ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1071.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 1071/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně A. K. J. , zastoupené JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 37/24, proti žalované městské části Praha 8 , se sídlem v Praze 8 – Libni, Zenklova 35, zastoupené JUDr. Evou Kuchtovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Šimůnkova 1596/4, o určení nájmu bytu a o vzájemném návrhu o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 72/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 22 Co 291/2010-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.160,- Kč k rukám JUDr. Evy Kuchtové, advokátky se sídlem v Praze 8, Šimůnkova 1596/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 12. 2009, č. j. 10 C 72/2009-123, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je nájemkyní bytu č. 24 o velikosti 2 pokojů a kuchyně s příslušenstvím v 10. podlaží domu č. p. 1304 v Praze 8, katastrální území Kobylisy, Frýdlantská 18 (dále též jen „předmětný byt“, popř. „byt“), a vyhověl vzájemnému návrhu žalované a uložil žalobkyni byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalované do 1 roku od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č. j. 22 Co 291/2010-152, změnil lhůtu k vyklizení bytu tak, že žalobkyni uložil byt vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně ke dni úmrtí matky (nájemkyně předmětného bytu) disponovala právním titulem, jenž jí zakládal právo bydlení, odvozeným od rodinně právního vztahu ke svému manželovi, který bydlel v rodinném domě, jehož byl spoluvlastníkem. Ve smyslu §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 10. 2011 (dále též jen „obč. zák.“), tak měla „vlastní byt“. Dále zjistil, že v den smrti matky (12. 11. 2007) s ní žalobkyně nežila ve společné domácnosti, že o matku pečovala, že jim však scházel úmysl žít společně bez časového omezení, že naopak po uzavření manželství dne 20. 7. 2007 žila ve společné domácnosti s manželem V. K. Uzavřel, že tak nesplnila ani podmínku společné domácnosti (§706 odst. 1 obč. zák.) se zemřelou nájemkyní, a proto dnem smrti její matky na ni nájem předmětného bytu nepřešel. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval (z důvodů, jenž vyložil) za přiměřenou lhůtu k vyklizení tří měsíce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.”), a odůvodnila je §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, že ke dni smrti matky s ní nežila ve společné domácnosti, dovolací námitky směřovala proti zjištěnému skutkovému stavu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolacím vyjádření zdůvodnila, proč považuje dovolání za nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ztotožnila s napadeným rozhodnutím i s jeho právními závěry a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání - podané včas, subjektem k tomu oprávněným (účastnicí řízení), řádně zastoupeným advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) - není přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do té doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatel napadl.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 17) dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. Citovaný názor lze vztáhnout i na projednávanou věc.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobkyně nesplnila ani jednu ze dvou zákonných podmínek stanovených v §706 odst. 1 obč. zák., tj. existenci společné domácnosti (s matkou, nájemkyní bytu) a neexistenci vlastního bytu. Ačkoliv k přechodu nájmu může dojít jen při kumulativním splnění těchto podmínek (srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §706 – 709. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 2082 s., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 26 Cdo 327/2000), dovolatelka zpochybnila v dovolání pouze správnost závěrů týkajících se vedení společné domácnosti.
Jestliže správnost závěru o existenci „vlastního bytu“ dovolatelky v době smrti její matky nebyl dovoláním zpochybněn a nemohl být proto podroben dovolacímu přezkumu, pak právní názor, že dovolatelka nesplnila podmínky stanovené v §706 odst. 1 obč. zák. a nájem předmětného bytu tak na ni nepřešel, musí obstát. Za této situace je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda jsou opodstatněné dovolací námitky uplatněné ve vztahu k názoru o neexistenci jejich společné domácnosti, jenž byl dovoláním napaden, a to proto, že na celkový závěr odvolacího soudu, že k přechodu nájmu nedošlo, to nemůže mít vliv.
Dovolatelka navíc sice formálně namítla nesprávné právní posouzení věci a odkázala na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti však - s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění pro posouzení předpokladů pro přechod nájmu; nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení splnění podmínky přechodu nájmu předmětného bytu, a to vedení společné domácnosti s matkou, nájemkyní bytu, před její smrtí. Je-li však přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že v souladu s ustálenou judikaturou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 26 Cdo 505/2006, uveřejněné v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, 2. aktualizované a rozšířené vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 231) je i závěr odvolacího soudu, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. jde také tehdy, disponuje-li osoba, jejíž vyklizení z bytu je požadováno, právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníkovi (spoluvlastníkovi) domu.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. srpna 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu