ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1302.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1302/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce RPG Byty, s. r. o., se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jirouškem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Preslova 9, proti žalované D. P. , zastoupené Mgr. Jiřím Zítkem, advokátem se sídlem Ostrava, Českobratrská 2, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 51/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2011, č. j. 42 Co 199/2011-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, č. j. 36 C 51/2006-173, výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 1, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, IV. kategorie, v domě č.p. 238 na ulici M., v O. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil tříměsíční výpovědní lhůtu a uložil žalované byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší (výrok II. a III.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 10. 2011, č.j. 42 Co 199/2011-224, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., II. a III., ve výroku IV. o nákladech řízení jej změnil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) byl naplněn, neboť žalovaná hrubě porušila své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že neplatila nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (k 31. 10. 2005 dlužila na nájemném a úhradách za služby částku 17.140,- Kč, k 31. 1. 2011 pak již 53.176,- Kč). Ve shodě s ním rovněž neshledal důvodné ani námitky žalované, že předmětem nájmu byl byt č. 2 (z provedeného dokazování, zejména ze spisů soudu prvního stupně sp.zn. 25 C 249/2006, sp.zn. 18 C 27/2004 a sp.zn. 81 C 252/2004, vyplynulo, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 11. 2. 1993 /dále též jen „Nájemní smlouva“/ se týkala předmětného bytu, tj. bytu č. 1, nikoliv č. 2), a že má na nájemném přeplatky (případné vady předmětného bytu ji totiž nezbavují povinnosti platit řádně nájemné).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (doplněné prostřednictvím ustanoveného advokáta), jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Soudům obou stupňů především vytýká, že věc nesprávně právně posoudily, jestliže dovodily, že porušila povinnosti plynoucí z Nájemní smlouvy. Poukazuje na to, že nájemné bylo sjednáno ve výši 90,- Kč měsíčně a že v řízení nebylo prokázáno, že by jí bylo sděleno, že se změnily skutečnosti rozhodné pro jeho výši ve smyslu §14 (již neplatné) vyhlášky č. 176/1993 Sb. Uvádí, že byt se (nikoliv jejím zaviněním) stal hygienicky závadným a nezpůsobilým k trvalému bydlení a že i kdyby bylo prokázáno zvýšení nájemného, byla by oprávněna požadovat slevu na nájemném, a že soudy v tomto směru rozhodly rozdílně oproti ustálené judikatuře, jež v obdobných případech nájemci slevu na nájemném přiznává. Dále konstatuje, že Nájemní smlouva nebyla platně sjednána, neboť v ní chybí podstatná náležitost, a to označení žalobce. Namítá, že nemohlo být přivoleno k výpovědi z bytu č. 1, jestliže byl na základě nájemní smlouvy ze dne 21. 7. 1993 užíván byt č. 2, a že nájem předmětného bytu nemohl být sjednán platně a účinně, neboť jí bytová náhrada měla být přidělena tehdejším národním výborem, a nikoliv žalobcem. Nesouhlasí (z důvodů uvedených v dovolání) rovněž s výrokem o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelka výslovně neoznačila otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) pak vyplývá, že především brojí proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. byl naplněn. Činí tak však prostřednictvím námitky, že (z důvodů uvedených v dovolání) na nájemném ničeho nedlužila, která směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. však dovolací soud (jak je již výše uvedeno) při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřihlíží. Totéž platí i o námitkách, že jí nemohla být dána výpověď z nájmu předmětného bytu, neboť ve skutečnosti užívá byt č. 2, a že Nájemní smlouva je neplatná, neboť byla uzavřena žalobcem (nikoliv tehdejším národním výborem, který jí měl dle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 12. 1989, sp.zn. 40 C 268/89, přidělit náhradní byt) a dále proto, že v ní chybí označení žalobce. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp.zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 728/2004). K námitce týkající se slevy na nájemném je třeba uvést, že v případě nesplnění povinnosti pronajímatele odstranit závady v bytě není nájemce oprávněn přestat platit nájemné (jinak řečeno ani tato okolnost jej nezbavuje povinnosti platit nájemné), nýbrž je zde k dispozici režim upravený v ustanovení §691 obč.zák. Podle okolností případu, nezvolil-li nájemce postup podle §691 obč.zák., není vyloučen ani vznik práva nájemce na slevu na nájemném (§698 odst. 1 věta první obč.zák.), které je však třeba uplatnit u pronajímatele bez zbytečného odkladu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp.zn. 26 Cdo 2573/2008 a usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2716/2005).
V části, v níž dovolání směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení (který má /jde-li o jeho formu/ - a to i v případě, že je součástí výrokové části rozsudku, - povahu usnesení /§167 odst. 1 ve spojení s §211 o.s.ř./) není rovněž přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení není mezi usneseními vyjmenovanými v ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. Dovolání v této části není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno rozhodnutí soudu první stupně ve věci samé; tím však usnesení o nákladech řízení není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 5/2002, pod pořadovým číslem 88).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud proto dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., a o skutečnost, že žalobci (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl jinak právo vůči žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu