ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1047.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 1047/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce RPG Byty, s. r. o., se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Gregorova 2582/3, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Čs. legií 5, proti žalovanému M. D. , bytem H., zastoupenému JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Havířov, Opletalova 608/2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 114 C 355/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2010, č. j. 11 Co 391/2010-57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám Mgr. Petra Kausty, advokáta se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Čs. legií 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 10. 2010, č. j. 11 Co 391/2010-57, potvrdil rozsudek ze dne 13. 1. 2010, č. j. 114 C 355/2009-18, kterým Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost vyklidit byt I. kategorie, sestávající se z jednoho pokoje a příslušenství, ve 3. podlaží domu v H. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, vzal za prokázáno, že žalobce (vlastník předmětného bytu) uzavřel dne 5. 1. 2005 s žalovaným jako nájemcem smlouvu o nájmu předmětného bytu, a to na dobu určitou do 31. 3. 2005, s automatickým prodlužováním nájemního poměru, a to vždy o další tři měsíce, počínaje dnem 1. 4. 2005, za podmínky, že žalovaný jako nájemce bude řádně platit nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, že žalovaný však ke dni 30. 9. 2009 dlužil na nájemném částku 53.662,- Kč a že po uvedeném datu již s ním žalobce smlouvu neprodloužil. Na tomto skutkovém podkladě dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že po 1. 10. 2009 žalovaný užívá byt bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce a žaloba je proto důvodná (§126 odst. 1 obč. zák.). Neshledal v dané věci důvody pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., zejména s ohledem na skutečnost, že žalovaný za užívání bytu dlouhodobě neplatí (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 178/2007); na uvedeném nic nemění ani skutečnosti namítané žalovaným, jimiž vznik dluhu odůvodnil. Za nedůvodnou považoval rovněž jeho námitku, že se s ohledem na pravomocně skončené řízení o vyklizení téhož bytu mezi týmiž účastníky vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 114 C 685/2007 (v němž byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změněn odvolacím soudem tak, že žaloba byla zamítnuta /nájem sjednaný výše uvedenou smlouvou byl vyhodnocen jako nájem na dobu neurčitou/), je v dané věci dána překážka věci rozsouzené (§159 odst. 5 o. s. ř.). Konstatoval, že v obou věcech jsou sice totožní účastníci, a jde v nich o vyklizení téhož bytu, rozdílnost předmětu řízení však plyne ze skutkových tvrzení, na základě nichž žalobce svůj nárok uplatnil (v prvé věci svůj nárok opřel o tvrzení, že nájemní poměr mezi účastníky sjednaný nájemní smlouvou ze dne 5. 1. 2005 skončil uplynutím doby dne 30. 9. 2007 a k tomuto datu dlužil žalovaný na nájemném částku 17.291,- Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (doplněné prostřednictvím ustanoveného advokáta), jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá především, že v dané věci je dána překážka věci rozsouzené, a to s ohledem na řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 114 C 355/2009, v němž se jednalo o totožné účastníky a byla projednávána totožná věc, tj. žaloba na vyklizení předmětného bytu (odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2545/99). Dále nesouhlasí s tím, že soud žalobě na vyklizení vyhověl i přes jeho tíživou situaci, na kterou poukazoval, a popisuje, jaké okolnosti vedly k tomu, že nebyl schopen platit nájemné, poukazuje na svůj špatný zdravotní stav a nedostatek finančních prostředků; v této souvislosti odkazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, týkající se vyklizení nemovitosti sloužící k bydlení a dobrých mravů. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím s tím, že nemá zásadní právní význam (otázka automatického prodlužování nájmu již byla vyřešena /např. ve věci sp. zn. 26 Cdo 4938/2008/) a že „aplikace dobrých mravů není na místě“. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel výslovně neoznačil otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) pak vyplývá, že brojí proti závěru odvolacího soudu, že v dané věci nejsou dány důvody pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud se náležitě zabýval všemi okolnosti, jež byly významné pro posouzení věci z hlediska aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud se v tomto směru ztotožňuje s jeho názorem, že z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí nemůže jít v daném případě o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti je třeba především poukázat na to, že řádné placení nájemného je jednou ze základních povinností nájemce (§685 odst. 1 ve spojení s ustanovením §697 obč. zák.) a nejde tudíž o žádný nadstandard, který by snad nájemce poskytoval pronajímateli. Ostatně v ustálené soudní praxi nebyl (a to ani po přijetí stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod číslem 8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které odkazuje dovolatel) zaznamenán odklon od názoru, že bytovou náhradu zásadně nelze přisoudit (za použití §3 odst. 1 obč. zák.) v případech, kdy bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, z 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2146/2005, z 23. 4. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1021/2008, z 25. 5. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1893/2009, a z 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3396/2010 ).
Dovolatel dále namítá, že v projednávané věci je z důvodů uvedených v dovolání dána překážka věci rozsouzené, čímž uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., nikoliv vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost zbývá dodat, že vada podle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. je významná pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 64/2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. června 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu