ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1036.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1036/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně E. K. , bytem v P. 4, N. Ú. 1257/7, adresa pro doručování Č. T., B. n. 584, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 92, proti žalovaným 1. V. L. , a 2. Z. L. , oba bytem ve Š., M. 369E, zastoupeným JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 20, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 72/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2011, č. j. 32 Co 396/2010-237, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2011, č. j. 32 Co 396/2010-237, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 2. 4. 2010, č. j. 7 C 72/2008-181, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Svůj nárok dovozovala ze skutečnosti, že zajistila v rámci své podnikatelské činnosti prodej nemovitostí ve vlastnictví žalovaných. Žalobkyně dle svých tvrzení činila na základě mandátní smlouvy ve prospěch žalovaných úkony směřované k prodeji nemovitostí žalovaných zatížených zástavním právem i poté, co ukončila spolupráci se SHELL REALITY CORPORATION PRAGUE spol. s r.o., pod jejíž „hlavičkou“ původně prodej pro žalované zařizovala. Zápisem vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí pak vznikl žalobkyni nárok na provizi, žalobkyní vystavenou fakturu však žalovaní odmítli převzít a požadované plnění jí nezaplatili. Soud na základě provedeného dokazování konstatoval, že žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci smluvního vztahu mezi ní a žalovanými a ani případnou činnost, kterou by vykonávala mimo rámec smlouvy uzavřené mezi žalovanými a společností SHELL REALTY CORPORATION PRAGUE spol. s r.o. (žalobkyně nikterak neprokázala skutečnost, že jí byla odcizena mandátní smlouva uzavřená s žalovanými, či vystavení předmětné faktury). S ohledem na nepřítomnost žalobkyně na jednání ji přitom soud nemohl poučit dle §118a o. s. ř. o tom, že je zapotřebí, aby doplnila svá tvrzení. Soud dále podotknul, že případný smluvní vztah mezi účastníky by s ohledem na to, že žalovaní v daném případě nevystupovali jako podnikatelské subjekty, bylo třeba posoudit nikoliv jako mandátní smlouvu uzavřenou dle §566 – §576 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ale jako smlouvu zprostředkovatelskou uzavřenou dle §774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Jelikož však soud neshledal, že by se tvrzený nárok žalobkyně mohl opírat o smluvní ujednání, zabýval se tím, zda na straně žalovaných nedošlo na úkor žalobkyně ke vzniku bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že na straně žalobkyně nebyla zjištěna žádná činnost realizovaná vlastním jménem ve prospěch žalovaných, není ovšem důvodu dovozovat vznik bezdůvodného obohacení na jejich straně. Nadto i v případě, že by bylo dáno právo žalobkyně na požadované plnění, nemohlo by být žalobě vyhověno s ohledem na žalovanými vznesenou námitku promlčení. Došlo-li dne 9. 4. 2004 k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí, bylo tímto dosaženo výsledku zamýšleného tvrzenou smlouvou, dle níž měla žalobkyně zajistit prodej nemovitostí, a ode dne následujícího počala běžet tříletá promlčecí doba dle §101 obč. zák., jež uplynula před podáním žaloby dne 7. 6. 2007. Byl-li by nárok žalobkyně posuzován jako nárok z bezdůvodného obohacení, promlčelo by se právo dle §107 odst. 1 obč. zák. ještě o rok dříve, protože pokud by žalobkyně realizovala prodej nemovitostí, musela by mít též povědomí o tom, kdy má k uzavření smlouvy dojít. K tvrzení žalobkyně, že nemohla disponovat fakturou na odměnu, jelikož nebyla povinna evidovat faktury v účetnictví, soud podotknul, že je povinností žalobkyně předložit správci daně při daňové kontrole doklady potřebné pro správné vyměření daňové povinnosti, a měla tak schraňovat případné účetní a jiné obdobné doklady nejen pro důkazní řízení ve správě daní a poplatků, ale též pro případný občanskoprávní spor. Tyto úvahy tedy vedly soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 32 Co 396/2010-237, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správným a úplným způsobem zjistil skutkový stav věci. Žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci smluvního vztahu mezi ní a žalovanými, jenž by odpovídal smlouvě zprostředkovatelské ve smyslu §774 a násl. obč. zák., a je tak zapotřebí se zabývat tím, zda žalobkyně pro žalované vlastním jménem prováděla činnost, jejímž výsledkem byl prodej jimi vlastněných nemovitostí, čímž by mohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. K návrhu žalobkyně prokázat tuto skutečnost výslechem svědků, s nimiž jednala v rámci vyřizování záležitostí žalovaných, soud uvedl, že naznačené důkazy nejsou způsobilé prokázat, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili, a to ani v případě, vypověděli-li by svědci, že s nimi skutečně jednala. Požaduje-li žalobkyně zaplacení obvyklé provize za zprostředkování prodeje za situace, kdy nebylo prokázáno uzavření zprostředkovatelské či mandátní smlouvy, není její nárok dán, a to ani z titulu bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení v takovém případě neodpovídá provizi (a to ani ve výši obvyklé v daném místě a čase), nýbrž je představováno hotovými výdaji a ušlým ziskem žalobkyně za konkrétní dobu jednání. Žalobkyně však žádné skutečnosti v tomto směru netvrdila a ani nenavrhla přípustné důkazy. Žalobkyní navržené důkazy, jež nebyly soudem prvního stupně provedeny, neprovedl ani odvolací soud, neboť s ohledem na uvedené by jejich provedení na zjištění skutkového stavu nemělo žádný vliv, a bylo by tak nehospodárné. Další důkazy, navrhované v průběhu odvolacího řízení, nejsou s ohledem na řádné poučení soudem podle §119a odst. 1 o. s. ř. přípustné. Žalobkyně se k jednání před soudem prvního stupně nedostavovala, a proto jí nemohlo být dáno poučení dle §118a o. s. ř. o doplnění tvrzení a označení důkazů. Pokud se žalobkyně nechtěla s ohledem na své psychické problémy účastnit jednání před soudem prvního stupně, nic jí nebránilo, aby se nechala v řízení zastoupit, tak jak to učinila v řízení odvolacím. Nebyl-li tedy prokázán nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky z jakéhokoliv smluvního ujednání mezi účastníky ani z titulu bezdůvodného obohacení, nepokládal odvolací soud za nutné zabývat se námitkou promlčení, a přistoupil k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má dle ní „ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Dovolatelka připomněla, že se žalovaného plnění domáhala jako provize z mandátní smlouvy, jež jí však byla před ukončením celé věci žalovanými odcizena, a nemohla ji tudíž předložit k důkazu. Předložila však listiny, které by jinak (nebyla-li by ve vztahu k žalovaným v postavení mandatáře) nemohla mít v držení, a navrhla výslechy osob, s nimiž celou složitou záležitost žalovaných projednávala. Z listin v rámci těchto jednání předkládaných, jakož i z obsahu jednání přitom muselo být zřejmé, že jedná jako mandatář. Výslechy svědků navržených v podání žalobkyně ze dne 24. 10. 2008 označila za klíčové. Soud prvního stupně však tyto důkazy neprovedl a spokojil se s prováděním důkazů výslechem kupujícího a mandátní smlouvou uzavřenou mezi žalovanými a společností SHELL REALTY CORPORATION PRAGUE spol. s r.o., z nichž dovodil, že žalobkyně jednala jako zástupce této společnosti a že není důvodu pro závěr, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili. V odvolacím řízení přitom dovolatelka namítala, že v době uzavření kupní smlouvy s uvedenou společností již několik let nespolupracovala, a právě výslech svědků měl prokázat její jednání ve prospěch žalovaných. Dovolatelka vyslovila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, jenž opětovně zamítl provedení navrhovaných důkazů s tím, že tyto důkazy nejsou způsobilé prokázat, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili. Dovolatelka však svými tvrzeními dovozovala vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. Odvolací soud tímto předjímá obsah důkazu, jenž nebyl proveden, aniž by vzal v potaz, že zamítnutí návrhu na provedení důkazu povede k tomu, že žalobkyni bude znemožněno prokázání tvrzeného skutkového stavu. Z těchto skutečností dovolatelka usuzuje na naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nepřipuštění důkazů, jimiž hodlala prokázat svá tvrzení, představuje dle dovolatelky krácení jejích procesních práv. Teprve na základě provedení navržených svědeckých výpovědí by bylo možno činit skutkové závěry stran legitimace dovolatelky k jednání za žalované, rozsahu těchto jednání i vzniku bezdůvodného obohacení. Předestřená argumentace vedla dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání zpochybnili opodstatněnost argumentů dovolatelky a navrhli, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Třebaže z uvedeného je patrné, že námitky stran správnosti skutkových zjištění, stejně jako případné vady řízení (nejsou-li spjaté s právní otázkou týkající se problematického či sporného výkladu procesních předpisů), zákon nepokládá za způsobilé dovodit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř., v daném případě nelze přehlédnout, že se dovolatelkou zpochybňované úvahy odvolacího soudu ohledně předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných dostávají do rozporu s dikcí zákona i se závěry obsaženými v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, od nichž přitom není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci. Z uvedeného je tedy možno dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy i přípustnost podaného dovolání.
Za nesprávnou lze pokládat především úvahu odvolacího soudu, dle níž bezdůvodné obohacení v daném případě neodpovídá provizi ve výši obvyklé v daném místě a čase, a závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran vzniku bezdůvodného obohacení, netvrdila-li a neprokazovala-li ušlý zisk a hotové výdaje za konkrétní dobu svého jednání. Je totiž třeba připomenout, že v souladu s §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Při hledání odpovědi na otázku, zda došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, je tedy rozhodující, zda se bez řádného důvodu rozrostla majetková sféra obohaceného, případně, zda v jeho majetkové sféře nedošlo k úbytku, jenž by za běžných okolností nastal (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005). Již z pojmu „obohacení“ je ostatně zřejmé, že z pouhého úbytku v majetkové sféře jedné osoby na vznik bezdůvodného obohacení usuzovat nelze, nýbrž je třeba vyjít z toho, zda došlo k nabytí majetkového prospěchu osobou odlišnou. V souladu s §458 obč. zák. je pak povinností obohaceného vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, v případě, že obohacení spočívalo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Z citovaných ustanovení tedy vyplývá, že v projednávaném případě je třeba zabývat se tím, zda se žalovaní mohli na úkor dovolatelky obohatit, zprostředkovala-li pro ně vskutku prodej jejich nemovitostí, aniž by žalovaní na zajištění (zprostředkování) prodeje museli vynaložit částku obvykle placenou zprostředkovateli za jím poskytnuté služby. Jak již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, při určení výše peněžité náhrady ve smyslu §458 obč. zák. za bezdůvodné obohacení získané zprostředkovatelskou činností je třeba vycházet z odměny obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase, nikoliv z nákladů vynaložených na tuto činnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 12/2002).
Z pohledu předestřených závěrů je pak třeba hodnotit i to, zda dovolatelka unesla jí tížící břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Shledal-li však odvolací soud, že dovolatelce se vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaných nepodařilo prokázat s ohledem na svůj mylný právní názor ohledně předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení v projednávané věci, pak jeho rozhodnutí nemůže obstát jako správné. Nejvyšší soud tedy přistoupil dle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a podle §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu