ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1783.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1783/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ J. L. , bytem v L., b/ M. M. , bytem v Ž., c/ V. P. , bytem v P., a d/ M. H. , bytem v L., zastoupených JUDr. Richardem Halškou, advokátem se sídlem v Praze 7, Partyzánská 26, proti žalovanému J. B. , bytem v L., zastoupenému JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48, o zaplacení částky 674.808,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 27/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. února 2012, č. j. 9 Co 663/2011-394, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. dubna 2011, č. j. 9 C 27/2000-328, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 604.808,20 Kč, ohledně částky 70.000,- Kč a tam specifikovaných úroků z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. února 2012, č. j. 9 Co 663/2011-394, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit (do tří dnů od právní moci rozsudku) každému z žalobců a/, b/ a d/ částku 97.076,03 Kč a žalobkyni c/ částku 291.228,11 Kč, žalobu zamítl v části, jíž se každý z žalobců a/, b/ a d/ domáhal zaplacení částky 3.725,33 Kč a žalobkyně d/ částky 11.176,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Dne 27. dubna 2012 podal žalovaný osobně u soudu prvního stupně podání z téhož dne nazvané jako „dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 663/2011-394 ze dne 14. 2. 2010“. V tomto podání sdělil, že proti tam označeným výrokům rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podává v dovolací lhůtě prostřednictvím svého zástupce, jehož plná moc je ve spisu vykázána, dovolání, které pro nepřítomnost zástupce odůvodní ve lhůtě sedmi dnů. Dne 3. května 2012 pak osobně u soudu prvního stupně podal řádné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že dovolání vykazuje nedostatky, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §240 odst. 1 věty první o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§240 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Podle §240 odst. 3 věty první o. s. ř. je lhůta zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (§240 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou, nemůže být prodloužena a její zmeškání nelze prominout (srov. §55, §58 odst. 1, §240 odst. 2 věta první o. s. ř.); jejím marným uplynutím se proto původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými a k opožděnému doplnění dovolání dovolací soud nemůže přihlédnout. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§243c odst. 1, §43 odst. 1 o. s. ř.), se stává po uplynutí lhůty k podání dovolání bezpředmětnou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodů dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán, tedy – řečeno jinak – jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Chybí-li vylíčení těchto okolností, není (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu pro stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí proto není možné věcně přezkoumat (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že v písemném vyhotovení rozsudku, jehož stejnopis byl doručen k rukám zástupce žalovaného – advokáta JUDr. Vladimíra Linharta – v pátek 2. března 2012, odvolací soud účastníky mimo jiné poučil, že proti jeho rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, a to do dvou měsíců od jeho doručení u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Účastníci byli tedy správně poučeni o dovolání, o lhůtě k dovolání a o soudu, u něhož se podává. Proto poslední den dvouměsíční lhůty pro podání dovolání připadl na středu 2. května 2012. Ve lhůtě do 2. května 2012 mohl tedy dovolatel podat řádné dovolání anebo – z vlastní iniciativy či na výzvu soudu prvního stupně učiněnou podle §241b odst. 1 a 209 ve spojení s ustanovením §43 o. s. ř. – doplnit blanketní dovolání o údaje o tom, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá.
V uvedené dvouměsíční lhůtě však dovolatel podal pouhé blanketní dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu), přičemž řádné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podal osobně u soudu prvního stupně až ve čtvrtek 3. května 2012, tedy evidentně po marném uplynutí shora specifikované lhůty; proto k němu již dovolací soud nemohl přihlížet.
Vzhledem k uvedenému lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněném pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 119 v sešitě č. 7 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura) – uzavřít, že blanketní dovolání žalobce ze dne 9. října 2007, které nebylo způsobilé zahájit dovolací řízení, muselo být odmítnuto, a to za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2 věty první o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu