ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.909.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 909/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) J. J., B) Z. J. a C) H. Ř., zastoupených advokátem, proti žalovanému MVDr. Z. V., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 797/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2003, č. j. 19 Co 320/2002-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2003, č. j. 19 Co 320/2003-130, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne ze dne 20. ledna 1999, č. j. 12 C 797/98-37, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu v T., ulice P. č. 24, sestávajícího se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, situovaného ve II. a III. podlaží domu č. 24 ulice P. v T.“ (dále jen „předmětný byt”, resp. „byt” a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným (MVDr. Z. V. a původní žalované Mgr. J. V. – dále jen „původní žalovaná“) uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání obou tehdejších žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 28. ledna 2002, č. j. 16 Co 146/99-60, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 17. dubna 2002, č. j. 12 C 797/98-68, zastavil řízení – v důsledku zpětvzetí žaloby – proti původní žalované Mgr. J. V. a rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi žalobci a touto žalovanou.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. srpna 2002, č. j. 12 C 797/98-110, žalobě opětovně – avšak tehdy už jen ve vztahu k žalovanému – vyhověl a výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, výrokem II. určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, výrokem III. uložil žalovanému povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že jako pronajímatelé vypověděli žalovanému a původní žalované (nájemcům) nájem předmětného bytu z důvodů upravených v ustanoveních §711 odst. 1 písm. a/ a g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“) a že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. obsahově vymezili tak, že žalovaný je jednak nájemcem předmětného bytu a jednak spoluvlastníkem (nejde-li „o BSM“) „podílu o velikosti 2456/10000 k domu čp. 232 na parc. č. st. 1051 s právem užívání jedné bytové jednotky“. Dále také zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. října 1999, č. j. 8 C 733/99-12, bylo manželství žalovaného a původní žalované rozvedeno, že na základě dohody o vypořádání jejich společného jmění ze dne 29. června 1999 se původní žalovaná stala vlastnicí „bytu č. jednotky 232/1, situovaného v I. nadzemním podlaží domu č. p. 232 v H. ulici v T.“ (dále jen „byt H.“), do něhož se z předmětného bytu odstěhovala a v němž v současné době bydlí, a že žalovaný s nezletilou dcerou B. bydlí v předmětném bytě. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. není naplněn, neboť v době rozhodování soudu byl žalovaný pouze nájemcem předmětného bytu (v té době již neměl druhý byt). Na základě skutkových zjištění, že žalobce J. J. nemá vlastní byt a s rodinou bydlí na rekreační chalupě ve V., tj. v objektu, jenž není určen k trvalému bydlení, a přístup k této nemovitosti je velice špatný, však dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je naplněn a že v tomto ohledu není uplatněná výpověď z nájmu bytu ani v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Proto k výpovědi z nájmu bytu ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. přivolil. Vyklizovací povinnost žalovaného vázal – s odkazem na ustanovení §712 odst. 2 obč. zák. – na zajištění přiměřeného náhradního bytu.
K odvolání všech účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 29. října 2003, č. j. 19 Co 320/2002-130, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. tak, že vyklizovací povinnost žalovaného z bytu podmínil poskytnutím přístřeší, změnil jej také v nákladovém výroku IV. a potvrdil ve výrocích I., II. a V. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správný pokládal rovněž jeho závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je rozhodující okamžik doručení výpovědi z nájmu bytu nájemci, a pokračoval, že byl-li žalovaný v době doručení výpovědi z nájmu bytu nájemcem předmětného bytu a vlastníkem bytu H., měl dva byty (až do 8. března 2000, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva tehdejší žalované k bytu H. do katastru nemovitostí), a proto je naplněn též výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Za této situace vyklizovací povinnost žalovaného z bytu podmínil – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – na poskytnutí pouhého přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé, tj. ve výrocích I. a II., podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. a odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se nezabýval posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák., ačkoliv v tomto ohledu byly právně relevantní okolnosti v řízení tvrzeny. Za otázku zásadního právního významu pokládal otázku, „zda skutečně za všech okolností je možné posuzovat výpovědní důvod podle právní situace v době doručení výpovědi ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 2 Cdon 1081/97, resp. zda za konkrétních okolností by takový postup nebyl v rozporu s dobrými mravy“. V této souvislosti namítl, že odvolací soud postupoval formálně, zkoumal-li naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu a nevzal v úvahu, že v té době mohl k bydlení užívat pouze předmětný byt, neboť byt H. „nebyl vhodný k nastěhování, vyžadoval podstatné úpravy a dovolatel v tomto bytě nikdy nebydlel … nebyl schopen obývání, nebylo možné jej užívat“. Navíc od doby podání výpovědi z nájmu bytu se situace zásadně změnila v tom smyslu, že k bytu H. již nemá žádné právo, neboť na základě dohody rozvedených manželů jej získala a v současnosti ho užívá jeho bývalá manželka, tj. původní žalovaná. Uvedl, že odvolací soud nepřihlížel k těmto skutečnostem zjištěným v průběhu řízení, a proto ani nemohl dovodit a tudíž nedovodil, že za této situace je výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvraceli dovolací námitky žalovaného a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o.s.ř. nebo podle §220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod pořadovým číslem 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
V posuzované věci uplatnili žalobci ve výpovědi z nájmu bytu, kterou učinili součástí žaloby, výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. a/ a g/ obč. zák. Na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. usoudily oba soudy. Naproti tomu pouze odvolací soud dovodil, že je naplněn také výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.; soud prvního stupně uzavřel, že tento výpovědní důvod naplněn není. Otázku naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. tak soudy posoudily rozdílně. Rozdílnost právního posouzení měla též vliv na vymezení práv a povinností účastníků, a to zejména ve vztahu k přisouzené bytové náhradě. Zatímco soud prvního stupně přisoudil žalovanému s přihlédnutím k ustanovením §711 odst. 1 písm. a/ a §712 odst. 2 obč. zák. přiměřený náhradní byt, vázal odvolací soud vyklizovací povinnost žalovaného – s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ a §712 odst. 5 věty první obč. zák. – toliko na poskytnutí přístřeší. Lze uzavřít, že ohledně přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. jsou rozhodnutí soudů obou stupňů rozdílná a je v těchto souvislostech nerozhodné, že ve vztahu k výrokům o věci samé označeným jako I. a II. odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jako potvrzující. Proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích I. a II., je proto dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. V typově shodné věci vedené pod sp. zn. 26 Cdo 453/2004 Nejvyššího soudu České republiky byla otázka přípustnosti dovolání vyřešena stejným způsobem.
Zbývá dodat, že proti měnícímu výroku o bytové náhradě, proti němuž je dovolání přípustné rovněž podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., dovolatel evidentně nebrojí. Zde platí, že dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost tohoto výroku, byť z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne – mimo jiné – písemnou výpovědí. Podle §711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. pak může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Přitom k výpovědi z nájmu bytu může soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. O případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel – vlastník, má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. zprávu o zhodnocení rozhodování soudů uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99).
Byl-li žalovaný – v době doručení výpovědi z nájmu bytu – nájemcem předmětného bytu a současně vlastníkem (spoluvlastníkem) bytu H., šlo u něj (bez ohledu na tehdejší stav bytu H.) o stav dvou bytů (ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení (zásadně zde nelze zahrnout např. případy, kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů k uskladnění nábytku, k podnikání či zanechá-li byt prázdný – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněného pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 209/2000), a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Soudní praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
O situaci výše uvedenou (faktické užívání dvou bytů k bydlení) – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – v daném případě sice nešlo, avšak z dikce uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. byl uplatnitelný vždy výlučně v situaci, kdy nájemce skutečně užívá dva a více bytů k bydlení. Uvedené ustanovení je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat své bytové potřeby, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Shodně je uvedená otázka řešena také v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, a ze dne 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003.
Soudní praxe rovněž dovodila, že i když je výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Odvolací soud založil svůj závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. na názoru, že – v době doručení výpovědi z nájmu bytu – měl žalovaný dva byty (předmětný byt a byt H.), avšak nezabýval se již otázkou, zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Přestože byly v řízení alespoň tvrzeny okolnosti, které mohou mít význam při posouzení věci ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (např. okolnosti na straně žalovaného související s rozvodem jeho manželství a s dohodou o vypořádání společného jmění), nezabýval se ani otázkou rozporu výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Jeho právní posouzení je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. proto byl uplatněn opodstatněně.
Lze uzavřít, že ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu upraveného v ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. není rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil – vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu