ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1034.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1034/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, proti žalovanému JUDr. J. K., o zaplacení 23.000,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 59/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2009, č. j. 55 Co 456/2008-119, takto:
I. Dovolání v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu se odmítá.
II. Dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2007, č. j. 10 C 59/2005-93, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 23.000,- Kč (výrok I); současně uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 9.620,- Kč (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci dne 25. 3. 2002 uzavřeli smlouvu o poskytování právní pomoci (služeb), na jejímž základě žalovaný (advokát) zastupoval žalobce (klienta) v občanském soudním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 237/2002. V něm se žalobce domáhal určení, že spolu s MUDr. R. K. se stali společnými nájemci /označeného/ bytu, jehož nájemcem do své smrti byla žalobcova matka. Po zahájení řízení ovšem vyšlo najevo, že nájem MUDr. R. K. (vnučky zamřelé nájemkyně) zanikl její dohodou s pronajímatelem k 30. 4. 2002 a žalobce pak sám neprokázal, že se svou matkou žil v den její smrti ve společné domácnosti (§706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 – dále jen „obč. zák.“). Proto nebyl žalobce ve věci úspěšný. Při podání žaloby a zastupování žalobce v zahájeném řízení ovšem žalovaný vycházel z informací, které mu poskytl žalobce při převzetí zastoupení. Při jeho zastupování jednal s odbornou péčí a neporušil povinnosti advokáta plynoucí z ust. §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. I proto byla žalobcova stížnost na postup žalovaného k České advokátní komoře odložena jako nedůvodná.
Právní vztah mezi účastníky vzniklý odvolací soud posoudil jako závazkový vztah ze smlouvy příkazní podle §724 a násl. obč. zák. (pod níž lze podřadit i smlouvu o poskytování právních služeb), ze které žalovanému (příkazníkovi) vznikl nárok na sjednanou odměnu (§730 odst. 1 obč. zák.). Tu mu byl žalobce (příkazce) povinen poskytnout, i když jím očekávaný výsledek nenastal, neboť nezdar při prosazování práv žalobce nebyl způsoben porušením povinností žalovaného, příkazníka (§730 odst. 2 obč. zák.). Jestliže za poskytnuté právní služby žalobce zaplatil žalovanému částku 23.000,- Kč (jíž vrácení se po žalovaném v tomto řízení domáhá), nejde o částku nesprávně či neoprávněně vyplacenou, kdy by bylo lze hovořit o bezdůvodném obohacení žalovaného na úkor žalobce, které by byl žalovaný povinen žalobci vydat (§451 obč. zák.).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítal, že jako osobě práva neznalé se mu od soudu nedostalo poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. Při právním posouzení věci se pak odvolací soud – podle žalobcova názoru – soustředil na nevýznamné skutečnosti a přehlédl, že žalovaný nevyužil všech prostředků k prosazení žalobcových práv a zvolil nesprávný žalobní petit, pro který žalobce ve sporu neuspěl. Žalobce má za to, že soud pochybil i při rozhodování o nákladech řízení, kdy žalovanému přiznal právo i na náhradu těch nákladů, které původně vůbec nežádal. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, dovolání objektivně přípustné není. Takové rozhodnutí má totiž povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních §238, §238a a §239 o.s.ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Proto Nejvyšší soud dovolání žalobce v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V tomto rozsahu Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o.s.ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. K žalobcovým námitkám, že se mu za řízení nedostávalo potřebných poučení, Nejvyšší soud odkazuje na obsah protokolu o jednání konaného u soudu prvního stupně dne 8. října 2007 (založen pod čl. 85 až 90 spisu), z něhož se podává, že žalobce byl při jednání soudu v potřebném rozsahu vyzýván jak k doplnění svých skutkových tvrzení (§118a odst. 1 o. s. ř.), tak i k označení důkazů k jejich prokázání (§118a odst. 3 o. s. ř.). Důvodem, pro který neuspěl v tomto řízení, ostatně není neunešení břemene tvrzení ani břemene důkazního. Proto ani případný nedostatek náležitě konkrétního poučení by nemohl být kvalifikován jako vada, jež zde mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Neshledávaje zmatečnosti ani jiné vady řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (§242 odst. 3 o. s. ř.), se proto Nejvyšší soud – v hranicích otázek vymezených dovoláním – dále zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné žalobcem v dovolání, tedy prověřením správností právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) i důvodem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.) lze ve smyslu cit. ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994, nebo rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002).
Odvolacím soudem učiněná skutková zjištění o tom, jak žalovaný (advokát) chránil a prosazoval práva a oprávněné zájmy žalobce (klienta) a zda se přitom řídil žalobcovými pokyny, jsou výsledkem procesně korektního dokazování, při němž odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Rozhodující skutečnosti odvolací soud čerpal nejenom z obsahu soudního spisu (Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 237/2002), jež zachycuje celý průběh předchozího řízení, ale též z účastníky (v písemné formě) uzavřené smlouvy o poskytování právní pomoci, jejíž součástí je nejenom dohoda o výši smluvní odměny, ale je k ní připojen i zápis o první poradě advokáta s klientem (tzv. „informace“), obsahující okruh skutkových okolností, které žalobce poskytl žalovanému a z nichž žalovaný (po jejich správném vyhodnocení) při prosazování práv a zájmů žalobce vycházel. Jak se z obsahu spisu a v něm založených rozhodnutí soudů obou stupňů podává, důvodem, pro který žalobce neuspěl v předchozím řízení, byla nikoliv nesprávná formulace žalobního petitu nebo liknavost advokáta, nýbrž závěr soudu (sdílený i soudem odvolacím) že žalovaný v řízení neprokázal svá tvrzení o společném soužití s nájemkyní bytu ke dni její smrti (jako jeden z předpokladů přechodu nájmu bytu podle ustanovení §706 odst. 1 obč. zák.).
O nesprávné právní posouzení věci (žalobcem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §724 obč. zák. příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost.
Podle §725 obč. zák. je příkazník povinen jednat při plnění příkazu podle svých schopností a znalostí. Od pokynů příkazcových se příkazník může odchýlit jen tehdy, je-li to nezbytné v zájmu příkazce a nemůže-li včas obdržet jeho souhlas; jinak odpovídá za škodu.
Podle §730 odst. 2 obč. zák. je příkazce povinen poskytovat odměnu, i když výsledek nenastal, ledaže nezdar jednání byl způsoben porušením povinnosti příkazníka.
Podle §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Podle odstavce 2 je advokát při výkonu advokacie povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
Není pochyb o tom (a žalobce v tomto směru námitky ani nevznáší), že smlouva o poskytování právní pomoci (služeb), kterou účastníci uzavřeli podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je (typově) smlouvou příkazní ve smyslu ustanovení §724 a násl. obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). Odměna advokáta, který poskytuje právní služby za úplatu (srov. §1 odst. 2, §22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb.), se řídí smlouvou s klientem, případně ustanoveními advokátního tarifu (srov. §1 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif).
V případě úplatného příkazu (jak je tomu i v případě poskytování právních služeb advokátem) je příkazce povinen poskytnout příkazníkovi odměnu, i když příkazník svou činností nedosáhl požadovaného výsledku. Příkazník nemá právo na odměnu pouze tehdy, pokud byl nezdar způsoben porušením jeho povinností (srov. §730 odst. 2 obč. zák.). Předmětem činnosti příkazníka není totiž dosažení určitého výsledku, ale činnost sama; riziko, zda se výsledek dostaví, proto nese příkazce, nikoliv příkazník. Není porušením povinností příkazníka pouze to, že jeho činnost nepřinesla výsledek, o jehož dosažení měl příkazce zájem; proto má příkazník i v takovém případě práva na odměnu (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2213 a násl.).
Jestliže skutková zjištění odvolacího soudu neumožňují učinit závěr, že žalovaný při poskytování právních služeb porušil některou z povinnosti příkazníka (§725 obč. zák.) či advokáta (§16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), pak žalovanému bezpochyby vzniklo právo na odměnu (sjednanou smlouvou), byť jeho činnost nevedla k dosažení žalobcem očekávaného výsledku v podobě prosazení (tvrzených) práv v občanském soudním řízení. Závěr odvolacího soudu, že přijetím částky 23.000,- Kč žalovaný nezískal na úkor žalobce bezdůvodné obohacení (§451 a násl. obč. zák.), neboť šlo o plnění dluhu, jenž měl žalobce vůči žalovanému ze závazkového právního vztahu založeného příkazní smlouvou (§724 a násl. obč. zák.), je proto správný.
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud nezjistil ani jiné vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání – v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu – zamítl (§243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nebyl ve věci ani částečně úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu