na kterém byla realizována výstavba čerpací stanice, byl sjednán na dobu určitou dvaceti let. Pronajímateli (žalované) byla dána možnost ukončit platnost této smlouvy i před uplynutím uvedené lhůty v případě, že přestane platit smlouva o provozu a pronájmu benzínové čerpací stanice. V takovém případě měla skončit platnost smlouvy o nájmu pozemku pro výstavbu a zařízení LPG čerpací stanice dnem ukončení platnosti smlouvy o provozu a pronájmu benzínové čerpací stanice. Další provozování zařízení LPG čerpací stanice mělo být předmětem zvláštní smlouvy. Smlouva o provozu benzínové čerpací stanice byla na základě dohody ukončena ke dni 30. 11. 1997. L. Z. smlouvou o převodu nemovitosti ze dne 21. 12. 2001 převedla bezúplatně stavbu LPG čerpací stanice na žalobce, který se následně pokoušel se žalovanou dohodnout na dalším nájmu pozemku pod čerpací stanicí, avšak neúspěšně.
Dovolatelka v obecné rovině namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, která nemají oporu ve spise, tuto námitku však nikterak nekonkretizuje (o která zjištění jde a v čem rozpor s obsahem spisu spočívá). Okolnost, že si žalobce byl od počátku vědom nedořešeného vztahu k pozemku a že s tvrzením o místní (správně účelové) komunikaci přišel až v průběhu řízení, uvedený dovolací důvod nenaplňuje.
Zbývá tak posoudit opodstatněnost dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
V případě, že stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Neposkytnutí ochrany právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal jinému jen dočasně, by bylo omezením jeho práva, které by nesplňovalo podmínky stanovené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Při porovnání obou kolidujících práv, totiž práva vlastníka pozemku a vlastníka stavby, nelze odhlédnout od uvedené úzké souvislosti práva vlastníka stavby s obligačním právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 22/2001). Z uvedeného vyplývá, že ten, kdo stavěl na cizím pozemku na základě obligačního (nikoli věcného) práva, musel nutně počítat s tím, že toto právo není časově neomezené, a vědomě na sebe vzal rizika z toho plynoucí. Totéž platí pro pozdějšího nabyvatele stavby.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 2/2001, uvedl, že „pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby právo mít nadále na tomto pozemku umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby“. Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, publikovaném pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „v občanském právu se uplatňují principy právní jistoty a dobré víry. Pokud účastníci uzavřou smlouvu, jejímž obsahem je přenechání pozemku ke zřízení stavby na časově omezenou dobu, vycházejí nutně z toho, že po uplynutí této doby bude stavba odstraněna a práva vlastníka pozemku budou po odpadnutí omezení, vyplývajících ze smlouvy, opět obnovena (pružnost vlastnictví).“ Neměl-li žalobce v rozhodném období právo užívat pozemek ve vlastnictví žalované ani právo mít na tomto pozemku umístěnu svou stavbu, nelze v jednání žalované, jímž znemožnila žalobci stavbu užívat, spatřovat porušení právní povinnosti. Odvolací soud se však otázkou, zda došlo k zániku práva žalobce užívat stavbu dočasně umístěnou na pozemku žalované ve vztahu k ustanovení §420 odst. l obč. zák. nezabýval.
Neúplné je též právní posouzení charakteru přístupové cesty jako veřejně přístupné účelové komunikace. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, bylo konstatováno: "Zřídí-li vlastník pozemku účelovou komunikaci anebo souhlasí-li, byť i konkludentně, s jejím zřízením, … stává se tato komunikace veřejně přístupnou a vztahuje se na ni nadále obecné užívání pozemní komunikace." V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, se v této souvislosti uvádí: „...vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby.“ Ze starší (prvorepublikové) judikatury k této otázce lze uvést, že „pozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznati za veřejnou cestu jen tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak že pozemek byl věnováním buďsi výslovným nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným k obecnému užívání určen, jednak že toto užívání slouží k trvalému ukojení nutné potřeby komunikační.“ (Boh. A 10017/32). Odvolací soud sice správně odkázal na judikaturu, která se uvedeným problémem zabývá, avšak nevycházel důsledně ze závěrů v této judikatuře formulovaných a nevypořádal se v úplnosti se splněním tam formulovaných předpokladů existence veřejně přístupné účelové komunikace. Jestliže odvolací soud při svých právních úvahách nezohlednil všechny rozhodné skutečnosti, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu