ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3662.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3662/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) V. R., bytem P., b) B. P. , bytem N., c) F. G., bytem P., a d) Ing. J. R. , bytem Ch., zastoupených JUDr. Evou Novou, advokátkou se sídlem Praha 10, Doupovská 1411/4, proti žalovanému E. T. , bytem P., zastoupenému JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Legionářů 947/2b, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 169/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2010, č. j. 53 Co 169/2010-68, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2011, č. j. 53 Co 169/2010-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 6. 2010, č. j. 53 Co 169/2010-68, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2011, č. j. 53 Co 169/2010-80, potvrdil rozsudek ze dne 15. 10. 2009, č. j. 23 C 169/2008-48, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost vyklidit byt sestávající z podkrovní patrové místnosti, částečně oddělené příčkami, předsíně, kuchyně, spíže a příslušenství, nacházející se v podkroví domu v P., vpravo od hlavního schodiště domu (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, vzal za prokázáno, že žalobci jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci (ze 7/8) předmětného domu, že žalovaný vybudoval v podkroví předmětného domu dvě bytové jednotky, že jejich vestavba a užívání bylo dodatečně povoleno rozhodnutím odboru výstavby OÚ MČ Praha 2 ze dne 16. 10. 1995, jež nabylo právní moci dne 25. 10. 1995, že jednou z nich je předmětný byt, který žalovaný užívá, a že nájemní smlouvou ze dne 21. 12. 1994 (dále též jen „Smlouva“) pronajali vlastníci předmětného domu žalovanému „prostory vybudované bytové jednotky nacházející se v celém podkroví“ předmětného domu. Přisvědčil rovněž jeho závěru, že žaloba je důvodná. Neshledal opodstatněnou námitku žalovaného ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobců s tím, že žalobci jako většinoví spoluvlastníci tuto legitimaci mají (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2417/2002) a že předmětný byt není samostatným předmětem vlastnictví (jednotkou ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb.), a proto neobstojí úvahy žalovaného, že se jeho vybudováním stal jeho vlastníkem. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že Smlouva je absolutně neplatná, a to jak pro rozpor s ustanovením §37 odst. 2 obč. zák. (v podkroví předmětného domu se v době jejího uzavření /tj. dne 21. 12. 1994/ nenacházel žádný byt, který by mohl být předmětem nájemního vztahu, neboť rozhodující je kolaudovaný stav – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4010/2007), tak pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.) ve vymezení předmětu nájmu, jakož i pro absenci podstatných náležitostí nájemní smlouvy (absence ujednání o výši nájemného či způsobu jeho určení). Smlouva nemůže s ohledem na ustanovení 41a odst. 1 obč. zák. pro nedostatek podstatných náležitostí představovat smlouvu o výstavbě (§18 zákona č. 72/1994 Sb.) ani smlouvu o smlouvě budoucí nájemní (§50a obč. zák.); nemůže být ani smlouvou o nájmu části nemovitosti ve smyslu §663 a násl. obč. zák., „je-li onou částí nemovitosti, jež je předmětem sporu, ke dni rozhodování soudu kolaudovaný byt“. Uvedené platí i o smlouvě uzavřené mezi účastníky v roce 1993. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobců (§126 odst. 1 obč. zák.) s tím, že nebyly zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly odepření výkonu práva žalobci pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 3 o. s. ř. s tím, že „jde o otázku zásadního právního významu, která má být dovolacím soudem posouzena jinak a zároveň závěr odvolacího soudu je v rozporu s názorem Nejvyššího soudu, který učinil v jiném řízení, které bylo částečně skutkově totožné“ (posoudil otázku věcné legitimace žalobce v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99). Za otázky zásadního právního významu, jež nebyly v rozhodovací praxi soudů dosud řešeny, považuje otázky: 1) zda může být neplatná smlouva o nájmu části nemovitosti ke dni podání žaloby či ke dni rozhodování soudu, pokud v této části nemovitosti byla nájemcem vybudována bytová jednotka, 2) pokud je taková smlouva platná, může být titulem pro užívání této bytové jednotky, a 3) zda – pro případ, že by uvedená smlouva nebyla titulem pro užívání bytu – svědčí majiteli nemovitosti právo podat žalobu na vyklizení této bytové jednotky, nacházející se v části nemovitosti pronajaté nájemci smlouvou o nájmu části nemovitosti, proti vůli takového nájemce a proti tomuto nájemci. Namítá především, že Smlouva je platnou smlouvou o nájmu části nemovitosti uzavřenou podle ustanovení §663 a násl. obč. zák., že důvodem její neplatnosti nemůže být skutečnost, že ke dni rozhodování soudu se jednalo o kolaudovaný byt (zejména vzhledem k tomu, že byla uzavřena před jeho kolaudací) a že může být titulem pro užívání bytu v této části nemovitosti. Uvádí, že ve Smlouvě se hovoří o prostorech vybudované bytové jednotky, tedy nikoliv přímo o bytové jednotce, a že si tudíž pronajal prostory v celém podkroví domu, nikoliv byt; následná kolaudace těchto prostor na dvě bytové jednotky nemohla způsobit neplatnost Smlouvy či „její hypotetický zánik přímo ze zákona“, neboť pronajatá část nemovitosti stále existovala, pouze došlo k její rekonstrukci v souladu se záměrem účastníků (ohraničení předmětu nájmu ani účel nájmu se nezměnily) a nadále jsou předmětem nájmu i prostory, které nejsou bytovými (např. chodby). Dále namítá, že k podání žaloby na vyklizení bytu nacházejícího se v části nemovitosti, jež mu byla pronajata, může být aktivně věcně legitimován výhradně on sám (viz již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu). Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS1572/11/) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelem výslovně označené otázky (viz výše ad 1/ až 3/) však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají, neboť rozsudek odvolacího soudu na jejich řešení nespočívá. Vycházejí totiž z předpokladu, že Smlouva je (platnou) smlouvou o nájmu části nemovitosti; odvolací soud však (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že Smlouva je smlouvou o nájmu bytu a je (z důvodů uvedených výše) neplatná. Totéž platí i o jeho námitce týkající se aktivní věcné legitimace, jakož i o výtce, že důvodem neplatnosti Smlouvy, kterou mu dle jeho názoru byla pronajata část nemovitosti, nemůže být pouze skutečnost, že ke dni rozhodování soudu se již u této části nemovitosti jedná o kolaudovaný byt. Pokud dovolatel namítá, že Smlouva měla být posouzena jako smlouva o nájmu části nemovitosti podle §663 a násl. obč. zák., činí tak námitkami (že ve Smlouvě se hovořilo o prostorech vybudované jednotky, nikoliv přímo o bytové jednotce a že si od žalobců pronajal celé podkroví), které směřují proti zjištěnému skutkovému stavu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, co bylo v daném případě obsahem Smlouvy (tj. zejména, co bylo předmětem nájmu), je proto otázkou skutkovou. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. však dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§234 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měli právo proti žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu