ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1938.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1938/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města Č. T., proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 9/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. dubna 2004, č. j. 19 Co 631/2003-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. června 2003, č. j. 14 C 9/2003-41, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 1 v 1. nadzemním podlaží domu čp. 1658 v Č. T., sestávající se z kuchyně, 3 pokojů a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 19 Co 631/2003-60, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že v předmětném bytě žil jako jeho nájemce otec žalovaného A. S., který zemřel dne 6. května 2002, že v době nemoci o otce pečoval žalovaný, že šlo o řádnou péči, že z těchto důvodů v předmětném bytě s otcem rovněž pobýval, a to i přes noc, a že pro otce zajišťoval nákupy, služby, jednání na úřadech apod. Dále vzaly za zjištěno, že žalovaný měl v úmyslu žít trvale s manželkou, že do předmětného bytu se vrátil z důvodu zdravotního stavu otce, že jinak žil ve spokojeném manželství, že po celou dobu manželství s manželkou hospodařil, že své příjmy společně s manželkou používal na úhradu potřeb rodiny, že v době nezaměstnanosti manželky byly její potřeby zajišťovány z jeho příjmů, že společně s manželkou pořizovali věci, kterých bylo zapotřebí, že tyto věci společně užívali a že manželka nikdy nevedla společnou domácnost s jeho otcem. Poté zjistily, že manželka žalovaného a její bratr B. P. jsou spoluvlastníky, každý z nich k jedné ideální polovině, mimo jiné „domu čp. 1151 na st. p. č. 1345 v obci a k. ú. Č. T.“; odvolací soud nad to zjistil, že v prvním poschodí tohoto domu je byt o dvou pokojích a kuchyni, který užívá manželka žalovaného a jeho syn. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na žalovaného nepřešlo právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí A. S. (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že nebyl naplněn – v důsledku absence znaků trvalosti soužití žalovaného s otcem – předpoklad žití žalovaného s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti a současně ani předpoklad absence vlastního bytu; to proto, že podle názoru odvolacího soudu je vlastním bytem ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. i byt manželky v jejím rodinném domě, pokud manželství trvá, neboť (odvozené) právo druhého manžela (v daném případě žalovaného) bydlet v takovém bytě vyplývá z rodinněprávních vztahů. Protože žalovaný za této situace užívá předmětný byt bez právního důvodu, soudy žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – v konečném důsledku vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Žalovaný má za to, že v řízení prokázal naplnění obou předpokladů normovaných ustanovením §706 odst. 1 věty první obč. zák. pro účely přechodu nájmu bytu. Podle názoru žalovaného byl předpoklad jeho žití s nájemcem (s otcem) v den jeho smrti ve společné domácnosti prokázán „výpověďmi většiny předvolaných svědků, především pak ostatních nájemců domu č. p. 1658 v Č. T., a výpovědí svědka MUDr. L. K. a svědkyně V. A.“; tito svědci podle žalovaného „jednoznačně uvedli, že žalovaný žil ve společné domácnosti se svým otcem, a to již několik let před jeho smrtí“. Dále namítl, že žil v předmětném bytě se svým otcem i před jeho vážným onemocněním. Podle názoru žalovaného bylo rovněž výpověďmi většiny svědků prokázáno, že „nikdy neudržoval společnou domácnost se svou manželkou a svým synem a nikdy nebydlel v domě čp. 1151 v Č. T., jehož spoluvlastnicí je paní M. S.“. Žalovaný je přesvědčen, že je naplněn rovněž předpoklad neexistence vlastního bytu (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.). Za „vlastní byt“ lze podle něj pokládat „pouze nájem, společný nájem, právo vlastnické, právo z věcného břemene a případně právo založené nepojmenovanou – inominátní smlouvou podle ustanovení §51 občanského zákoníku“. Ze skutečnosti, že jeho manželka užívá byt v domě, jehož je spoluvlastnicí, nelze podle žalovaného vyvozovat závěr, že jde o jeho vlastní byt ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. Proto otázka, zda byt v domě ve spoluvlastnictví manželky lze považovat za vlastní byt druhého manžela, je podle žalovaného otázkou zásadního právního významu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. dubna 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení, zda žil s nájemcem bytu v den jeho smrti ve společné domácnosti /§706 odst. 1 věta první obč. zák./). Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti (§706 odst. 1 věta první obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že předpoklad „neexistence vlastního bytu“ nebyl v daném případě naplněn proto, že za vlastní byt dovolatele ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. lze pokládat i byt v domě, jehož spoluvlastnicí k jedné ideální polovině je jeho manželka, která v tomto bytě bydlí. Žalovaný správnost tohoto právního závěru v dovolání napadl. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Slovy „mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele (navíc v daném případě obec, která jako pronajímatelka bytu má specifické postavení při zajišťování potřeby bydlení osob bydlících v dané obci) omezovat ve volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud České republiky dovodil v rozsudku ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozsudku také dovodil, že spoluvlastník domu má vlastní byt (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.) tehdy, má-li právní možnost užívat byt v tomto domě, a v odůvodnění pokračoval, že byla-li žalovaná ke dni smrti původní nájemkyně bytu spoluvlastnicí ideální poloviny rodinného domu, ve kterém se nachází jedna bytová jednotka, pak nepochybně (zejména se zřetelem k tomu, že druhá spoluvlastnice dům k bydlení neužívala) disponovala právním titulem, který jí zakládal právo na bydlení nikoli jen přechodného rázu. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” (§706 odst. 1 obč. zák.) se Nejvyšší soud přihlásil již v rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném pod č. 34 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, v němž rovněž dovodil, že spoluvlastník, který na základě dohody s ostatními spoluvlastníky užívá byt v rodinném domku, má vlastní byt (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.), a také v rozsudku ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž dále dovodil, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, a ze dne 29. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) se Nejvyšší soud stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu „mít vlastní byt” ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. V posléze citovaném rozhodnutí pak rovněž dovodil, že podmínka přechodu nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák., spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce (nepostačí, že se tak stane později), a že podmínku „vlastního bytu” splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví. O „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. jde i tehdy, disponuje-li osoba, jejíž vyklizení z bytu je požadováno, právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého manžela, a manžel – vlastník (spoluvlastník), má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, z 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99 /citovaný rozsudek byl uveřejněn pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/, z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002 /ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 81/04/ a z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004). V rozsudku ze dne 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje.
Při posuzování otázky naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu u žalovaného vyšel odvolací soud mimo jiné ze skutkových zjištění, že manželka žalovaného a její bratr B. P. jsou spoluvlastníky, každý z nich k jedné ideální polovině, mimo jiné domu čp. 1151 na st. p. č. 1345 v obci a k. ú. Č. T. a že v prvním poschodí tohoto domu je byt o dvou pokojích a kuchyni, který užívá manželka žalovaného a jeho syn. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že v daném případě nebyl – vedle předpokladu „žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti“ – naplněn ani předpoklad „neexistence vlastního bytu“, a uzavřel, že na žalovaného smrtí nájemce právo nájmu předmětného bytu nepřešlo, neodchýlil se od výše uvedené judikatury. Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe; v uvedených souvislostech nelze přehlédnout, že soudní praxe nezaznamenala odklon ani od právního názoru, že oba předpoklady upravené v ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák. musí být naplněny současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněné v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu