ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4737.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4737/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Ralsko Vivo s.r.o ., se sídlem Praha 4, Lhotka, Dobřejovická 567/1, zastoupeného Mgr. Lucií Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Washingtonova 25, proti žalovanému R. G. , zastoupenému JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem Týniště nad Orlicí, Mírové náměstí 274, o zaplacení částky 51.219,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 350/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. dubna 2010, č. j. 60 Co 56/2010-299, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. dubna 2010, č. j. 60 Co 56/2010-299, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 9 C 350/2004-248, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 51.219,- Kč (dlužné nájemné) s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 0,3% z částky 18.407,- Kč za každý den prodlení od 11. 7. 2002 do zaplacení, ve výši 0,3% z částky 18.407,- Kč za každý den prodlení od 14. 10. 2002 do zaplacení, a ve výši 0,3% z částky 14.405,- Kč za každý den prodlení od 1. 4. 2003 do zaplacení.
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č.j. 9 C 350/2004-248 (poté, co jeho předchozí rozsudky ze dne 4. 10. 2007, č.j. 9 C 350/2004-129, a ze dne 12. 8. 2008, č.j. 9 C 350/2004-155, byly zrušeny usneseními Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 4. 2008, č.j. 60 Co 99/2008-143, a ze dne 27. 1. 2009, č.j. 60 Co 493/2008-200, a věc mu byla v obou případech vrácena k dalšímu řízení), výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 51.219,- Kč s úroky z prodlení tam specifikovanými a smluvní pokutu ve výši 0,3% z částky 18.407,- Kč za každý den prodlení od 11. 7. 2002 do zaplacení, 0,3% z částky 18.407,- Kč za každý den prodlení od 16. 10. 2002 do zaplacení, a 0,3% z částky 14.405,- Kč za každý den prodlení od 23. 7. 2003 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu co do části požadovaných úroků z prodlení a smluvní pokuty ve výši 0,3% z částky 14.405,- Kč za každý den prodlení od 1. 4. 2003 do 22. 7. 2003; současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného (směřujícímu proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a proti souvisejícímu nákladovému výroku III.) Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, č.j. 60 Co 56/2010-299, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I., v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 51.219,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení a současně smluvní pokutu ve výši 0,3% z částky 18.407,- Kč za každý den prodlení od 11. 7. 2002 do 29. 3. 2005, ve výši 0,3% z částky 18.407,- Kč za každý den prodlení od 16. 10. 2002 do 29. 3. 2005, ve výši 0,3% z částky 14.405,- Kč za každý den prodlení od 23. 7. 2003 do 29. 3. 2005 (výrok I.), ve zbývající části výroku I., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,3% z částky 51.219,- Kč za každý den prodlení od 30. 3. 2005 do zaplacení, jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.); dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vzal za zejména prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 29. 3. 2000 nájemní smlouvu na dobu neurčitou, jejímž předmětem byly „objekty na st. p.č. 96 a 97 v katastrálním území K., obec R.“ (dále též jen „Smlouva“ a „předmětné objekty“, resp. „pronajaté objekty“), z níž vyplývá, že sjednaným účelem nájmu bylo užívat je jako sklad průmyslových výrobků, že v době jejího uzavření nebyly k tomuto účelu zkolaudovány a měly k němu být nájemcem (žalovaným) na jeho náklady teprve upraveny, že před podnikatelským využitím předmětných objektů se nájemce rovněž zavázal uzavřít nájemní smlouvu k pozemkům, na nichž předmětné objekty stojí, a to se společností PRIVUM s.r.o. Lysá nad Labem, že nájemné mělo být placeno čtvrtletně ve výši 16.115,- Kč + 5% DPH na základě čtyř zálohových faktur, a že při prodlení s placením nájemného zaplatí žalovaný smluvní pokutu ve výši 0,3% z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaný nezaplatil nájemné za II. a III. čtvrtletí roku 2002, které mu bylo vyfakturováno fakturami č. 18/2002 (splatná dne 10. 7. 2002) a 34/2002 (splatná dne 15. 10. 2002), že rovněž nezaplatil nájemné za období od 1. 10. 2002 do 11. 12. 2002 vyfakturované fakturou č. 43/2002 (se splatností ke dni 22. 7. 2003), a že mu byla dne 11. 12. 2002 doručena výpověď z nájmu předmětných objektů (dále jen „Výpověď“) z důvodu neplacení nájemného.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli platnou nájemní smlouvu ve smyslu §663 obč.zák. V této souvislosti především konstatoval, že Smlouva nemůže být neplatná pro počáteční nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč.zák.), neboť jejím předmětem nebylo plnění nemožné, nýbrž plnění, které bylo toliko podmíněné splněním určitých předpokladů (provedení kolaudace, uzavření nájemní smlouvy se společností PRIVUM s.r.o. Lysá nad Labem), k čemuž také nakonec došlo. Přisvědčil rovněž jeho závěru, že splatnost nájemného se řídila ustanovením §563 obč.zák., přičemž faktury vystavené žalobcem představovaly kvalifikované výzvy k plnění; není proto rozhodné, zda tyto „výzvy“ měly náležitosti zálohových či konečných faktur. Odvolací soud se dále zabýval námitkou započtení, kterou žalovaný vznesl z titulu nákladů jím vynaložených na opravu předmětných prostor v částce 49.546,55 Kč a uzavřel, že jelikož se žalovaný ve Smlouvě k jejich úhradě zavázal, není oprávněn je po žalobci požadovat. Odvolací soud rovněž přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci požadovanou smluvní pokutu, neboť je v prodlení s placením nájemného. Soudy obou stupňů vyslovily názor, že ujednání účastníků o smluvní pokutě není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.) a je platné (§39 obč.zák.), přičemž odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že jelikož ve Smlouvě nebyla sjednána splatnost smluvní pokuty, má žalobce nárok na její zaplacení jen v části, v níž se stala splatnou, tj. do výzvy k plnění (§563 obč.zák.) představované podanou žalobou, jež byla žalovanému doručena dne 29. 3. 2005; proto rozsudek soudu prvního stupně změnil ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 30. 3. 2005 tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu – a to výslovně proti výrokům I. a III. – podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b), c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (a nikoli podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jak nesprávně uvedl odvolací soud ve svém poučení o dovolání v napadeném rozsudku), neboť soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveném v jeho zrušujícím rozhodnutí, rozhodl ve svém v pořadí druhém rozhodnutí ,,jinak“. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy obou stupňů posoudily splatnost nájemného v rozporu s dohodou účastníků a jejich zaběhlou praxí, přičemž odkazuje na rozhodnutí „NS ČR sp.zn. 28 Cdo 484/2004 a 33 Cdo 2256/2007“. Dále dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku platnosti Smlouvy, neboť ,,předmět nájmu může být užíván jen k účelu, k němuž je pronajímán“; ohledně předmětných staveb však nebylo vydáno žádné kolaudační rozhodnutí, a ,,tudíž nebyly jako stavba použitelné k jakémukoli účelu“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 1862/2003 a sp.zn. 26 Cdo 1775/2002). Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. pak spatřuje v tom, že soudy obou stupňů, aniž by o tom provedly jediný důkaz, vycházely ze skutečnosti, že žalobce mu doručil (ať zálohové či konečné) faktury, přičemž namítá, že z celého spisu není zřejmé, kdy a jakým způsobem se tak mělo stát. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel výslovně napadl rovněž nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu (výrok III.); dovolání proti nákladovým výrokům – byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu – však není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002).
Pokud jde o otázku přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (výrok I.), lze přisvědčit dovolateli, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (vyjádřeným ve vztahu k posouzení otázky platnosti Smlouvy), který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence takovýchto vad nebyla dovolatelem namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (námitkou proti závěru o doručení faktur), jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z důvodů, jež vyplynou z níže uvedeného, se dovolací soud zabýval nejprve naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím dovolatel zpochybnil především správnost právního závěru o platnosti Smlouvy námitkou, že předmětné stavby nebyly nikdy kolaudovány a nemohly být proto jako stavby užívány.
Podle §76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy (dále jen „stavební zákon“) lze mj. dokončenou stavbu, popř. její část schopnou samostatného užívání, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí. Kolaudačním rozhodnutím se povoluje užívání stavby k určenému účelu, a je-li to zapotřebí, stanoví se podmínky pro užívání stavby (§82 odst. 1 stavebního zákona). Stavbu lze užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popř. ve stavebním povolení. Změny ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření výroby, popřípadě činnosti, která by mohla ohrozit zdraví a život nebo životní prostředí, jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby; na řízení se vztahují přiměřeně ustanovení §76 až 84 (§85 odst. 1 stavebního zákona).
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1775/2002, dovodil, že stavby, které ke svému zřízení vyžadovaly stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí (§76 odst. 1 stavebního zákona), kterým se povoluje užívání stavby určenému účelu, a že je neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem nájemní smlouva, jejímž předmětem jsou nezkolaudované stavby, neboť taková nájemní smlouva se svým obsahem dostává do rozporu se zákonným příkazem užívat stavby jen na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v něm určenému. K právnímu názoru vyjádřenému v označeném rozhodnutí se Nejvyšší soud přihlásil dále např. ve svém rozsudku ze dne 24. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 4348/2008.
V projednávané věci se odvolací soud zabýval posouzením platnosti Smlouvy toliko z toho hlediska, zda předmětné stavby byly kolaudovány k účelu, k němuž byly pronajaty. Otázkou, zda ohledně nich již bylo (dříve) vydáno kolaudační rozhodnutí, tedy zda byly vůbec ke dni uzavření Smlouvy způsobilé k užívaní ve smyslu §76 odst. 1 stavebního zákona, se nezabýval, ačkoliv skutečnosti, jež byly z tohoto hlediska právně významné, vyšly v řízení najevo (srov. např. protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 4. 10. 2007 – č.l. 126 spisu, protokol z jednání ze dne 13. 6. 2000, konaném na místě stavby – č.l. 171 spisu, rozhodnutí odboru výstavby, ÚP a dopravy MěÚ v Mimoni ze dne 26. 7. 2000 – č.l. 279 spisu). Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž i nesprávné.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, aniž se – pro předčasnost – zabýval dalšími dovolacími námitkami podřazenými pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu