ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3934.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3934/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce města Františkovy Lázně , se sídlem ve Františkových Lázních, Nádražní 208/5, zastoupenému JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 13, proti žalované J. Š. , zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 210/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. května 2010, č. j. 12 Co 94/2010-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám Mgr. Pavla Vintera, advokáta se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Plzni (odvolací soud) ze dne 12. 5. 2010, č. j. 12 Co 94/2010-124, kterým potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu v Chebu (soud prvního stupně) ze dne 29. 10. 2009, č. j. 13 C 210/2008-95, jímž zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit budovu č. p. 413 (jiná stavba), umístěnou na parcele č. st. 555 zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb, na listu vlastnictví č. 1 pro obec a katastrální území Františkovy Lázně, sestávající z informační kanceláře s přilehlou místností, WC pro zaměstnance, umývárny pro zaměstnance, WC pro invalidy a tělesně postižené, předsíně WC ženy, WC ženy, předsíně WC muži, pisoáru muži a WC muži (dále též jen „předmětný dům“, popř. „předmětná nemovitost“), v části týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně rozsudek změnil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“ (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatel napadl.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil dovolatel nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (námitkou, že soudy obou stupňů „nesprávně hodnotily vůli účastníků smlouvy v ujednáních o výpovědních důvodech“). Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, zda v dané věci směřovala vůle účastníků ke sjednání omezení výpovědních důvodů z nájemního vztahu, je proto otázkou skutkovou. Vzhledem k tomu, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže označená otázka založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. obsažené v dovolání.
V řízení bylo prokázáno (zjištěný skutkový stav nelze v daném případě úspěšně zpochybnit - viz předchozí výklad), že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, že předmětem nájmu byla celá předmětná nemovitost (obsahující nebytové prostory) a že si účastníci smluvili podmínky skončení nájemního vztahu.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že byla-li předmětná nemovitost pronajata jako celek, je režim nájemního vztahu podřízen §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). Tento právní závěr je v souladu s ustálenou judikaturou, tedy i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/99, na nějž poukazuje dovolatel. Dovolateli nelze přisvědčit, že by z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývalo, že na nájemní vztah k nemovitosti nelze použít soukromoprávní instituty obsažené v zákoně č. 116/1990 Sb. (mj. i vypovězení smlouvy, výpovědní důvody). Otázkou, zda se účastníci smlouvy o nájmu nemovitosti uzavřené podle §663 a násl. obč. zák. mohou při sjednání podmínek skončení nájemního vztahu odchýlit od úpravy zakotvené v §676 a násl. obč. zák., se toto rozhodnutí vůbec nezabývá; z odůvodnění se jen podává, že jsou-li součástí nemovitosti nebytové prostory, uplatní se při uzavírání smlouvy o nájmu nemovitosti podle §663 a násl. obč. zák. i veřejnoprávní instituty úpravy nájmu nebytových prostor (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.).
Závěr odvolacího soudu, že řídí-li se nájemní smlouva k nemovitosti občanským zákoníkem (§663 a násl.), mohou si účastníci smlouvy dohodnout podmínky skončení nájemního vztahu i jinak než stanoví §676, 677 obč. zák., je v souladu s právní teorií (srovnej např. Švestka, j., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §676 – 684. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1930) i praxí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 02. 2007, sp. zn. 28 Cdo 556/2006). Obecná úprava nájmu v občanském zákoníku (§663 a násl.) nebrání účastníkům smlouvy o nájmu nemovitosti, a to i uzavřené na dobu neurčitou, aby si v rámci smluvní volnosti (§2 odst. 3 obč. zák.) sjednali podmínky jeho skončení jinak než stanoví §677 odst. 1 obč. zák., např. omezili výpovědní důvody odkazem na konkrétní ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, případně omezili či vyloučili možnost vypovědět nájem bez uvedení důvodu.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a náhrady ve výši 360,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. března 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu