ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.505.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 505/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) A. B., a 2) J. B., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 10 C 29/2004, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č.j. 17 Co 481/2004-61, takto:
I. Dovolání druhé žalované se odmítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, č. j. 17 Co 481/2004-61, potvrdil rozsudek ze dne 24. 6. 2004, č. j. 10 C 29/2004-47, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) uložil žalovaným vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku byt č. 4, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu čp. 188 v ulici Pod Sídlištěm, P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že smrtí A. B. staršího (22. 8. 2003), otce 1. žalovaného a nájemce předmětného bytu, nepřešlo na žalované právo nájmu bytu podle §706 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), neboť i když žili v bytě s nájemcem bytu a pečovali o něho (1. žalovaný od roku 1985 a od roku 2001 též i 2. žalovaná, do té doby bydlící s dětmi v rodinném domě v P., Kbelích č. p. 460, vlastnicky náležejícímu toliko 1. žalovanému – dále jen „dům ve K.“), nesplňovali podmínku neexistence vlastního bytu, neboť disponovali takovým právním důvodem bydlení, který podle své povahy sloužil k trvalému uspokojení jejich bytových potřeb. Oba soudy především shodně zaujaly názor, že splnění zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu je nutno posuzovat podle okolností existujících k rozhodnému dni, tj. ke dni smrti nájemce bytu (v této souvislosti odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1691/98). Byl-li tedy k rozhodnému dni 1. žalovaný vlastníkem domu ve K., měl vlastní byt; právní důvod bydlení svědčil i 2. žalované, která jako jeho manželka měla právo v tomto domě bydlet a 1. žalovaný měl povinnost jí v něm bydlení umožnit (zde soudy odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 349/99, 26 Cdo 2471/99, 26 Cdo 1801/2000 a R 14/78). Okolnost, že žalovaní nerealizovali jim svědčící právní titul způsobilý k trvalému bydlení (přenechali dům v K. do užívání synovi R.) není rozhodná, neboť rozhodující jsou objektivní znaky takovéhoto titulu, nikoli subjektivní vůle toho, komu svědčí (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 883/96). Rovněž tak je nerozhodné, že 1. žalovaný převedl darovací smlouvou ze dne 16. 1. 2004 (s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 19. 1. 2004) vlastnické právo k domu ve K. na syna R. B. Odvolací soud uzavřel, že žaloba je opodstatněná, neboť žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu; neshledal přitom, že by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a to jak s přihlédnutím k jejím oprávněným zájmům vlastníka domu, v němž se byt nachází, tak i s přihlédnutím k okolnostem namítaným žalovanými (nepříznivý zdravotní stav 1. žalovaného, okolnost, že pozbyl vlastnické právo k domu ve K. před podáním žaloby v dané věci).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala 2. žalovaná dovolání, v němž za otázku „závažné právní povahy“ označuje otázku, kdy vlastník (nositel vlastnického práva) neumožní „závislé osobě“ realizovat její právní titul bydlení a tato osoba s tímto titulem nemůže sama disponovat. Dovolatelka má za to, že soudy měly o jejím právním postavení rozhodovat samostatně a odlišně od právního postavení 1. žalovaného a vyjadřuje nesouhlas s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2471/99; v této souvislosti namítá, že povinnost manžela umožnit manželce bydlení ve svém domě nevyplývá ze zákona. Uvádí, že nikdy neměla a nemá vlastní byt, že rozhodnutí je vůči ní nespravedlivé, a že soud měl rozhodovat podle stavu v době vyhlášení rozsudku, kdy v domě ve K. nebyl žádný volný byt. Vyjadřuje názor, že stanoviska a rozhodnutí Nejvyššího „nejsou žádné precedenty, ze kterých lze vycházet jako z legitimních pramenů práva“, což se týká i výše uvedeného rozhodnutí. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen v rozsahu, v jakém směřuje vůči ní a aby věc byla v tímto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a označila dovolací námitky za právně bezvýznamné.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takovýto případ se však v projednávané věci nejedná.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. odvolacím soudem citovaný rozsudek ze dne 19. 10. 1998, sp.zn. 26 Cdo 1691/98, uveřejněný pod č. 100 v časopise Soudní judikatura 10/1999, dále např. usnesení ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1938/2004 /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 419/05/, rozsudky ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1395/2006 a sp. zn. 26 Cdo 1465/2006) je ustálena v názoru, že podmínka přechodu nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák., spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce. Od uvedeného názoru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, neboť odpovídá smyslu a účelu uvedeného ustanovení, jímž je bezprostřední zajištění bytové potřeby (v něm vyjmenovaných) osob, které by jinak ztratili v důsledku objektivní právní skutečnosti - smrti nájemce, možnost bydlení v jeho bytě, a které k rozhodnému okamžiku nedisponují jiným právním titulem bydlení. V této souvislosti nelze opomenout, že ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. výrazně omezuje pronajímatele v jeho právu nakládat s bytem, jehož se přechod nájmu týká, a proto jeho aplikaci nelze vztáhnout nad rámec zákonem sledovaný (např. řešit otázku bydlení osob v poměrech nastalých /dokonce i jimi realizovaných/ po rozhodném okamžiku).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena i ve výkladu zákonné podmínky neexistence vlastního bytu. O „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. jde i tehdy, disponuje-li osoba, jejíž vyklizení z bytu je požadováno, právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého manžela, a manžel – vlastník (spoluvlastník), má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. zprávu uveřejněnou pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 160 /„R 14/1978“/, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, z 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99 /uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura 1/2001/, z 19. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002 /ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 81/04/, a z 1. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004). Z judikátu R 14/1978, z jehož závěrů vychází i stávající právní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2392/2000 /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 352/01/, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1544/2005) vyplývá, že manžel, který za trvání manželství užívá byt v domě (dále též jen “byt”), jehož vlastníkem je druhý z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu, neboť obsah tohoto vztahu je kromě jiného tvořen povinností manželů žít spolu (§18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů - dále jen “zákon o rodině”) i vzájemnou vyživovací povinností manželů (§91 zákona o rodině). Na tomto základě má manžel – nevlastník právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela a druhý manžel (vlastník) má povinnost mu toto bydlení (užívání bytu) umožnit. V rozsudku ze dne 16. 5 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, pak Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje.
Dovolací soud neshledává důvodu odchýlit se ani v tomto směru od uvedených závěrů a pro stručnost odkazuje na citovanou judikaturu, s níž je napadené rozhodnutí v souladu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba uzavřít, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání 2. žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal 2. žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006). Vzhledem k tomu, že 1. žalovaný nebyl účastníkem dovolacího řízení, bylo rozhodnuto, že ve vztahu k němu nemá žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. května 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu