ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1897.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1897/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) M. M. , b) B. M. , obou bytem v J., zastoupených JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 10, proti žalovanému statutárnímu městu Jihlava , se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 1, zastoupenému Mgr. Tomášem Rosickým, advokátem se sídlem v Jihlavě, Fritzova 2, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 18 C 146/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2010, č. j. 19 Co 182/2009-72, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám Mgr. Tomáše Rosického, advokáta se sídlem v Jihlavě, Fritzova 2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci napadli dovoláním rozsudek Krajského soudu v Brně (odvolací soud) ze dne 20. 1. 2010, č. j. 19 Co 182/2009-72, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (soud prvního stupně) z 25. 2. 2009, č. j. 18 C 146/2008-51, jímž zamítl žalobu o určení, že výpověď z nájmu bytu o velikosti 3+1 v domu v J. (dále též jen „předmětný byt“, popř. „byt“) z 5. 6. 2008 (dále též jen „Výpověď“) je neplatná a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“ (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatelé napadli.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatelé výslovně uplatnili nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (námitkou, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelné). K této vadě však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních). Jen pro úplnost lze dodat, že odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů má všechny náležitosti stanovené v §157 odst. 1, 2 o. s. ř., je v nich uvedeno, k jakému zjištění o jednotlivých skutečnostech soud dospěl, na základě jakých důkazů a jak tyto důkazy hodnotil.
Dovolatelé s ohledem na obsah dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnili i nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (námitkami směřujícími k obsahu Výpovědi).
Zjišťuje-li soud obsah listiny, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, co je uvedeno v textu Výpovědi, je proto otázkou skutkovou. Vzhledem k tomu, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže označená otázka založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnili dovolatelé správnost závěru odvolacího soudu, že Výpověď je platná (zejména, že výpovědní lhůta a závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, jsou dostatečně určité), a že směřovala vůči oběma společným nájemcům.
Podle ustálené soudní praxe neobsahuje-li výpověď z nájmu bytu lhůtu, kdy má nájem skončit (§711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 10. 2011, dále též jen „obč. zák.“), je neplatná (srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. 2 Cdo 72/93, uveřejněný pod č. 4/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 05. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2008). Dospěl-li odvolací soud k závěru, že Výpověď není neplatná pro absenci výpovědní lhůty, jestliže v ní žalovaný uvedl, že „Rada města J. schválila výpověď z nájmu předmětného bytu v tříměsíční výpovědní lhůtě“ s tím, že tato lhůta počne běžet prvním dnem následujícím po měsíci, v němž bude Výpověď doručena, pak se od této ustálené judikatury neodchýlil. I z takto formulované výpovědní doby může typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu bytu bez rozumných pochybností vnímat dostatečně určitým způsobem délku a běh výpovědní lhůty (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4111/2008).
Ani otázka, zda výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. c, d) obč. zák. je neplatná podle §37 odst. 1, §39 obč. zák. (§711 odst. 3 obč. zák.), neobsahuje-li doslovně vyjádřený závazek pronajímatele zajistit odpovídající bytovou náhradu, tj. v daném případě přístřeší, ale jen oznámení pronajímatele (žalovaného), že při vyklizení stačí poskytnout přístřeší, nemůže být zásadně právně významná, neboť tuto otázku již dovolací soud vyřešil (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4284/2009); uzavřel, že i takovéto oznámení pronajímatele lze považovat za dostatečně určité vyjádření skutečnosti, že vypovídaným nájemcům náleží bytová náhrada, o jakou náhradu se jedná a že nejsou povinni byt vyklidit dříve, než jim bude tato bytová náhrada poskytnuta.
Soudní praxe dále dospěla k závěru, že výpověď ze společného nájmu bytu manželů musí být adresována a doručena oběma společným nájemcům (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99), neboť právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, svědčící oběma manželům společně a nedílně. Existence práva společného nájmu bytu manžely však neklade žádné zvláštní požadavky na obsah výpovědi z nájmu bytu, výpověď není neplatná jen proto, že nevypovídá "společný" nájem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 1997, pod číslem 56). Výpověď z nájmu směřuje vůči společným nájemcům i v případě, že se v jejím textu hovoří o nájmu (nikoli o společném nájmu) a že skutkově vymezuje výpovědní důvod jen ve vztahu k jednomu z manželů. S ohledem na nedílnost společného nájmu bytu manžely je významné, aby výpověď z nájmu byla dána a doručena každému z nich, tento požadavek tak splňuje i výpověď, která je adresována a doručena každému ze společných nájemců (manželů) samostatně.
Vyšší požadavky na určitost výpovědi z nájmu bytu bez přivolení soudu od účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., kterým byl novelizován občanský zákoník (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009), na něž dovolatelé poukazují, vyplývají z právních důsledků, které zákon s takovouto výpovědí spojuje (zánik nájmu k bytu bez rozhodnutí soudu) a z povinnosti nájemce v případné žalobě na neplatnost výpovědi podle 711 odst. 5 obč. zák. uvést, v čem spatřuje neplatnost této výpovědi, tj. vylíčit všechny rozhodující skutečnosti (§79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.). Právní úkon je neurčitý, pokud ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k poznání, co chtěl účastník projevit. Projev vůle pronajímatele (výpověď z nájmu bytu) je výkladem objektivně pochopitelný, jestliže typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu může tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2818/99 a ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2014/2005).
V souzené věci podle zjištěného skutkového stavu (nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) Výpověď obsahovala mj. i výpovědní dobu, konstatování, že nájemcům (dovolatelům) náleží při vyklizení přístřeší a byla doručena oběma dovolatelům. Z Výpovědi bylo mj. zřejmé, že se jedná o projev vůle směřující k ukončení nájmu k předmětnému bytu, v jaké lhůtě nájem skončí i okolnost, že při vyklizení dovolatelům náleží jen přístřeší. Závěr odvolacího soudu, že takováto výpověď je dostatečně určitá a je proto platná, je tak v souladu s konstantní soudní praxí.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalobců tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před účinností vyhlášky 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a náhrady ve výši 360,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. března 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu